Nudná třída je tím posledním místem, kde bych chtěla trávit čas v tak krásný den, ale naneštěstí jsem právě tady. Profesor monotónně odříkává látku, kterou si máme zopakovat na blížící se závěrečnou zkoušku, ale je těžké se soustředit na poznámky, když se na mě Tessa každých pár minut ohlíží přes rameno.

„Co je?“ ptám se ostrým šepotem. Tessa je moje blízká kamarádka, ale vysloveně si potrpí na drama a drby. Přímo pro ně žije. Já si raději hledím svého a problémy ostatních mi jsou naprosto ukradené. Ale podle samolibého úšklebku na její tváři vím, že mě instinkty nezklamaly.

Než se mi podaří vyhnout očnímu kontaktu, promluví. „Vidíš toho kluka, co sedí v lavici úplně vzadu?“ ptá se a snaží se na něj nenápadně ukázat. „Úplně tě žere. Ten týpek na tebe nepřestal zírat od chvíle, co jsi vešla do třídy.“

Okamžitě ztrácím zájem. „Ať si klidně zírá dál, protože já nemám zájem,“ zasměju se a zavrtím hlavou. Tahle hodina už musí skončit. Znovu upnu pozornost ke svým poznámkám.

Lavice se mi rozechvěje vibracemi a já popadnu telefon těsně předtím, než by spadl přes okraj. Oči se mi okamžitě rozzáří, když na displeji blikne Briellino jméno. Jsme nejlepší kamarádky už spoustu let. Na základní škole jsme s mou sestrou Gemmou měly obrovské štěstí. Její rodina se nás ujala poté, co nám zemřeli rodiče. Od té doby je nedílnou součástí mého života. Brielle je moje spása.

Kradmo se podívám na profesora a doufám, že si toho vyrušení nevšimne.

„Zajdeme po vyučování na kafe? Musím se tě na něco zeptat,“ píše Brielle.

„Jasně! Tak zatím, 😉,“ rychle odepíšu s rukama pod lavicí a věnuju profesorovi ještě pár ostražitých pohledů, než zprávu odešlu. Tessa si všimne, že mám lepší náladu, přesune se na místo vedle mě a zbytek hodiny si tiše povídáme.

Čas letí a zvonění ohlašuje konec hodiny.

„Nezapomeňte se učit na zkoušku příští týden,“ volá profesor Mercer, zatímco se třída hrne ke dveřím. Tessa a já si balíme věci jako poslední, ale jemu to nevadí. „Užijte si víkend a dávejte na sebe pozor,“ řekne s úsměvem, když si cpe papíry do aktovky.

„Vy taky,“ odpovíme sborově, vyměníme si s Tessou pohled a vyjdeme ze dveří do rušné chodby.

„Zavolám ti později,“ slíbím Tesse, když se naše cesty rozcházejí.

Jsem celá bez sebe vzrušením, jak mířím ke dveřím na parkoviště.

„Ahoj, Sienno,“ zavolá na mě cizí hlas. Prudce se otočím, a když uvidím toho kluka ze třídy, nasadím falešný úsměv.

Sjedu ho pohledem, ale nijak mě neoslní. „Známe se?“ zeptám se zmateně a překřížím si ruce na hrudi.

Ztrapněně se pod mým pohledem ošije. „Tedy, ne. Ne tak úplně oficiálně. Já jsem Nolan,“ usměje se a natáhne ke mně ruku.

Krátce mu s ní potřesu a hned ucuknu. „Potřebuješ něco?“ zeptám se v naději, že to rychle skončí. Telefon mi v tašce šíleně vibruje. Už jdu, Brielle. Přísahám.

Nolan sebere odvahu a odkašle si, zatímco já těžce zkouším svou trpělivost. „Říkal jsem si, jestli bys se mnou někdy nezašla na kafe?“ zeptá se a oči se mu naplní nadějí. Pak, jako by vycítil, že ho chci odmítnout, zvedne ruce v obranném gestu. „Jako přátelé, jestli ti to usnadní rozhodování,“ smlouvá, věnuje mi vřelý úsměv a já se musím v duchu otřást. Něco na něm mi prostě nesedí, ale nechci být za mrchu a ranit jeho city.

