Vrčení mého draka neutichá. Tlačí mi na žebra, horké a ostré, a čím déle se Mordrake šklebí, tím těžší je ho udržet na uzdě. Zane na něj pořád něco vrčí, ale slova mi splývají. Vidím jen Mordrakeův úsměv, samolibý a zlomyslný, jako by mu právě něco prošlo. Pak se pohnu. V jedné vteřině tam stojí a oprašuje si špínu z rukávu. Ve druhé už leží na zádech, mou pěst má zarytou v límci košile a má kolen