"Skutečně do prdele."

Ta slova nezazněla v místnosti. Ozvala se v mé hlavě. Thorneův hlas vklouzl do mých myšlenek jako čepel do hedvábí – hladce, ostře a bez možnosti se schovat. Na jeden děsivý okamžik si pomyslím, že se mi snad podlomí kolena. Donutím svou tvář zkamenět. Pokud mi vidí do hlavy, tak fajn. Neuvidí, že se hroutím. Zvednu k němu pohled. Jeho tvář byla nečitelná, výraz ztuhlý v klidném a nezúčastněném gestu, jako by mu moje soukromá panika nestála ani za pozvednutí obočí. Je dobrý, až moc dobrý. Než stihnu pomyslet na cokoli dalšího, ticho protne Ashbornův hlas, hluboký a velitelský, který moji pozornost strhne zpět k němu. "Thornee," zaburácel drak, "chci její jméno a chci vědět, co je zač za magickou bytost." Žaludek se mi sevře. Zůstávám stát jako přibitá k podlaze, čelist zaťatou, oči upřené na stůl před sebou. Srdce mi buší do žeber, ale navenek jim nedávám nic – žádný strach, žádnou poslušnost. Nic. Uvnitř mé hlavy je ale všechno, jen ne klid. Pokud mě dokáže číst, pak se dozví všechno: jméno, které jsem tajila, záblesk divoké magie, která sežehla obličej tomu vynucovateli, pravdu o tom, odkud pocházím, i místa, kde jsem byla. A co hůř, dozvěděl by se, co se mi honilo hlavou ve chvíli, kdy vstoupil do místnosti. Věci, které by si žádná příčetná dívka neměla myslet o učiteli, natož o takovém, který listuje její myslí jako v knize. Pokud chce Ashborn odpovědi, Thorne mu je právě hodlá naservírovat. Pokud… nenajdu způsob, jak ho zastavit.

Thorneova přítomnost se mi tlačí do mysli jako sametová tíha – hladká, pevná a sebejistá. Nedere se dovnitř drápy; to ani nemusí. Jeho umění bylo vybroušeno k dokonalosti; byl to ten druh doteku, který sliboval, že dokáže sloupnout mé myšlenky vrstvu po vrstvě, aniž by se u toho zapotil. Jenže nepočítal s jednou věcí. Se mnou. Cítila jsem to vteřinu poté, co se jeho síla znovu otřela o mou – skulinu, pozvání, ať už to měl v úmyslu, nebo ne. Instinkt ve mně prudce vzplanul. Natáhla jsem se a začala odsávat. His power flows into me like lightning through an open wire, sizzling hot and heady, and before I can think better of it, I mirror him. I build walls. Barriers. Not physical ones, but mental fortresses, slamming doors shut in every direction. He tries again, pushing harder this time, but my stolen strength shoves him back. For the first time, his perfect composure cracks. His brow furrows and his jaw tightens. His storm-grey eyes lock with mine. Kdo sakra jsi? Jeho hlas mi zaburácel v hlavě, ostrý frustrací. Nechala jsem koutek úst zvlnit do úšklebku. Tvoje nejhorší noční můra, řekla jsem v jeho vlastní mysli. Oči se mu rozšířily a udělal ode mě krok zpět. Ticho, které následovalo, bylo těžké. Ashbornův žhavý pohled přejížděl mezi námi a horko v místnosti bylo téměř nesnesitelné. "Tak co?" zeptal se drak nakonec a pod jeho slovy se mísil tón podráždění. Thorne odtrhl oči od mých a narovnal ramena. Jeho hlas byl vyrovnaný, ale zachytila jsem v něm napětí, jako by ho přiznání, že ho to skutečně něco stálo, bolelo. "Jmenuje se Elowen Vance," řekl, "a netuším, co je zač... Mohu se jen domnívat, že je to člověk a má podobný dar jako já." Ashborn se zamračil. "Jak to myslíš, domnívat se? S tímhle jsi nikdy dříve problém neměl, profesore." Thorne se zamračil ještě víc, v čelisti mu zacukal nepatrný sval. Podíval se na mě, jako bych byla něco nebezpečného, u čeho se nedokáže rozhodnout, zda to chce pitvat, nebo po tom toužit. "Je mocná. To je vše, co vím. Nedokážu proniknout do její mysli." Mocná. Ne zlomená. Ne divoká. Ne nicka. To slovo mi zadunělo v hrudi, nebezpečné a nové. Jsem mocná. Ashborn se opřel v křesle, spojil prsty a oči mu slabě zazářily. V hrudi mu tiše zarachotilo. "No," řekl nakonec, "pokud má skutečně dar jako ty, pak budeme mít štěstí. Takto vzácný dar může být pro Syndikát velmi užitečný." Způsob, jakým to řekl, mi znovu sevřel žaludek. Užitečný. Ne cenný nebo důležitý. Užitečný. Jen nástroj, který mají naostřit a použít. Jeho pohled na mně ulpěl ještě o chvíli déle, dost těžký na to, aby mě začala svrbět kůže. Pak odmítavě mávl rukou, jako bych mu už nestála za čas. "Zařiď jí rozvrh hodin," řekl Thorneovi. "A odveď ji do ubytovací budovy S. Bude v pokoji 709."