„Dobře, jako přátelé,“ souhlasím s úsměvem. „Můžeme jít po zkouškách. Jsem si jistá, že se k nám rádi přidají i další lidé ze třídy, abychom to společně oslavili,“ navrhnu a všimnu si, jak Nolanova naděje s mou odpovědí vyprchává.

„Jo, jasně. Takže platí,“ řekne Nolan, mírně se ušklíbne a zamíří zpátky do chodby.

Počkám, až Nolan zmizí z dohledu, a teprve pak vyjdu ze školy.

Setřesu ze sebe přetrvávající pocit trapnosti a kráčím ke své pýše a radosti, otcovu Camaru z roku 1969. Odkázal ho v závěti mně a Gemmě, ale ona mě ho nechala. Ví, že má v mém srdci zvláštní místo. Když jsem byla malá, s tátou jsme ho společně přestavěli.

Jakmile otočím klíčkem, motor okamžitě s vrněním naskočí. „Pořád to máš v sobě,“ uculím se, vyjedu z parkoviště a mířím za Brielle.

Po příjezdu ke kavárně zaparkuju a spěchám ke vchodu s vědomím, že jdu pozdě. Hned jak vejdu, uvidím Brielle, která je zaneprázdněná objednáváním pití.

Připlížím se k ní a ignoruju udivené pohledy ostatních zákazníků. „Ahoj, ty sexy potvoro,“ zašeptám jí hrubým hlasem do ucha.

Překvapením se prudce otočí a já nedokážu zadržet smích. „Panebože! Tys mě vyděsila,“ směje se s rukou přitisknutou na hrudi.

Když se konečně uklidníme, barista vyvolá Briellino jméno a podívá se na mě. „Tak co, jak bylo ve škole?“ vyzvídá Brielle, zatímco bere naše kávy z pultu.

„Jako obvykle,“ pokrčím rameny a jdu k prázdnému stolu u okna. „Jo, ale jeden kluk ze třídy mě pozval na kafe,“ prozradím jí, když se posadím. Točím kelímkem v rukou a vyhýbám se jejímu pohledu, když usedá naproti mně.

„Nech mě hádat. Odmítla jsi ho?“ zeptá se Brielle a zvedne obočí.

„Ne,“ bráním se. „Souhlasila jsem, že se sejdeme příští týden po zkouškách, ale jen jako přátelé. Není to můj typ, Brielle,“ vysvětluju jí. Nemůžu si pomoct, co cítím. Když přeskočí jiskra, poznám to.

„Ale no tak, Sienno. Musíš taky trochu žít,“ prohlásí Brielle a položí mi ruku na paži. V reakci na to jen protočím oči, usrknu si kávy, podívám se z okna a její komentář ignoruju, když vtom koutkem oka zahlédnu oslepující záři. Brielle se na mě usmívá. Nedá se to přehlédnout. Ten její zářivý a přihlouplý úsměv by byl vidět snad až z vesmíru.

„Co máš za lubem?“ zeptám se a skepticky si ji měřím. Tenhle její úsměv nikdy nevěstí nic dobrého. „Ten pohled znám,“ zašeptám a nakloním se přes stůl. „Něco chystáš,“ promluvím tónem plným podezření, ale její úsměv nepohasne.

„Dobře, takže znáš ten ples, na který se moje smečka snaží každý rok dostat?“ usměje se Brielle a já chápavě přikývnu. „Pozvali na něj moji rodinu, a to už zítra večer,“ vypískne.

„Panebože! To je úžasné,“ odpovím s úlevou. „Už jsem si myslela, že mě zase chceš donutit udělat nějakou šílenost jako vždycky,“ zachichotám se, s úsměvem se opřu na židli a znovu si loknu z kelímku s kávou. „Jsem ráda, že tam konečně můžeš jít. Mluvila jsi o tom už od dětství.“ Během několika vteřin mi úsměv ztuhne na rtech, když vidím, jak se Brielliny rty stahují do potměšilého úšklebku. „Proč se na mě takhle díváš?“ zeptám se ustaraně.

