Elowen

Černé a ostré železné brány Akademie Blackbriar se přede mnou tyčí do výšky, zkroucené do tvarů, které připomínají spíše ostnatý drát než ozdobu. Ční tak vysoko, že bez zaklonění hlavy nevidím na jejich vrcholky. Na okamžik mám pocit, že by se ty mříže mohly ohnout a sevřít se kolem mě jako zaklapnutá past. Vynucovatel po mé levici mi pevněji sevře paži, jako bych se chystala znovu utéct. Spoiler: Chystala. Dvakrát. Poprvé to byl rychlý sprint pustým křovím, než mě srazil k zemi do hlíny. Podruhé to skončilo tak, že jsem zakopla o jeho pitomou botu a přistála obličejem přímo v hlíně. Moje hrdost stále bolí víc než žebra. Vynucovatel po mé pravici… no, ten si udržuje zdravý odstup. Nedivím se mu. Včera, když mě poprvé našli, jsem mu do obličeje napálila kouzlo, o kterém jsem ani nevěděla, že ho dokážu vyvolat. Obočí mu dodnes pořádně nedorostlo, což mě při každém pohledu na něj naplňuje uspokojením i mírným zděšením zároveň. To, jak po mně neustále hází postranní pohledy, jako bych ho měla znovu zapálit, mě skoro nutí k úsměvu… Skoro.

Brány se bezhlučně s tichým skřípěním otevřou, jako by tu na mě celé to místo čekalo. Dokonale zelené trávníky se rozprostírají v úhledných čtvercích, příliš bezchybných na to, aby to bylo přirozené. Mramorové chodníky se lesknou pod ranním sluncem, nikde ani smítko prachu nebo prasklý kámen. V dálce se tyčí kamenné věže, jejichž okna zachycují světlo a vrhají na zem zlatavé odlesky. Ve vzduchu bzučí magie a tlačí se mi na kůži jako statická elektřina před bouří. A pak jsou tu studenti. Po nádvoří se jich hemží desítky, možná stovky. Pohybují se v těsných skupinkách, uniformy mají čisté a vyžehlené, tmavá saka se stříbrným vyšíváním, kravaty dokonale uvázané u krku, boty vyleštěné tak, že odrážejí světlo jako zrcadla. Nikdo z nich nevypadá, že by se někdy plahočil pustinou s hlínou za nehty a kouřem v plicích. Když mě uvidí, všichni se zastaví. Je to jako sledovat vlnu šířící se po rybníce – otočí se jedna hlava, pak druhá, pak další. Magie se uprostřed letu zadrhne a hovory utichnou. Každé oko na tom nablýskaném nádvoří se upírá na mě. Zírají na mě, jako bych byla nějaké divoké stvoření, které sem zabloudilo z lesa. Vlastně se moc nepletou. Trhnu paží, ale stisk vynucovatele jen zesílí. Jeho ruka je jako pouto, které se mi zařezává do bicepsu. Narovnám ramena a postavím se jejich pohledům čelem. Jestli chtějí vzteklé zvíře, fajn. Mají ho mít.

Teprve teď si uvědomuji, kolik magických bytostí tu vlastně je. Měňavci, kterým pod kůží probleskuje srst. Fae se stříbrně lemovanýma očima. Čarodějky, kterým od konečků prstů odlétávají jiskry. Ve vánku se zachytí smích sirény. Nikdy dřív jsem jich na jednom místě tolik neviděla. Ani se mi o tom nesnilo. V pustinách, odkud pocházím, takoví lidé nežijí, jsou tam jen zlomené magické bytosti a zbytky svobody. Teď je ta svoboda pryč a s každým krokem hlouběji do tohoto dokonalého malého vězení se za mnou zmenšuje. Vynucovatelé nezpomalují. Přejdeme nádvoří a vystoupáme po širokých mramorových schodech, které se lesknou jako kosti. Dveře před námi jsou masivní, vyřezávané pečetěmi, které při mém příchodu slabě pulzují. Samy se otevřou a já jsem vtlačena do haly, ze které se mi sevře hruď. Vnitřek Blackbriaru je ještě horší než vnějšek. Vzduch je prosycen kadidlem a magií. Nad hlavou se vznášejí lustry, jejichž křišťálové střepy kapou na stěny hvězdné světlo. Všude visí tmavě červené a stříbrné prapory vyšívané erbem Blackbriaru, fénixem z ohně a řetězů. Podlahy se lesknou tak dokonale, že v nich vidím svůj vlastní zamračený odraz. Procházíme kolem studentů lemujících halu, kteří si šeptají za zády. Jejich pohledy mě následují, výrazy se pohybují od zvědavosti po odpor. Zachytím slova jako divoká, neoznačená a nelegální. Čelist stisknu tak pevně, až mě rozbolí zuby. "Pohni sebou," zamručí vynucovatel a nasměruje mě k širokému schodišti. Schody se zdají nekonečné a my stoupáme stále výš a výš. Stěny lemují portréty zachmuřených mágů, kteří na mě shlížejí, jako bych už byla z něčeho vinná. Nahoře se tyčí těžké dveře, jejichž mosazné kliky mají tvar kroutících se hadů. Vynucovatel jednou zaklepe a dveře se se skřípěním otevřou. Opět mě strčí dovnitř.

