Kaelia

Zemřela jsem už devětkrát. A pokaždé to bylo jeho rukou.

Alfa Zaric ze Železnokrunýřské smečky. Ten nejnebezpečnější muž, jakého jsem kdy spatřila.

Ta scéna začínala vždycky stejně: jeho meč přitisknutý k mému hrdlu, jeho chladné modré oči, které mě přibíjely k zemi tam, kde jsem klečela. Poslední rána přišla vždycky; jeho čepel proťala maso, krev mi stékala po hrudi, zatímco jsem vydechovala naposledy.

Možná se ptáte, proč jsem tomu nedokázala zabránit, když jsem se vrátila už devětkrát. Proč jsem nedokázala změnit konec. Pravda byla krutá. Na své minulé životy jsem si nevzpomněla až do toho jediného okamžiku, dokud jsem neucítila Zaricův meč na svém hrdle. V tu chvíli se to všechno sesypalo zpátky – devět úmrtí, můj život promítající se mi před očima, znovu a znovu.

Hruď se mi divoce zvedala. Rukou jsem si tiskla ránu na břiše a snažila se v sobě udržet to, co už nekontrolovatelně vytékalo ven. Kolem mě bylo bojiště tiché, až na sténání umírajících. Všichni moji muži padli.

Zaric se nade mnou tyčil, vysoký a nemilosrdný, zbroj ulepenou krví. Nebyl na něm ani škrábanec. Jeho tvář byla jako vždy bezvýrazná a bez emocí, ty chladné modré oči se do mě zařezávaly bez špetky soucitu. Díval se na mě tak, jak se člověk dívá na zraněné zvíře sekundy předtím, než mu uštědří poslední ránu. To chladnokrevné monstrum se chystalo ukončit můj život.

„Ale ale,“ posmíval se někdo za ním, beztvárný voják, který mě viděl umírat už příliškrát. „Ona pořád ještě bojuje o život. Jak smutné.“

Další voják se zasmál. „Hahaha. Opravdu smutné. Mocná Luna vede své lidi do války, zatímco její druh sedí na svém hradě, chlastá a šuká si pro potěšení. Jak je hloupá?“

Třetí hlas se přidal: „Musíme ji vůbec zabíjet? Podívejte se na ni. Je krásná. Mohli bychom ji vzít s sebou a nechat si ji jako otrokyni. Představte si to, Luna ze smečky Moonflare na kolenou před námi.“

Sypali na mě špinavá slova. Pěsti se mi chvěly v hlíně, nehty se mi zarývaly do dlaní. V krku mě pálilo, dech jsem měla trhaný, ale mlčela jsem. Kdykoli jindy bych jim plivla krev do tváře a proklela je. Byla jsem Luna. Nedovolila bych nikomu, aby mě urážel. Ale poučila jsem se.

Pokaždé, když jsem se zvedla, abych bránila svou čest, Zaric mě srazil k zemi. To byl jeden ze způsobů, jakými jsem umírala. A bože, byla jsem tak unavená.

Takže jsem je nechala mluvit. Nechala jsem je vláčet své jméno špínou. Nezvedala jsem oči ani neplýtvala silami.

Mé mlčení jednoho z nich rozzuřilo. Boty křupaly o krví nasáklou zemi, jak se ke mně hnal. „Kdo si kurva myslíš, že jsi, že mě ignoruješ, ty děvko?“ Zvedl ruku, připraven mě udeřit do tváře. Než však jeho dlaň stačila dopadnout, Zaric otočil hlavu a zabodl do něj svůj pohled.

Voják okamžitě ztuhl. Ruka mu rázem klesla.

Ani jeho vlastní muži se mu neodvažovali odporovat.

Zvedla jsem pohled jen natolik, abych se na ně podívala, a pak ho zase sklopila. Můj hlas zněl tiše: „Zabij mě.“

Ticho.

Všichni se zarazili, oči dokořán. Jeden nevěřícně zamumlal: „Ona nás právě… požádala, abychom ji zabili?“

Další se nesvůj ušklíbl: „Před chvílí bojovala jako démon. Proč ta náhlá změna?“

Zaricův meč se od mého hrdla ani nepohnul. Naklonil hlavu, v jeho ledovém pohledu blýskla zvědavost, jak si mě prohlížel. „Přeješ si smrt?“ Jeho hlas byl klidný, téměř pobavený. „Proč?“

Neodpověděla jsem. Můj pohled zůstal upřený k zemi, na krev, která se mi hromadila u kolen.

