Valerie Marchetti stála před zrcadlem, prohlížela si svůj odraz a rty se jí stáčely do jemného úsměvu.

"Úchvatné," zamumlala hlasem, který sotva přesáhl šepot.

Šaty obepínaly její štíhlý pas a splývaly do sukně, která jí připomínala něco přímo z pohádky.

Její tvář, zatím bez make-upu, vypadala v přirozeném světle stejně křehce a okouzlujícím způsobem.

Vedoucí salonu právě upravovala záhyby na šatech.

Neodpustila si poznámku: "Proč tu s vámi není pan Vance? Víte, muži a ženy mají přece jen jiný vkus."

Koutky Valeriiných rtů zacukaly v letmém úsměvu. S pokrčením ramen pohlédla na vedoucí. "Znáte muže. Mají moc práce. Nemůžou se utrhnout."

V tu chvíli jí na nedalekém pultíku zavibroval telefon. Valerie pohlédla na jméno volajícího, než to zvedla: "Chloe."

Na druhém konci se ozval rychlý, téměř bezdechý hlas Chloe Barlowové. "Val, viděla jsem Siennu a Tristana!"

Jakmile uslyšela ta jména, Valeriiny prsty se sevřely kolem telefonu, až jí zbělely klouby.

Úsměv, který jí ještě před chvílí pohrával na rtech, pomalu vybledl a nahradil ho chlad v očích.

Tristan Vance – její snoubenec – se s ní měl přesně za týden oženit.

A Sienna Hastingsová, už jen při tom jménu se Valerii dělalo špatně.

Valerie pohlédla na vedoucí salonu, která okamžitě chápavě přikývla.

Tichým gestem vyvedla vedoucí veškerý personál z místnosti.

Jakmile se místnost vyprázdnila, Valerie sklopila zrak ke svým dokonale upraveným nehtům. "Kde jsi je viděla?" zeptala se nenuceně.

Chloein hlas přeskočil naléhavostí. "V nemocnici. Na gynekologicko-porodnickém oddělení."

Valerie povytáhla obočí a ze rtů jí unikl tichý smích. "Pěkně speciální místo," zamumlala a její výraz se změnil v chabě skrývaný sarkasmus.

Muž a žena na gynekologicko-porodnickém oddělení? Valerie nemusela přemýšlet dvakrát, aby věděla proč.

Chloe, stále rozrušená, naléhala: "Ta Sienna je vypočítavá mrcha a Tristan je idiot. Neměla by sis ho brát!"

Zatímco Valerie působila klidně, Chloe přímo kypěla vztekem.

Valerie bez mrknutí oka usrkla z kelímku s vodou na stole. "Pokaždé, když něco kalkuluje, odskáču to JÁ. Proč se tak rozčiluješ TY?"

Když před dvěma lety odcházela, Sienna se v slzách dožadovala Valeriina odpuštění.

A teď se vrátila a znovu se vrhla na Tristana.

'Jsem taková onuce? Nebo jen příliš hodná?' pomyslela si Valerie.

Chloe nepřestávala. "Vybrala si perfektní načasování – těsně předtím, než se s Tristanem vezmete. Očividně má něco za lubem."

Valeriin pohled ztvrdl a stisk telefonu zesílil. "Zavěšuju," řekla bezvýrazně.

Chloein hlas zněl zoufale. "Co se chystáš udělat?"

Valeriiny rty se stáhly do úzkého úsměvu. "Někdo se tu šeredně přepočítal. Naučím ji počítat."

Pak hovor ukončila a ticho, které následovalo, na ni dolehlo jako tíha.

Valerie zírala na svůj odraz v zrcadle a zvedla ruku, aby se dotkla živůtku šatů.

Rychlým, prudkým trhnutím roztrhla šaty napůl a odhodila kusy na zem.

Tichou místností se rozlehl zvuk trhající se látky.

Prodavačky šokovaně vydechly a vyvalily oči. Ale když spatřily chladnou zuřivost ve Valeriině výrazu, žádná z nich se neodvážila pohnout ani promluvit.

Poté, co se převlékla zpět do vlastních šatů, telefon znovu zavibroval.

Pohlédla na displej – Tristanovo jméno.

