Ve chvíli, kdy zdolám poslední točitý schod do svého podkrovního pokoje, mám nohy jako z olova a hlavu plnou dýmu. Strčím do dveří, nechám je se zafuněním dokořán a vplížím se dovnitř. Ticho mě vřele přivítá. Žádné hlasy. Žádný smích. Žádné hladové pohledy ani sebevědomé úšklebky. Jen poletující zrnka prachu vířící v pozdním slunci, které proniká skrz vitrážové okno. S hlasitým zaduněním shodím ta