Tristanův obličej se změnil v nevěřícném úžasu, obočí se mu stáhlo, když na něj dolehla tíha Valeriiných slov.

Zíral na ni, naprosto ohromen jejím chladem.

'Zrušit svatbu? Zbláznila se?' Tristanovou myslí běžely myšlenky na plné obrátky, vířily jich tam nespočty, ale všechny se rozpadaly tváří v tvář její ledové lhostejnosti.

Hlas se mu mírně zachvěl, když se snažil vysvětlovat: "Je nemocná. Až se zotaví, odjede a my budeme mít ještě velkolepější svatbu."

Valeriiny rty se zkroutily do úšklebku, její hlas byl ledový. "Je nemocná, nebo je těhotná?"

Ve chvíli, kdy její slova zazněla, vzduch zhoustl, jako by tíha její otázky byla k nesnesení.

Tristanovy oči potemněly a ztišeným hlasem se zeptal: "Co víš?"

Valerie neodpověděla hned. Opřela se v křesle a chladným tónem odvětila: "Ty a ona jste se svou přítomností v nemocnici na gynekologickém oddělení nijak netajili." Na rtech jí pohrával výsměšný úsměv.

Její hlas byl kousavý, plný mrazu. "A teď mi tu povídáš o velkolepější svatbě. Nepřijde ti to ironické?"

Měli se brát už za týden. Při té myšlence, smíchané se vším ostatním, se v ní něco zhroutilo.

Přivedl do jiného stavu cizí ženu, a teď se tu s Valerií bavil o svatbě.

'Vážně to hraje na obě strany přímo mně do očí? Myslí si, že se s ním nerozejdu?' Valeriin pohled byl ocelový, její odhodlání neochvějné.

Tristanova tvář ještě více ztemněla, hlas měl tlumený, téměř zoufalý. "Není těhotná. Je nemocná."

Valeriin pohled byl neuhýbavý, chladný jako led. "Nemocná? A ty jsi ten, kdo s ní jezdí do nemocnice? Uniklo mi snad něco?"

Její otázka visela ve vzduchu, ostrá a nemilosrdná. Tristanův výraz ještě víc potemněl a jeho prsty nepřítomně přejížděly po hraně stolu.

Valerie už se na něj nedokázala dál dívat. Vstala a zamířila ke dveřím.

Během chůze byl její hlas chladný, ze slov odkapával výsměch. "Když už je tady, může tu rovnou zůstat. Koneckonců má tady ve West Harboru stále nevyřízené účty a jsem si jistá, že to zabere spoustu času."

Dva roky budování vztahu, klidné náklonnosti, se zdály být v mžiku v troskách.

Tristan přerušil styky se Siennou, ale teď to samé dělala i Valerie, trhajíc to málo, co zbývalo... Její srdce plnilo chladné odhodlání a už se neohlížela zpět.

Vztahy vyžadovaly práci z obou stran. Nemělo smysl, aby veškerou námahu vyvíjela jen jedna osoba. Valeriino srdce bylo těžké zklamáním, ale zároveň v něm divoce plál vztek.

Tristanův hlas ztvrdl a nesl v sobě náznak varování. "Nedělej jí to ještě těžší!"

Valeriina ruka spočinula na klice, její výraz byl nečitelný.

Tristan zatnul zuby, hlas sotva hlasitější než zavrčení. "Jsi si jistá, že chceš zrušit svatbu? Opravdu si myslíš, že by tě rodina Hastingsových podržela?"

Rodina Hastingsových. Při zmínce o nich Valeriiny oči ještě více zchladly, jako by se jí hluboko do kostí zaryl mráz.

Hastingsovi byli skupinka lidí, která nedokázala rozeznat přítele od nepřítele.

Valerie už dlouho věděla, že pro ni nepředstavují žádnou záchrannou síť, ale bylo jí to jedno.

Rodina Hastingsových byla její krevní linie, ale také místo, kde vyrůstala Sienna.

