Kaelia

Potácela jsem se kupředu. Měla jsem pocit, že mi nohy už nepatří, ale nutila jsem je jít dál. Nemohla jsem se zastavit. Dech se mi zrychloval, vidění se zamlžovalo, ale já se tou mhou drala dál.

Dokázala jsem to.

Opravdu jsem to dokázala.

Unikla jsem smrti.

I když jsem stále krvácela, byla polámaná a visela na vlásku, věděla jsem, že když se mi dostane ošetření, zvládnu to. Mohla bych se uzdravit a žít. Ta myšlenka mi na rtech vykouzlila slabý úsměv.

Vzhlédla jsem a spatřila hradní bránu. Můj domov. Strážili ji známí muži ve zbroji. Úleva mě zaplavila tak silně, že mě málem srazila na kolena.

*Dokázaly jsme to, Nylo. Už jsme skoro doma.*

Nyla neodpovídala. Má vlčice od bitvy mlčela. Byla to bílá vlčice, jedna z nejsilnějších na světě, a přesto, když jsem ji nejvíc potřebovala, zmizela, přesně jako pokaždé v mých minulých životech.

Přesto jsem věděla, že tam je, že se dívá a pomáhá svým vlastním způsobem. Nebýt jí, byla bych už mrtvá. Nerozuměla jsem jejímu mlčení, ale říkala jsem si, že až se uzdravím, vrátí se ke mně.

Tělo se mi kymácelo, jak jsem klopýtala k bráně. Jeden ze strážných zúžil oči a pak vykřikl: „Cože? Něco se blíží! Připravte si šípy!“

„Kdo jsi?! Vyjev svůj záměr!“

Zvedla jsem třesoucí se ruku, hlas ochraptělý. „Zadržte! Nestřílejte. To jsem já, Luna Kaelia.“

Muži ztuhli a šokovaně na mě třeštili oči. Nemohla jsem jim to zazlívat. Určitě jsem si nebyla vůbec podobná – celá od krve, potácející se jako žebračka na prahu smrti místo té elegantní Luny, na kterou byli zvyklí.

Opřela jsem se rukama o kolena, lapala po dechu a pak se přiměla narovnat. Moje oči se do nich zabodly. „Na co čekáte? Otevřete bránu. Řekněte Caiovi, že jsem zpátky.“

Strážní se ani nepohnuli. Místo toho si vyměnili pohledy. A pak pomalu pozvedli luky a namířili je na mě.

Nevěřícně jsem zamrkala. Srdce mi v hrudi vynechalo úder. „C-co to děláte?“

Zírala jsem na ty muže, tělo se mi kymácelo a hruď mě pálila při každém trhavém nádechu. Jeden z nich předstoupil, hlas měl tvrdý.

„Na kolena. Bylo nařízeno vzít tě do vazby.“

Oči se mi rozšířily. „C-co tím myslíte, vzít do vazby? Co to děláte? Nevidíte, že jsem zraněná?“ Hlas se mi zlomil. „Zemřu, když mě neošetříte. Okamžitě zavolejte Caia! Kdyby Caius věděl, co děláte, nikdy by takovou neúctu netoleroval!“

Jeden strážný se ušklíbl, rty se mu zvlnily do výsměšného úsměvu. „Jo, jasně. Na kolena, Kaelio Ashwoodová.“

Celé mé jméno mě zasáhlo jako facka. Nikdo se neodvážil oslovit Lunu jejím celým jménem. Zamračila jsem se, zmatená. Tohle bylo špatně. Věděli, kdo jsem. Znali můj titul. A přesto na mě opovažovali mířit šípy?

Otevřela jsem ústa, abych požadovala vysvětlení, ale brána s vrzáním povolila.

Otočila jsem se, s úlevou, že vidím vycházet Caia.

Vypadal úchvatně jako vždy, dlouhé černé vlasy měl úhledně stažené dozadu, jeho červený plášť splýval a na hlavě se mu blýskala zlatá koruna. Můj alfa, my druh. Důvod, proč jsem do této války vůbec šla.

Po jeho boku šla má sestra, dvojče Giselle. Byla jedním z mála lidí, kteří při mně vždycky stáli, podporovali mě a milovali mě bez ohledu na cokoli. Za nimi šli další strážní.

Caiovy kroky byly pomalé. Zastavil se přede mnou. Kolena se mi málem podlomila, ale úlevou jsem vydechla.

Díky bohu.

Usmála jsem se. „C-Caie… díky bohu, že jsi tady. Ti muži mluví nesmysly. Nechtějí mě pustit dovnitř, říkají, že mě mají vzít do vazby. Vím, že to musí být omyl.“ Chytila jsem se za krvácející bok. „Ale to nevadí, jsem jen tak unavená, Caie. Potřebuju ošetřit. Prosím, jen—–“

Zarazila jsem se, když mi něco padlo do oka.

