„A jako poslední, ale neméně důležité, letošní držitelka ceny za akademickou excelenci, Sienna Vance!“

Vystoupím na pódium a přebírám ocenění a maturitní vysvědčení od pana Andersona, našeho ředitele.

Zatímco vedle něj stojím a nechávám se fotit, pohledem přejíždím po davu a hledám matčiny kaštanové vlasy, ale marně. Upřímně nechápu, proč jsem čekala něco jiného.

V posledních šesti měsících se odcizila, nikdy není doma, a když už se doma ukáže, sotva se sníží k tomu, aby mi řekla pár slov.

Je to kvůli tomu, že si našla nového chlapa, ale nemůžu se zbavit pocitu, že mi uniká ještě něco jiného.

Poté, co dav zajásá a zatleská, se všichni rozutečeme mezi lidi a hledáme své přátele a rodiny.

Piper, moje nejlepší kamarádka už od školky, se ke mně řítí s obrovským úsměvem na tváři a s dokořán rozevřenou náručí.

„Konečně jsme to dokázaly!“ zaječí mi přímo do obličeje těsně předtím, než mi skočí do náruče. Nemůžu se neusmát.

V porovnání s mými 173 centimetry je jejích 155 centimetrů v podstatě trpasličí výška. Skutečnost, že já jsem krev a mlíko a ona je štíhlá a drobná, našemu výškovému rozdílu ani v nejmenším nepomáhá. Ale ani jedna z nás by to nechtěla jinak.

Přes její rameno se střetnu očima s jejími rodiči, panem a paní Harringtonovými, a oba se na mě hrdě a zeširoka usmívají.

Od prvního dne mě vítali ve svém domově a chovali se ke mně jako k adoptivní dceři. Paní Harringtonová mě naučila připravovat jídla, ze kterých se sbíhají sliny, péct úžasné sušenky a dorty, a dokonce i to, jak vyjít s domácím rozpočtem. Pan Harrington mě zase naučil, jak vyměnit pneumatiku, opravit žárovku, pověsit polici, a dokonce i jak uvázat kravatu (pro jistotu).

„Tvoje máma asi uvízla v práci,“ pošeptá mi paní Harringtonová do ucha, když se ke mně nakloní, aby mě objala. Vážím si toho gesta, ale obě víme, že to není ten pravý důvod, proč tu není.

Všichni se naskládáme do auta Harringtonových a zamíříme do místní restaurace s mořskými plody, která je známá svými skvělými jídly a vynikající obsluhou – pan a paní Harringtonovi nás zvou na oslavu našeho významného dne.

Jsme v restauraci, a zatímco čekáme, až se nás ujme hosteska, očima přelétávám po prostoru a vnímám jeho úžasný interiér a atmosféru, protože já osobně jsem tu ještě nikdy nebyla.

Můj pohled upoutá pár úchvatných zelených očí, které se dívají přímo na mě. Zatají se mi dech a srdce mi vynechá úder, když mě síla našeho očního kontaktu zasáhne jako beranidlo. Co to u všech všudy má znamenat?

Když se vzpamatuji, všimnu si dalších rysů: výrazné čelisti, která by mohla řezat diamanty, zlatavé, bezchybné pleti, tmavě hnědých (skoro černých) kudrnatých vlasů, které jsou po stranách nakrátko ostříhané, ale nahoře delší (ideální na to, abych do nich zabořila prsty a chytila se jich), vysoké svalnaté postavy s vizáží plavce a hříšných úst, jejichž koutky se právě teď stahují do toho nejvíc sexy úšklebku, ze kterého tají kalhotky. Páni!

Piper mě zatahá za ruku, aby upoutala mou pozornost a já je mohla následovat k našemu stolu. Ještě jednou se ohlédnu, ale už se vytratil. Možná je to tak lepší; žádné rozptýlení si teď nemůžu dovolit.

Naše servírka přichází, představuje se jako Meghan, přijímá naše objednávky na pití a spěchá pryč, aby nám dala pár minut na prostudování jídelního lístku.

Slyším, jak Piper a její rodiče diskutují o různých jídlech z lístku, ale nevěnuji tomu, co se kolem mě děje, plnou pozornost; moje mysl odbíhá k tomu, že moje máma je nezvěstná, k mému zklamání ze sebe samé, že jsem vůbec čekala něco jiného, a k jistému páru zelených očí.

Přede mě postaví Shirley Temple, a když se chystám Meghan poděkovat, slova mi uvíznou v hrdle, protože si uvědomím, že vedle mě stojí ten se zelenýma očima se svůdným úsměvem na tváři.

„Ahoj, jmenuji se Gavin a převezmu to po Meghan. Musela narychlo odejít kvůli rodinné pohotovosti. Doufám, že vám to nevadí, lidičky?“ osloví celý stůl, ale na konci věty spočine pohledem na mně. Jsem tak vyvedená z míry, že cítím, jak mi červeň stoupá po krku, a skloním hlavu, abych to před ním skryla. Co je to se mnou? Nikdy z kluků nebývám takhle nervózní!