„Proč, Luno ze smečky Moonflare?“ naléhal znovu.

Proč?

Protože jsem byla unavená. Protože každý život, každý zápas, každý zoufalý boj mě vždycky dovedl sem. Byla jsem unavená z boje s osudem, který měl pokaždé stejný konec.

Polkla jsem. Rty se mi chvěly, ale pravda ze mě přesto vyklouzla.

„Protože už mě nebaví bojovat,“ zašeptala jsem a hlas se mi zlomil. „Ukončíš to, ať udělám cokoli… tak to prostě udělej rychle.“

Cítila jsem, jak se do mě zabodává jeho pohled. Neodvážila jsem se vzhlédnout. Kdybych teď viděla jeho oči, kdybych mu čelila v tomto stavu, nenáviděla bych se za to, jak jsem slabá.

Čepel se přitiskla blíž k mému hrdlu. Ztěžka jsem polkla, tep mi divoce bušil. Bože, měla jsem hrozný strach. Nechtěla jsem znovu umřít. Ale jakou jsem měla možnost?

Zavřela jsem oči. *Prosím, ať je to tentokrát rychlé.* Pokaždé předtím to bolelo příliš moc.

Váha meče se přesunula. Připravila jsem se na řez, ale místo toho jsem uslyšela zvuk klesající čepele.

Prudce jsem otevřela oči. Ztuhla jsem. Cože?

Kolem mě všichni mlčeli. Zaricovi vojáci byli stejně zmatení a zírali na svého alfu. Stál tam, meč opřený u boku, tvář chladnou a nečitelnou jako vždy.

„C-co to…?“ hlas se mi třásl, když jsem k нему nevěřícně vzhlédla.

Oči se mu zúžily. „Chceš zemřít?“ Rty se mu zvlnily, ale nebyl to úsměv. „To je docela zábavné. Ten pohled ve tvých očích… děsí tě smrt, a přesto o ni prosíš. Nikdy jsem nikoho jako ty neviděl.“

Polkla jsem, v krku jsem měla sucho.

Zaric naklonil hlavu a studoval mě jako hádanku. Pak řekl: „Dobrá tedy. Dám ti šanci žít. Pokud dnešek přežiješ, nechám tě naživu.“

Srdce mi vynechalo úder. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem dobře slyšela.

„Calebe,“ zavolal Zaric.

„Ano, alfo,“ odpověděl pohledný plavovlasý muž, jeho beta.

„Podej mi luk.“

Caleb rychle poslechl a vložil zbraň do Zaricových rukou. Alfa založil šíp a pak ho namířil na mě.

„Dám ti jednu minutu na útěk,“ řekl. „Pak moji muži a já začneme střílet. Pokud dokážeš uniknout, nebudeme tě pronásledovat.“

Vojáci se zasmáli. Oči se jim rozsvítily radostí. Pro ně už jsem nebyla Luna. Byla jsem jejich kořist.

Hruď se mi sevřela. Každý instinkt mi křičel, abych zůstala ležet, abych to tu nechala skončit, než rozehrají svou krutou hru. Ale tohle se ještě nikdy nestalo. Ani jednou v mých devíti životech mě neušetřil, natož aby mi nabídl únikovou cestu.

Tělo se mi třáslo. Mysl mi říkala, abych se vzdala. Ale někde hluboko uvnitř jsem stále měla naději. Nechtěla jsem zemřít.

Chtěla jsem žít.

Zaric lehce naklonil hlavu, modré oči mu zajiskřily. „Být tebou,“ řekl, „už běžím.“

Zuby se mi zaryly do rtu. Nohy jsem měla těžké, ale přinutila jsem je k pohybu. Pak jsem se otočila a běžela.

Za mnou odpočítával his hlas. Když vzduchem zasvištěly první šípy, nezastavila jsem se. I když se mi zařezávaly do masa, i když mnou projížděla palčivá bolest, běžela jsem dál.

Běžela jsem, protože poprvé ve všech svých životech jsem měla šanci.