Zamrkala jsem. Moje sestra měla na sobě zlatý, vyšívaný plášť se znakem Luny.

Plášť Luny.

Srdce mi vynechalo úder a krev mi ztuhla v žilách.

„C-co… co to je?“ Můj hlas nebyl víc než šepot. Přinutila jsem se pohlédnout na Caia a hledala u něj ujištění. „Proč to má na sobě?“

Nepohnul se, dokonce ani nezareagoval na stav, v jakém jsem byla. Jen tam stál, oči nečitelné.

Rty se mi chvěly, když jsem si je olízla a ucítila chuť krve. „Caie… co se děje?“

Caiovy oči se střetly s mými. „Jak se ti podařilo přežít?“

Zamrkala jsem. Dech se mi zadrhl v krku. „C-cože?“

„Jak jsi přežila, Kaelio? A kde jsou jednotky, které byly vyslány s tebou?“

V ústech mi vyschlo. Ztěžka jsem polkla, tělo se mi kymácelo na nohou. Nevěděla jsem, co říct. Myšlenky jsem měla zmatené, točily se vyčerpáním a ztrátou krve.

Vedle něj se ozval Gisellin hlas. „Sestro, alfa ti položil otázku. Proč tak mlčíš? Nemáš odpověď?“ Poklepala si na bradu, jako by přemýšlela, a rty se jí zvlnily. „Nebo… je to snad tím, že jsi využila své jednotky jako zástěrku a sama jsi utekla?“

Oči se mi rozšířily. Nevěřícně jsem na ni zírala. „C-co to říkáš, Giselle? Zástěrku? To bych nikdy neudělala.“

Jeden ze strážných se ušklíbl. „Cože? Chcete říct, že je opustila? Použila vlastní vojáky ke krytí svého ústupu?“ Plivl na zem. „Zbabělec.“

Zoufale jsem zavrtěla hlavou. „Ne! Říkám, že to není pravda! Nikoho jsem k útěku nevyužila!“

Caiův hlas byl nemilosrdný. „Tak jak jsi tedy utekla? Proč by tě ta chladnokrevná zmije nechala žít?“

Chtěla jsem na něj křičet, že umírám, že by mě mohl nechat alespoň odpočinout, než mě donutí odpovídat, ale spolkla jsem ta slova. Jediné, co jsem dokázala, bylo vytlačit pravdu přes chvějící se rty.

„Já… já nevím,“ zašeptala jsem. „Prostě mě nechal jít. Všichni ostatní jsou mrtví, ale mě nezabil.“

Giselle se zasmála. Výsměšným smíchem, který vůbec nezněl jako moje sestra.

„Ale proč by tě nechával jít, sestro? Podle toho, co jsem slyšela, alfa Zaric nikoho nešetří. Zabije každého, kdo se mu postaví do cesty. Ach, ledaže by…“ Dramaticky zalapala po dechu a šokovaně si přiložila ruku k ústům. „Ledaže bys ho a jeho muže pustila do sebe. Je to ten důvod, proč tě nechal jít?“

Při její odporné poznámce mi vzkypěla krev.

„Dost!“ vyštěkla jsem a můj hlas zahřímal autoritou Luny. Giselle ucouvla, její samolibý úsměv pohasl. I v tomhle stavu jsem ji dokázala usadit.

„Nedělej takové hnusné domněnky!“ zařvala jsem, hruď se mi dula. „To bych raději zemřela, než abych se jich nechala dotknout!“

Otočila jsem se k Caiovi, můj pohled byl zoufalý a prosebný. „Musíš mi věřit, Caie. Přesně takhle se to stalo.“

Chvíli na mě jen zíral. His chladné zelené oči zkoumaly ty mé, ale nebyla v nich ani špetka vřelosti.

„Na tom nezáleží.“

Zadrhl se mi dech. „C-cože?“

„Nezáleží na tom, co se tam venku stalo. Záleží na tom, že jsi neměla vyváznout živá, Kaelio.“

Země se pode mnou otřásla. „Co to říkáš…?“

„Myslel jsem, že tě tím ušetřím,“ pokračoval. „Myslel jsem, že bude laskavější nechat tě padnout v bitvě než tě zavrhnout před celou smečkou a pohřbít tě v hanbě. Ale ty jsi v bitvě nezemřela. Nemám tedy jinou možnost než udělat tohle.“

„Já, Caius Ironcross, alfa smečky Moonflare, tě zavrhuji, Kaelio Ashwoodová, jako svou družku.“