Před lety pracovala Siennina biologická matka u Hastingsových jako služebná. Ona i Valeriina matka, paní Hastingsová, byly tehdy těhotné ve stejnou dobu.

Protože její nespolehlivý, na hazardu závislý manžel rodinu nezajistil, doufala Siennina biologická matka, že její dítě bude mít lepší život.

Takže po porodu v nemocnici děti vyměnila.

Siennina biologická matka byla bezcitná. Poté, co si Valerii odnesla, nikdy ji neplánovala vychovávat.

Prostě se té holčičky zbavila jako kusu odpadu.

Zůstala pracovat u rodiny Hastingsových jako služebná, a z její blízkosti sledovala, jak si její biologická dcera žije v přepychu.

Před třemi lety měla paní Hastingsová autonehodu a pravda vyšla najevo. V nemocnici zjistili, že Sienna není její biologická dcera.

Toto šokující tajemství celou rodinu ochromilo.

Začalo pátrání po skutečné dědičce.

Nakonec Valerii našli, ale během celého procesu vždy upřednostňovali Siennu, tu, kterou vychovali.

Tristan neměl tak úplně nepravdu.

Kdyby Valerie zrušila zasnoubení, neměla by kam jít, protože rodina Hastingsových by ji nikdy nepřijala.

Tristan popošel vpřed a chytil ji za zápěstí. "Až jí bude lépe, pošlu ji pryč, ano?"

Jeho hlas změkl, skoro jako by se ji snažil uklidnit.

Valerie se na něj podívala chladnýma očima. Pomalu svou ruku vyprostila.

"Val... " Tristan se zhluboka nadechl a jeho tvář ještě víc ztemněla.

Valerie se neobtěžovala už nic říct. Otočila se a odešla z kanceláře.

Zvuk jejích podpatků se rozléhal na chodbě, jak odcházela se vztyčenou hlavou.

Tristan, ke kterému všichni vždycky vzhlíželi, zuřil natolik, až měl pocit, že mu exploduje hlava. Nedokázal uvěřit, že by Valerie jejich svatbu skutečně zrušila.

Všichni viděli, jak moc mu byla v posledních dvou letech oddaná.

S tou myšlenkou se Tristan za ní nerozběhl. Místo toho s hlasitým třísknutím zabouchl dveře.

*****

Oddělení sekretariátu ožilo šepotem, když se chodbou rozlehl ten hlasitý zvuk. Každý měl své vlastní myšlenky.

Drby o Valerii a Tristanovi před dvěma lety vyvolaly slušný rozruch. Tehdy všichni předpokládali, že se ho Valerie snaží Sienně ukrást.

Teď, když byla Sienna zpátky, lidé dychtivě vyčkávali, jaké drama se odehraje.

Jedna ze zaměstnankyň se naklonila ke druhé a pošeptala: "Slečna Hastingsová je zpátky. Bylo načase. Valerie si to naprosto zaslouží!"

Druhá si odfrkla a protočila panenky. "Přesně. Před dvěma lety ji odtud prakticky vyštípala. Ukradené se vždycky vrací."

Právě když Valerie procházela kolem, zaslechla je. Střelila pohledem k místu, odkud drby pocházely.

Valerie ostře klapala podpatky, když k nim přímo zamířila.

Zaskočené ženy okamžitě zmlkly, s očima rozšířenýma strachem.

Beze slova se Valerie natáhla, popadla jednu z nich za bradu a zaklonila jí hlavu. Sekretářka byla hezká – dokonce ohromující.

Ale v okamžiku, kdy se jejich pohledy setkaly, mladá žena ztuhla, viditelně otřesená intenzitou Valeriina pohledu.

"Slečno... slečno Marchettiová," zakoktala a její hlas se zmohl sotva na šepot.

Valerie přimhouřila oči. "Tak moc si užíváte drbání o mně?"

Tvář mladé ženy ztratila barvu. "Ne... ne, to já ne—"

Valerie ji pustila s pohrdavým výrazem. Pak přelétla pohledem celé oddělení, oči jako led.

Všichni rychle sklopili hlavy, báli se vydat hlásku.