**Elowen**

Probouzím se za zvuku předení. Trvá mi vteřinu, než si uvědomím, že nevychází z podlahových prken ani ze stínovců, ale z hrudi pod mým uchem. Zamrkám a mhouřím oči do šikmého ranního paprsku, který se prolévá střešním oknem. Ležím na pohovce, napůl přehozená přes Malakora. Poslední, co si pamatuju, je, jak jsem se nás snažila přesunout k posteli, ale naše ocasy se odmítly rozplést. Dál