„No...“ zaváhá. „Ty jdeš taky.“

Oči se mi rozšíří. „Ehm, prosím? Cože to moje šílená nejlepší kamarádka právě řekla?“ Znovu jsem se předklonila. „Je to akce vlkodlaků a já jsem člověk. Nemyslím si, že tam budu vítaná,“ argumentuju tiše, ale zdá se, že to k ní vůbec nedolehlo.

„Zase takový problém to není,“ odmítne Brielle mávnutím ruky. „Lidé nám nevadí, pokud neroznášejí drby o naší existenci. Smečka ví, že jsi moje nejlepší kamarádka,“ ujistí mě, zatímco se její rysy stáhnou do jejího pověstného našpuleného rýčku. „Potřebuju, abys tam byla se mnou, Sienno. Prosím, řekni, že půjdeš,“ sepne Brielle ruce, jako by se modlila, a zatřepe řasami.

Ví, že tohle je moje slabina, a já moc dobře vím, že proti tomu nemám šanci. S povzdechem to vzdám. „Samozřejmě, že tam budu,“ popadnu ji za ruku. „Co bych to byla za kamarádku, kdyby ne? Vždycky tu pro tebe budu,“ usměju se a stisknu jí ruku.

„Jupí!“ vyjekne Brielle, vrhne se po mém boku a sevře mě ve vlkodlačím objetí.

Snažím se nestěžovat si, ačkoliv mě svírá silněji než obvykle. Vždycky byla kontaktní, ale poznám, že ji něco trápí. Odtáhnu se a zahledím se jí do tváře. „Jsi v pořádku?“ zeptám se a pátravě sleduji její výraz.

„Jsem nervózní, Sienno,“ zašeptá.

Zmateně nakloním hlavu. „Proč?“ zeptám se a ona na mě hodí kamenný výraz. Asi to byla hloupá otázka.

„Je to největší párty v roce pro mou smečku. Nejlepší šance, jak si najít svého druha. Co když to zkazím nebo ze sebe udělám blázna?“ postěžuje si a opře si hlavu o moje rameno, aby našla útěchu.

Pohladím ji po zádech a uchechtnu se. „Brielle, všechno bude v pořádku. Ty bys ze sebe nikdy blázna neudělala. To ti slibuju,“ uklidňuju ji.

Zvedne hlavu a usměje se na mě. „Co bych si bez tebe počala?“ Odtáhne se od mého ramene a vezme mou tvář do dlaní.

Neubráním se nespokojenému zasténání, když mi zmáčkne tváře k sobě. „No, neměla bys s kým jít na ten ples, že ne?“ zaryju si tlumeným hlasem.

Brielle se jen rozesměje, pustí mi obličej a vstane. „Pojďme odsud. Musíme jít nakupovat,“ řekne, vytáhne mě ze židle, obmotá mi paži kolem ramen a zatímco hodíme kelímky do koše, vyjdeme ven.

Zhluboka se nadechnu a jakmile vyjdeme z podniku, vnímám čerstvý vzduch. Slunce už sice zapadá za mraky, ale vzduch je těžký vlhkostí.

„Chceš jet se mnou?“ zeptá se Brielle a vytáhne z kabelky klíčky.

„Jasně, můžeš mě vyhodit později,“ navrhnu a jdu k jejímu Mercedesu. Odemkne ho klíčkem, ozve se zatroubení a bliknou oranžová světla. „Tahle moderní auta jsou tak přetechnizovaná. Jsem ráda, že na mě moje auto netroubí, když se ho snažím otevřít.“ Ušklíbnu se na Brielle, zatímco startuje auto stisknutím tlačítka.

„Cože?“ pokrčí rameny. „Ale no tak. Musíš jít s dobou a pořídit si nové auto,“ popíchne mě s potměšilým úsměvem.

„Ne, mně je dobře takhle,“ odseknu.

„Jak myslíš,“ zavrtí hlavou, zatímco vyjíždí na ulici.