Kancelář je celá z tmavého dřeva a kouře. Podél stěn se tyčí vysoké police plné knih, které jsou tak staré, že se jejich hřbety zdají na rozpadnutí. V kamenném krbu plápolá oheň a po kůži se mi plazí horko. Za obrovským psacím stolem sedí muž, který vypadá, jako by ho vytesali z kamene a pro jistotu ještě zapálili. Vlasy má v barvě popela a oči jako roztavené žhavé uhlíky, které pálí tím víc, čím déle na mě zírá. Alistair Ashborn. Ředitel Akademie Blackbriar. "Sedni si," řekne hlasem, který zní jako dunění, jež rozvibruje i podlahové desky. Zůstanu stát. Boty mám pevně zapřené do země, ruce zkřížené na prsou. Oči se mu zúží, ale já se nehodlám chovat jako zkrocený toulavý pes jen proto, že mi to nařídí dračí měňavec v luxusním křesle. Ashborn mávne rukou směrem k vynucovatelům. "Nechte nás o samotě." Ten s chybějícím obočím vypadá, že by nejraději protestoval, ale ten druhý ho vystrčí ze dveří dřív, než stačí otevřít pusu. Západka zapadne a v místnosti je najednou až příliš velké ticho. Jen já a drak. "Jak se jmenuješ?" zeptá se. Zvednu bradu, ale neodpovím. "A co jsi za magickou bytost?" Jeho slova jsou úsečná a přesná. Zírám na něj bez mrknutí oka. Ticho se natahuje, až nakonec praskne. Tiše si povzdechne a zavrtí hlavou, jako bych byla neposlušné dítě. Pak jedním rázným pohybem prstu stiskne mosazné tlačítko v rohu stolu. "Pošlete sem profesora Thornea," řekne do interkomu. Cítím, jak mi poskočí tep. Znovu se opře a ty jeho uhlíkové oči mě přišpendlí na místo. "Nevadí, ty odpovědi z tebe dostaneme tak jako tak." O několik sekund později se dveře otevřely a dovnitř vstoupily potíže.

Profesor Thorne je ten typ vysokého muže, u kterého máte instinktivní potřebu zvednout hlavu a nepřestávat se dívat. Jeho postava je štíhlá, ale silná, ramena dokonale vyplňují tmavé, na míru šité sako. Má teplou bronzovou pleť, čelist ostrou tak, že by se o ni dalo krájet sklo, a tmavé vlasy mu spadají právě tak nízko, aby se otíraly o límec košile. Jeho oči mají uhrančivý odstín bouřkově šedé, jsou ostré a vědoucí, jako by mě už teď viděl skrz naskrz. Jeho ústa… Plné rty, vykrojené tak, jako by ho od mé zkázy dělil jediný uculující se úšklebek. Těžce polknu, v krku mám sucho. Ashborn k němu líně pokyne a z chřípí mu při řeči vyjde obláček kouře. "Profesor Thorne je sice mistrem lektvarů a jedů, ale má také vzácný dar. Dokáže číst myšlenky." Sevře se mi žaludek. V hlavě se mi zrovna přehrává asi šest různých hříšných scénářů zahrnujících bouřkově šedé oči a to, co by ta ústa dokázala dělat… Do prdele.