Kaelia

V okamžiku, kdy se má hlava vynořila nad hladinu, mi vzduch zasáhl plíce. Lapala jsem po dechu, dychtivě ho nasávala a chvěla se, jak se mi chlad zařezával do kůže. Mokré vlasy se mi lepily na obličej, prameny mi ulpívaly na rtech, ale na ničem z toho nezáleželo.

Žila jsem.

Ó bože, já žila.

Byla jsem nejen naživu, ale pamatovala jsem si to.

Pamatovala jsem si každý výkřik, každý život, každou zradu, pokaždé, když jsem zemřela. Dokonce i ten okamžik, kdy jsem si kvůli svému druhu a své sestře vrazila vlastní nůž do hrudi. To všechno mi blesklo hlavou, ale místo aby mě to zlomilo, vykouzlilo mi to na tváři úsměv.

Na tváři se mi usadil divoký úsměv, když jsem si třesoucí se rukou prohrábla mokré vlasy a sčísla je dozadu. Při nadechování mě bolelo na hrudi, ale smála jsem se jako šílená.

Konečně jsem měla šanci.

„Panebože! Slečno Kaelio!“

Ten hlas přeťal můj smích. Při tom známém zvuku se mi sevřelo srdce.

To není možné.

Otočila jsem se ke břehu a tam byli – tváře, které jsem neviděla celé roky. Služebnictvo, moji bratři, Giselle. Torin už u ní klečel, Vane ji držel, jak kašlala, zatímco kolem ní pobíhali, ale na ničem z toho nezáleželo. Viděla jsem jen tu jedinou ženu, která na mě zírala.

Linnea.

Moje osobní služebná. Její tvář byla přesně taková, jakou jsem si ji pamatovala. Teď plakala ještě víc, ruce se jí třásly, když na mě volala.

„Slečno Kaelio, co tam ve vodě ještě děláte? Pojďte ven, nebo onemocníte. Prosím, pojďte ven!“

Zírala jsem na ni, rty se mi pootevřely. „Linneo…“ zašeptala jsem. Její jméno mi po všech těch letech znělo v ústech cize.

Na chvíli jsem se nedokázala pohnout.

„Slečno Kaelio, prosím, pojďte sem.“

Vzpamatovala jsem se z toho a konečně zamířila ke břehu. Voda byla těžká, ale mé končetiny se hýbaly. Vytáhla jsem se ven, promočená na kost a třesoucí se zimou.

Linnea ke mně okamžitě přispěchala a přehodila mi přes ramena tlustou deku. Zoufale mě objala.

„Díky bohu, že jste v pořádku,“ vydechla s třesoucím se hlasem. „Měla jsem o vás takový strach. Jste v pořádku, slečno?“

Její teplo mě přimělo se usmát. Chtěla jsem jí objetí oplatit. Než jsem to však stihla, náhle se odtáhla a sklopila oči k zemi.

„O–omlouvám se, že jsem vás objala,“ zašeptala. „Nechtěla jsem se dotknout Zrozené z Měsíce.“

Vypadala vyděšeně, jako bych ji snad měla udeřit.

Srdce mi pokleslo, když ode mě Linnea ustoupila. Deka, kterou mě přikryla, najednou chladila, jako by s jejím ústupem zmizelo i její teplo. Nemohla jsem jí to ani zazlívat. Jak bych mohla? Byla to moje chyba.

Ve svých minulých životech jsem si nikdy nevážila těch, kteří o mě skutečně stáli. Svou drahou, věrnou Linneu jsem odháněla, ignorovala její laskavost a upínala se na hady jako Giselle, což jsem mylně považovala za lásku. A přesto, navzdory všemu, co jsem dělala, navzdory všem těm chvílím, kdy jsem ji ranila svým sobectvím, mě Linnea nikdy neopustila. Zůstala a milovala mě. A v každém mém životě pro mě zemřela.

Teď už jsem si pamatovala všechno. Věděla jsem, kdo jsou moji skuteční nepřátelé. Přísahala jsem, že stejnou chybu už nikdy neudělám. Linnea si zasloužila něco lepšího. A já se postarám o to, aby to dostala.

