**Gideon**

Když se linie stromů konečně rozestoupí a bojiště pod ní se rozprostře jako rána vyrytá do země, první věc, kterou uvidím, nejsou těla, chaos ani krev stoupající v parách z chladné hlíny, ale ona... nebo spíše to, čím se stala, to, co držela uvězněné pod kůží. Přízrak stojí v centru mýtiny, jako by byla okem nějaké prastaré bouře, stíny jí z těla splývají v dlouhých, vlnících se stuhách