Po několika dnech v mém novém režimu jsem si našla pohodlný rytmus, díky kterému se tu cítím skoro jako doma. Každé ráno začíná útulnou snídaní s Nelly, pak jdu na směnu do Brewpointu a večery trávím lenošením doma, pokud zrovna nemám večerní přednášky.

S Damianem jsem se od prvního dne v podstatě neviděla, což mi naprosto vyhovuje. Čím méně musím koukat na ten jeho věčně nakvašený obličej a poslouchat ty jedovatosti, které mým směrem rád plive, tím lépe.

Dneska mám vzácný den volné chvíle – volno v Brewpointu. S dalším baristou v týmu se nám všem podařilo vyhradit si alespoň jeden den v týdnu pro sebe, což je malá, ale vítaná úleva od neustálého shonu kolem šlehání mléka a žonglování s objednávkami. Plánuji toho co nejlepším způsobem využít a vyrazit na túru po okolních stezkách v naději, že mi čerstvý vzduch a otevřené nebe vyčistí hlavu.

Jsem na odchodu dolů do kuchyně, oblečená v černých legínách na cvičení, svých věrných teniskách a nadměrném tričku, které kdysi patřilo mému nejlepšímu kamarádovi, než se odstěhoval.

V kuchyni si povídám s Nelly, zatímco si beru nějakou sváču a pár lahví vody. Když si je cpu do batohu, uslyším za sebou kroky, jak někdo vchází do kuchyně, ale neotáčím se hned, protože předpokládám, že je to Mateo.

„Dobré ráno, Damiane,“ řekne Nelly vesele a s nacvičeným švihem zápěstí rozklepne vajíčka do misky – pravděpodobně se chystá na svá slavná míchaná vajíčka nebo možná omeletu. „Mám ti připravit něco k snídani, než půjdeš?“

Sevře se mi žaludek a potlačím zasténání. Při zmínce jeho jména mi okamžitě zhořkne nálada. Tak tohle je ten klidný začátek mého volného dne. Ještě jsem neměla ani svůj druhý šálek kávy a už se musím obrnit proti jakékoli rýpavé poznámce, kterou má dnes Damian v záloze.

Jedinou odpovědí, kterou Nelly dostane, je nesrozumitelné zamručení. Snad jeho daxovštině rozumí lépe než já.

Pomaly se otočím, připravená říct Nelly, že odcházím na túru. Už jsem jí řekla, na kterou stezku se chystám, protože nechci, aby se zbytečně strachovala. Během té krátké doby se pro mě stala skoro druhou mámou – odvážila bych se tvrdit, že lepší než ta moje vlastní.

Damianův zamračený pohled mě okamžitě zasáhne, ale odmítám se jím nechat zastrašit. „Dobré ráno, Damiane.“ Věnuji mu neznatelný úsměv, což způsobí, že se jeho obočí stáhne ještě víc. Protivný medvěd!

„Už jdu, Nelly. Mobil mám u sebe, ale doma mě čekej tak kolem poledne.“ Rychle ji jednou rukou obejmu a chystám se k odchodu. Damian má ale jiné úmysly.

„Jdeš za svým dalším úlovkem?“ ušklíbne se na mě.

Nemám náladu nechat se vyprovokovat, a tak na něj přes rameno spiklenecky mrknu a řeknu: „Možná.“

Slyším, jak ho Nelly začíná napomínat, když odcházím, ale nemám chuť tu zůstávat a poslouchat ty jeho ubohé řeči.

Jak tak scházím po schodech ke svému autu, vchodové dveře se rozletí a Damian se vyřítí za mnou s vražedným výrazem ve tváři.

„Běda ti, jestli se vrátíš domů smrdící laciným sexem, nebo si sem toho svého šuka na jednu noc po tom vašem *rande* dokonce přitáhneš.“ Poslední dvě slova mu v ústech musela chutnat jako kyselina, soudě podle toho, jak se tvářil.

„Ó, Damiane, proč tě moje sexuální eskapády tak strašně trápí?“ Překřížím si ruce na prsou, vystrčím bok a pozvednu obočí. Nemusí vědět, že jsem s žádným klukem ještě nikdy nespala. Ať si sám kope hrob svými mylnými představami o tom, kdo a co jsem.

„Je to moje věc, když z mého domova děláš nevěstinec!“ Celé tělo se mu klepe vzteky. Teď asi není ta pravá chvíle ho provokovat tím, že vypadá jako vařící konvice, která má každou chvíli vyletět do povětří.

„Damiane,“ zpomalím a mluvím klidně, jako bych mluvila s batoletem, „jen proto, že ty máš ve zvyku domů tahat všechno, co má dvě nohy, ti to nedává právo házet mě do stejného pytle s tebou.“

„Těžko si myslet cokoli jiného, když se tu producíruješ v chlapských věcech.“ Střelí pohledem k mému tričku a mně nezbývá nic jiného než se rozesmát nahlas. Ten chlap je naprostý blázen.

„Žárlíš snad?“ rozhodnu se ho popíchnout, jakmile se mi zase podaří normálně nadechnout.

Damian ztuhne, jako bych mu vlepila facku. Zajímavá reakce. Tuhle teorii budu muset prozkoumat někdy později.

Když mi po několika vteřinách neodpoví, otočím se na patě a zamířím k autu. Vzápětí mě ale opět přitlačí ke dveřím řidiče. Tohle už je nějaký náš zvyk, nebo co?

„Jak bych mohl žárlit na někoho, kdo se rozdá každému, kdo se na ni podívá? To radši nechám svého ptáka sežrat hejnem piraň.“ Jeho dech je horký na mém uchu a po zádech mi přeběhne mimovolné mrazení.

Co si Damian neuvěmoluje, je, že ta blízkost, kterou mi vnutil, hraje přímo do mých karet. Jeho péro je tvrdé jako kámen a tlačí se mi přímo na spodní část zad. No ne, copak to tu máme?

„Možná bys měl tenhle názor sdělit dotyčnému péro,“ řeknu mu medově přes rameno a lehce se do něj prohnu v zádech.

Damian ztuhne, ale hned neustoupí, a já vím, že ho mám přesně tam, kde jsem ho chtěla mít. Trochu pokrytecké, ne?

Ruce zatne v pěst na střeše auta, kde mě drží v sevření, až mu zbělají klouby. Dech se mu zrychlí. Přesto se ale nepohne.

Už mě ty jeho hry nebaví, a tak se odtlačím od boku auta, čímž ho ze své blízkosti setřesu, a otevřu dveře.

Odmítám se na něj podívat, když nasedám, když startuju a dokonce i když odjíždím. Damian Kingsley se musí naučit, že ze mě si svůj nový boxovací pytel dělat nebude.

Očividně je zvyklý na holky, které mu buď padají k nohám a uctívají ho jako boha, nebo před ním s hrůzou utíkají. Brzy zjistí, že Sienna Vance není ani jedno z toho!

\ - - - - - - - - - - - - - - - -