„Zrozená z Měsíce?“ ušklíbl se hlas za mnou a zničil ten okamžik. „Co to ta děvka mele? Jak může být nějaké prokletí Zrozenou z Měsíce? Slečna Giselle je ta pravá Zrozená z Měsíce. Je to skutečná potomkyně kněžky.“

Pomalu jsem os otočila. Služebnictvo tam stálo s povýšenými výrazy, rty zkřivené opovržením. Ani se to nesnažili skrývat.

„Podívej se na ni, jak na nás čumí. Pokaždé, když vidím ty její prokleté vlasy, dělá se mi špatně. Měla se utopit.“

Zamrkala jsem. Co se to dělo? Jak jsem mohla slyšet, co říkají, když se jejich ústa vůbec nepohybovala? Oči mi těkaly z jednoho na druhého, srdce divoce bušilo.

Tohle nebylo telepatické spojení smečky. Pouze alfa a Luna měli právo toto pouto udělit. Tohle byli obyčejní sloužící. Tak jak—

*Cože, proč se na mě dívá, jako by slyšela, na co myslím?* zamumlala v duchu jedna žena a ušklíbla se. *Představ si, kdyby uměla číst myšlenky. Ha… to by bylo pro všechny nebezpečné.*

Vykřikla jsem překvapením dřív, než jsem se stačila ovládnout. *Je to tak? Já opravdu dokážu číst myšlenky?*

Služebná v obličeji ztratila veškerou barvu. Ucouvla a zakoktala: „Jak—?“

„Ty!“ Její paniku přerušil Torinův hlas.

Služebnictvo okamžitě sklonilo hlavy, jak kráčel kupředu, ale jeho pohled se ode mě neodpoutal. Oči mu planuly vztekem a já se pod tíhou toho pohledu instinktivně narovnala.

Než jsem stihla promluvit, nádvořím se rozlehlo hlasité plácnutí. Hlava mi cukla na stranu, tvář mě pálila.

Torin zatnul pěst do látky mých promočených šatů a přitáhl si mě blíž, až mě jeho horký dech pálil na tváři. Jeho zavrčení mi rezonovalo v kostech.

„Jak se opovažuješ ubližovat Giselle?!“

Ta facka pálila. Udeřil mě vší silou, vůbec nehleděl na to, že jsem mladá a stéká ze mě voda.

V mém minulém životě udělal přesně totéž. Tvář jsem měla tak nateklou, že jsem strávila týden na ošetřovně, než se mi zahojila.

Chtěl mě zlomit, ale já neplakala ani neuhnula.

Bolest byla mým učitelem po mnoho životů. V porovnání s tím, co jsem prožila, to byla jen pouhá modřina, se kterou jsem se dokázala vyrovnat. Pomalu jsem otočila hlavu a setkala se s jeho pohledem, jako by se nic nestalo.

„Co si myslíš, že děláš?“ zeptala jsem se tichým hlasem.

Torinova tvář na okamžik ztratila výraz. Vypadal překvapeně, jak klidná jsem byla.

*Co to je? Proč je tak klidná?* pomyslel si, rty bez hnutí.

Když mé mlčení trvalo, vybuchl. „Co vlastně dělám? Jsi snad blbá? Jsi slepá? Nevidíš, co jsi Giselle udělala? Ty se ani nebojíš, ani nestydíš. Proč jsi ji strčila do řeky? Žárlíš, že je lepší než ty? Jestli se mé sestře něco stane, tak tě kurva zabiju.“

Spílal mi, zatímco já ho netečně pozorovala. Pohled mi sklouzl ke Giselle, která byla stále v bezvědomí, zatímco se ji Vane snažil probrat.

*Cha. Tu facku si zasloužila. Tohle dokáže, že nikdo nemiluje takovou prokletou holku, jako je ona. Zůstanu v bezvědomí dost dlouho na to, aby ji starší brácha Torin zabil. Měla by prostě umřít.* Gisellina myšlenka mi zazněla v hlavě.

Skoro jsem se zasmála. Na rtech se mi objevil úšklebek. Moje drahá sestra, která si hraje na oběť, zatímco v tichosti spřádá plány.

Uvidíme, jak dlouho jí to vydrží.