Brielle zastaví u malého butiku s výlohou plnou nádherných, pečlivě naaranžovaných společenských šatů. Vejdeme dovnitř, zvonek na dveřích cinkne a jako na zavolanou nás přichází přivítat přátelská starší žena.

„Dobrý den, děvčata,“ usměje se vřele. „Mohu vám s něčím pomoci?“

Nemůžu si pomoct a opětuju její úsměv. „Dobrý den! Máte nějaké šaty na ples?“ zeptám se mile a sleduji, jak se jí rozzáří tvář.

„Ano, máme. V pravém zadním rohu obchodu,“ vysvětluje dáma a ukazuje nám správný směr.

„Děkuji,“ poděkuju vděčně.

Zamíříme do zadní části obchodu. Brielle mi kráčí v patách. Prohlížíme několik stojanů a místnost se naplní šustěním lehkých látek a vrzáním ramínek.

Nakonec z jednoho stojanu vytáhnu nádherné černé šaty, které jako by volaly mé jméno. „Brielle,“ zavolám a zvednu šaty do vzduchu. „Co říkáš na tyhle?“ zeptám se, přiložím si je na svou křivkatou postavu a zaujmu pár póz.

„Páni, skvělá modelka, Sienno,“ zavtipkuje. „Ty jsou ale opravdu nádherné. Běž si je vyzkoušet,“ přikáže mi a ukáže na zkušební kabinku za mnou. Otočím se a uvidím malou místnost velikosti skříně se závěsem a věnuji Brielle prázdný pohled. „Prostě jdi, Sienno,“ zavrtí hlavou.

Povzdechnu si, vejdu dovnitř a zatáhnu za sebou závěs. Šaty pověsím a svléknu si oblečení, které úhledně složím do tašky. Když sundávám šaty z ramínka, dávám pozor, abych do nich vsunula po jedné noze a přetáhla je přes boky. Hedvábí mi hladce klouže po kůži, když si je usadím kolem ramen. Obdivuji se v zrcadle – šaty mají holá záda, končí těsně nad křivkou mého zadku a přední část odhaluje dokonalé množství dekoltu s krajkou, která se táhne přes má řední prsa.

Když se doprohlížím, vyjdu ze zkušební kabinky. „Hej,“ zašeptám ve snaze upoutat Briellinu pozornost.

Prudce se ke mně otočí a v očích se jí zaleskne nadšení. „Sienno, vypadáš úchvatně. Bude se za tebou otáčet tolik hlav. Všichni vlci budou dychtit po tom, aby tě z nich svlékli,“ rozplývá se.

Zčervenám a pak si všimnu, že i Brielle drží v ruce šaty. „Co jsi našla?“ zeptám se zvědavě, abychom zamluvily jakékoliv řeči o vlcích, co mě chtějí svlékat.

Brielle přiloží ke své dokonalé postavě krátké šedé šaty. Při jejích sto osmdesáti centimetrech jí sahají těsně nad kolena. „Páni, ty ti budou neuvěřitelně slušet,“ rozplývám se a ukazuju palec nahoru. „Zajdu si to sundat. Jsem hned zpátky,“ usměju se a zamířím zpět do zkušební kabinky.

Převlečená pak dojdu s šaty za Brielle a jdeme dopředu zaplatit.

„Na tom plese, o kterém jste mluvily, budete vypadat naprosto fantasticky, děvčata,“ vyjádří se prodavačka.

„Děkujeme,“ řekneme jednohlasně a zasmějeme se.

„Jsi trdlo,“ utrousí Brielle, podívá se na mě, pak se otočí zpět k ženě za pultem a podá jí kreditní kartu.

Po Brielle podám své šaty prodavačce já a ona je namarkuje. Řekne mi celkovou částku, sáhnu do tašky, abych vytáhla peněženku, ale Brielle mě zastaví. „Počkej, tohle platím já, když jsem tě pozvala,“ trvá na svém a podá ženě zpět svou kartu.

„Jsi si jistá?“ zeptám se a ona šťastně přikývne na souhlas. „Děkuju,“ rozzářím se. Obmotá kolem mě paže a vtáhne mě do objetí.

Žena nám podá tašky a my míříme ke dveřím.

