Stříbřité světlo se lilo ze střešních oken a rozlévalo se po mramorové podlaze jako tekutý měsíční oheň. Cítila jsem to, to vábení prastaré magie vířící vzduchem, vibrující hluboko v mých kostech. Po kůži mě pohladil šepot něčeho staršího než samotný čas. Lidé kolem mě zvedali tváře k nebesům, když shora začala sestupovat vlákna světla, ladná jako padající hvězdy. Každé z nich jednou, dvakrát pulz