Trám se mi pod botami kýve, tenká dřevěná linie visící nad jícnem černé vody. Ruce sevřu v pěst podél těla, klouby bílé, snažím se uklidnit dech. Jedna pomalá noha před druhou. Víc netřeba. Udržet rovnováhu. Nepanikařit. Nebýt pro smích. V polovině cesty ucítím vlhkost ve vzduchu a ohlédnu se zpátky k runě na stromě. Už jsem skoro tam. Vtom na druhý konec trámu padne stín. Mordrake má jednu botu n