Pan a paní Harringtonovi si objednají rybí specialitu dne, Piper si dá paellu, ale já se nemůžu rozhodnout mezi krémovou polévkou z mořských plodů a smetanovými linguine s krevetami. Gavin přistoupí blíž ke mně, o kousek se nakloní a zeptá se: „A co si dáte vy, krásko?“

Vhlédnu k němu, *znovu* se červenám, ale daří se mi najít hlas, i když zní trochu chraplavě. Mám sucho v krku? „Co byste mi doporučil? Tu polévku z mořských plodů, nebo linguine s krevetami?“

Podívá se na mě, o kousek ztiší hlas, aby ho slyšela jen já, a řekne: „To, co bych si dal já, na lístku není.“ S těmi slovy na mě spiklenecky mrkne a mně dojdou slova. Začalo v kuchyni hořet? Proč je tu najednou takové horko? Neměl by někdo zavolat hasiče?

Odkašlu si, napiju se, abych získala pár vteřin navíc na uspořádání myšlenek, a teprve pak se na něj podívám skrz řasy. „Dám si tu polévku, prosím.“

Zapíše si moji objednávku, smekne naším směrem neviditelný klobouk a pak si to ležérním krokem namíří k kuchyni.

Když o pár vteřin později zvednu hlavu, vidím, jak na mě Piper kouká s potměšilým úšklebkem na rtech a se škodolibým zábleskem v očích. Tenhle pohled znám, to pro mě nevěstí nic dobrého. Ach jo!

Zatímco čekáme na jídlo, omluvím se, že si musím rychle odskočit na toaletu. Jdu dovnitř, vyřídím to v nejbližší kabince a pak se postavím k umyvadlu, abych si umyla ruce a opláchla si krk a zápěstí studenou vodou. Potřebuju se hodit do klidu. Musím se soustředit.

Jakmile se uklidním, vyjdu z toalet, a když zahýbám za roh do chodby vedoucí zpět do restaurace, narazím do zdi, která tam před deseti minutami nestála. Silné ruce mě uchopí za paže, aby mě udržely na nohou, a mé smysly zaplaví omamná vůně skořice a vanilky.

„Opatrně, krásko.“

„Moc se omlouvám, očividně jsem se nedívala na cestu.“ Někde v tom okamžiku, kdy mě zachytil a my si vyměnili těch pár slov, jsem natáhla ruce a chytila se jeho břicha. Pod konečky prstů cítím jeho napnuté svaly a mám instinktivní nutkání přejet mu rukama po břiše nahoru, přes ramena až do vlasů. Zlobivá Sienna!

Gavin mi na vteřinu pohlédne do očí, skloní hlavu níž a zašeptá mi do ucha: „Ode mě stížnosti neuslyšíš. Klidně do mě vrážej, kdykoliv se ti zachce.“

Cítím jeho dech na kůži těsně pod uchem a v duchu si povzdechnu. Kdybych jen o kousek naklonila hlavu na stranu, měl by dokonalý úhel k tomu, aby mi přejel nosem po krku, olízl mě těsně za uchem a lehce mě kousl do lalůčku.

Místo toho trochu sevřu prsty, načež ucouvnu a vytvořím mezi námi tolik potřebný prostor.

„Díky, že jsi mě chytil, ale musím se vrátit ke stolu.“ Objdu ho, abych odešla, a když ho míjím, jeho prsty zavadí o hřbet mé ruky. Okamžitě mi rukou projede mrazení přímo k srdci, až se mi zatají dech. Když jsem od něj tři kroky, ohlédnu se přes rameno a uvidím ho, jak stojí jako přibitý k zemi, oči trochu rozšířené šokem. Myslím, že ho ten dotek překvapil stejně jako mě. Snad jo!

Zbytek večeře proběhne bez problémů, až na chvíle, kdy Gavin projde kolem našeho stolu, aby něco přinesl nebo odnesl špinavé nádobí. Pokaždé se červenám a on si pokaždé najde důvod, jak se mě nenápadně dotknout.

Naše prsty se dotknou, když mu podávám prázdný talíř, jindy mě zase pohladí prsty po lopatkách, když prochází za mou židlí. Pokaždé je to stejně elektrizující jako poprvé.

Zatímco pan Harrington platí účet, vstaneme, abychom si oblékli bundy. Gavin je hned u mě, aby mi nabídl ruku, když se zvedám od stolu.

Vezmu ho za ruku, a jak se moje prsty opatrně vkládají do jeho, ucítím, jak mi do dlaně vtlačil malý lístek papíru. Plaše se na mě usměje, než mi pustí ruku a otočí se k Piper a paní Harringtonové, aby jim také pomohl vstát.

Vyjdeme ven a Piper je u mě během milisekundy, stiskne mi biceps a usmívá se na mě jako blázen. Výměnu mezi mnou a Gavinem rozhodně nepřehlédla. Doma mě stoprocentně čeká křížový výslech. No super!