Kaelia

Eleanor zírala na papír na podlaze, pak na mě a pak se znovu podívala na papír, jako by jí po devadesáti letech služby vypovídal službu zrak.

Upřímně řečeno, nemohla jsem se jí divit. Výrazné, zářící slovo, které jsem napsala, sedělo dokonale uprostřed posvěceného pergamenu. Věnovala jsem jí klidný úsměv, ale ona mi ho neoplatila. Jen zvedla třesoucí se prst a ukázala na papír.

„Ty... ty js