„Užijte si to, děvčata,“ zavolá za námi, když otevíráme dveře.

„Na shledanou,“ zamáváme a zmizíme.

Nasedneme do Briellina auta a ona vyjede směrem zpět ke kavárně. Pomyšlení na kávu ve mně vyvolá vzpomínku na to, co se stalo dnes po škole. „Brielle?“ zamumlám a dívám se z okna.

„No?“ odpoví a nespouští oči ze silnice.

„Myslíš, že bych měla jít na kafe sama s tím klukem ze třídy? Mám z něj špatný pocit,“ přiznám, že mě znervózňuje, a uklidím telefon do tašky.

„Upřímně, jestli se s ním necítíš dobře, tak bych nechodila. Předtím jsem jen tak vtipkovala, Sienno. Pokud teď nechceš s nikým randit, do ničeho se nenuť,“ odpoví, letmo se na mě podívá a věnuje mi povzbudivý úsměv, který jí oplatím, než se zase zadívám z okna. Vždycky mi rozuměla.

Brielle zaparkuje vedle mého auta, vyskočím ven, usměju se na ni a zabouchnu dveře. Zatímco kráčím ke svému autu, okénko za mnou se stáhne. „Uvidíme se zítra, miluju tě,“ zavolá a pošle mi vzdušný polibek.

„Dobře, taky tě miluju,“ křiknu nazpátek, chytím její vzdušný polibek do dlaně, otevřu dveře a zamávám jí, zatímco odjíždí.

Sednu si do auta, projíždím telefon, čtu si textovky a e-maily a teprve pak nastartuju. Po pár minutách usoudím, že je čas jet domů.

Když vjíždím do garáže ve své budově, hukot mého výfuku se rozléhá po celém prostoru. Pro moje uši je to rajská hudba. Jsem si jistá, že mě sousedi nenávidí, protože to zní jako vlak a spouští to hned několik autoalarmů najednou.

Zaparkuju na svém vyhrazeném místě, vystoupím, zakryju si uši před řvoucími alarmy, pak popadnu ze zadního sedadla šaty a běžím dovnitř.

Vyšlapu si obvyklá tři patra, konečně se dostanu ke svému bytu, radostně odemknu dveře a vejdu. „Všude dobře, doma nejlíp,“ vydechnu a po tom výšlapu si protáhnu ruce. Vejdu do pokoje, hodím věci na postel, dojdu ke skříni, pověsím šaty, pak se po cestě do koupelny svléknu a opatrně vhodím oblečení do koše na prádlo, aniž bych se vůbec snažila mířit. Jsem vyčerpaná a vylezu ze sprchy rychle, jen na chvíli si při sušení vychutnávám tu jemnou látku ručníku kolem sebe.

Když vejdu zpátky do pokoje, slyším, jak mě volá postel a věnuju svým polštářům toužebný pohled.

Prohrabu se v šuplíku se spodním prádlem, natáhnu si roztomilé bílé kalhotky s černými puntíky, prohledám skříň, najdu měkké kraťasy s tílkem a chystám se jít spát. Jak se zabořím do své měkké matrace, zalovím v tašce po notebooku a telefonu, pošlu Brielle rychlou zprávu, že jsem dorazila domů – moc dobře vím, že by mě jinak uhnala. Pak se opřu o pelest.

V hlavě mi zní hlas profesora Mercera, který mi připomíná, abych se učila, a tak se sebezapřením otevírám notebook, protože zítřejší plány na učení letí oknem.

Najednou mi zavibruje telefon a na displeji se objeví neznámé číslo. Robotickým hovorům nikdy nezvedám. „Stupidní podvodníci,“ povzdechnu si, rychle hovor típnu a přepojím ho do hlasové schránky.

Hodím telefon na postel, ale ten zavibruje znovu s textovkou od stejného neznámého volajícího. „Ahoj krásko. Proč jsi to nezvedla?“ Okamžitě mi z toho naskočí husí kůže.

„Kdo je to?“ odepíšu.

Během několika vteřin telefon pípne znovu. „To vím já a ty na to brzy přijdeš.“