Beze slova to zvedla a okamžitě se ozval jeho pevný, úsečný hlas: "Až skončíš se zkouškou šatů, přijď do kanceláře."

Poslední dva roky byl Tristan vždy laskavý a ohleduplný.

Teď, když se Sienna vrátila, najednou zchladl.

Z této náhlé změny tónu působila už tak chladná místnost ještě studeněji.

Ve Valeriiných očích se mihl záblesk sarkasmu. Nestálo jí to ani za odpověď. Bez váhání zavěsila.

*****

O půl hodiny později...

Valerie vešla do Tristanovy kanceláře. Stál u oken sahajících od podlahy až ke stropu a mluvil do telefonu.

Zalitý sluncem působil jako dokonalé ztělesnění kultivovanosti a noblesy. Jeho dokonale řezaný profil se nedal přehlédnout; z takové tváře bylo nemožné spustit zrak.

Jeho vzhled byl tak výjimečný a bezchybný, že připomínal něco, o čem si většina lidí ve West Harbor City mohla nechat jen zdát.

Tristan si všiml její přítomnosti a rychle do telefonu zamumlal: "Dnes s tebou na oběd nemůžu. Promiň. Ahoj."

Zavěsil, přešel k nedaleké kožené pohovce a usadil se, zatímco polštáře tiše zavrzaly.

Vřelost z telefonního hovoru jako by v mžiku zmizela a nahradil ji ledový chlad, který zatemnil jeho výraz.

Oči upřel na Valerii a jeho hlas zněl úsečně, když přikázal: "Pojď sem."

Valerie jeho pohled opětovala, aniž by se pohnula o jediný centimetr. Napětí mezi nimi se dalo krájet, těžce viselo ve vzduchu.

Na rozdíl od zvyklostí se neposadila vedle něj. Místo toho si vybrala křeslo naproti němu a udržovala si odstup, který zrcadlil chlad mezi nimi.

Tristan přimhouřil oči a chlad se ještě prohloubil.

Cvak – tichem se rozlehl zvuk zapalovače. Ve vzduchu visel slabý pach benzínu.

Podrážděná Valerie mávla rukou, aby ho rozehnala, a nad tím pachem lehce nakrčila nos.

Tristan si nevzrušeně potáhl z cigarety a pomalu vydechl. Pak s náznakem zdráhání promluvil: "Sienna je zpátky."

Na zlomek vteřiny se mu v očích mihl pocit viny, ale zmizel stejně rychle, jako se objevil.

Pak přišla slova, která ji zmrazila. "Naši svatbu... musíme odložit."

Valerie to tušila už po telefonátu s Chloe.

Její hlas byl chladný, když se zeptala: "Jak to myslíš?"

Jejich svatba by přece se Siennou neměla mít nic společného.

Tristan vydechl další oblak kouře a klidným tónem vysvětloval: "Je nemocná. Je to s ní zlé."

Během mluvení jí podal desky a dodal: "Oznámení o přijetí na Univerzitu svatého Judy. Měla bys tam jet studovat."

Jeho hlas měl téměř povýšený nádech, jako by jí dával rozkaz.

Valerie pohlédla na desky v jeho ruce, ale nenatáhla se po nich. Koutky úst jí zacukaly v nepatrném, téměř pobaveném úsměvu.

"Posíláš mě do zahraničí? Abych se ti klidila z cesty?" zeptala se hlasem odkapávajícím sarkasmem.

Tristanova tvář potemněla a čelist se mu sevřela. "Není tohle škola, na kterou jsi vždycky chtěla jít? Teď máš šanci..."

"Tristane Vancei!" přerušila ho ostře, její hlas prořízl napětí jako nůž.

Aniž by čekala, až to dořekne, Valerie se natáhla, vytrhla mu obálku z ruky a roztrhala ji.

Kusy obálky se rozletěly po podlaze a poslední útržek jí zůstal v ruce. Bez rozmyslu mu ho hodila přímo do obličeje.

Jeho výraz se změnil a z očí se mu vytratila veškerá vřelost.

Valerie mu nevěnovala už ani jeden pohled. "Odložit svatbu? Neobtěžuj se. Je zrušená."

Nechala ta slova viset ve vzduchu, jejich definitivnost prořízla místnost. Odložení? Nedokázala o tom ani uvažovat. Zrušení bylo snazší.