To bylo všechno. Můj život, moje svoboda, moje všechno smrštěné na jeden řádek a položku na jeho seznamu úkolů. Zaťala jsem pěsti a potlačila touhu na něj zavrčet. Pokoj 709. Vězeňská cela s hezčími stěnami. Thorne sklonil hlavu, ale když se na mě znovu podíval, zachytila jsem v jeho očích záblesk. Byla tam zvědavost, zmatek, možná i trochu respektu, i když by raději spolkl sklo, než aby to přiznal. Ashbornův hlas ostře prořízl místnost. "Můžete jít." A tak mě zase vyprovodili ven. Můj osud zpečetěn číslem pokoje. Jenže tentokrát mnou necloumal strach. Byl to oheň. Jestli si myslí, že mě mohou zavřít do klece, jestli si myslí, že budu jejich "užitečnou" malou raritou, nemají ani tušení, jakou noční můru si právě dotáhli za brány. Dveře do Ashbornovy kanceláře se za námi s těžkým žuchnutím zavřely a zvuk se rozlehl naleštěnou chodbou. Thorne kráčel po mém boku dlouhými kroky, které mě nutily trochu spěchat, abych mu stačila. Ruce si složil úhledně za zády, když jsme míjeli řady širokých oken, jimiž proudilo ranní světlo a zachycovalo se na prachových částicích, které se třpytily jako úlomky magie. Studenti se otáčeli, když jsme procházeli kolem, a šepot mě pronásledoval jako stíny. Uniformy měli stejné, vlasy upravené, tváře umyté od špíny a kouře. Každý z nich na mě zíral, jako bych byla příšera zpod jejich postele, která najednou vylezla na denní světlo. Zamračila jsem se na ně. Jen ať zírají. Nakonec Thorne promluvil tlumeným a klidným hlasem. "Ty vážně čteš myšlenky?" Odfrkla jsem si. "Jop." Nebyla to lež, ne tak docela. Jen ne celá pravda. Střelil po mně ostrým, kalkulujícím pohledem. "Proč jsi tam venku byla sama?" V mysli mi bleskly pustiny, prašné západy slunce, popraskaná země, hořká chuť kouře a benzínu, zvuk psího štěkotu v dálce. Domov. Pokrčila jsem ramenem. "Prostě proto." To se mu nelíbilo. "Učil tě někdy někdo, jak to používat?" Stiskla jsem rty do tenké linky. Na tohle se mi odpovídalo snadno. "Ne." Nikdo mě nikdy neučil nic o tom, co jsem zač, ani o tom, co dokážu. Každá jiskra síly, kterou jsem kdy použila, byla divoká a bezohledná, vyrvaná ze vzduchu a vržená proti světu jako zbraň. Byla jsem sama a bylo mi tak naprosto fajn.