Zbytek odpoledne strávím vybalováním věcí do šatny a rovnáním toaletních potřeb v koupelně.

Nellyina slova mi stále vrtají hlavou.

Máma byla vždycky milý a přátelský člověk, bez ohledu na to, kdo jste nebo kde pracujete. Nedokážu si představit, že by byla k personálu hrubá nebo povýšená. But, as recent events have shown me, neznám svou matku tak dobře, jak jsem si myslela.

Rozhodnu se tuhle myšlenku na chvíli pustit z hlavy, alespoň dokud sama neuvidím, jak se máma chová k Nelly, až se vrátí z líbánek.

Jakmile mám hotovo, sejdu dolů do kuchyně, kde najdu Nelly a staršího mexického muže. Ona míchá něco v hrnci na sporáku, zatímco on popíjí kávu.

Když mě zahlédne, vyskočí a chystá se k odchodu: „Moc se omlouvám, slečno, už půjdu.“

Zastoupím mu cestu a zvednu ruce, abych ho uklidnila. „Prosím, kvůli mně neodcházejte. Jsem Sienna, vy jste Mateo?“ Tipuji správně, protože jsem nikoho jiného na pozemku neviděla pobíhat.

Mateovy tváře zrůžoví a mírně skloní hlavu na pozdrav. Střelí pohledem po Nelly, ale ta se na něj jen usmívá.

„Děkuji, že jste mi odnesl věci nahoru do pokoje, moc si toho vážím. Klidně bych vám pomohla – vím, jak těžké některé ty krabice byly.“

Mateo se na mě podívá, jako by mi narostla druhá hlava. „Říkala jsem ti, že není jako ostatní lidi v tomhle domě,“ ozve se Nelly s přátelským úsměvem, který jí rozzáří tvář.

Přistoupím blíž a gestem ho pobídnu, aby se znovu posadil. Udělá to sice váhavě, ale po pár minutách povídání o běžných věcech se uvolní a začne mi vyprávět o svém životě v Mexiku.

Zatímco mě Nelly a Mateo baví starými historkami a vtipnými momenty z domu, začnu jí pomáhat s přípravou večeře. Zatímco ona míchá a dochucuje hovězí guláš bylinkami a kořením, já dám vařit brambory na kaši a do trouby šoupnu česnekový chléb.

Smějeme se, vtipkujeme a panuje u nás skvělá nálada, když vtom uslyšíme prásknutí vchodových dveří. Zaslechneme ženský chichot a hluboký, chraplavý hlas, ale není rozumět, co říkají.

V příštím okamžiku se za rohem zapotácejí Damian a peroxidová blondýna. Ignoruji je a dál mačkám brambory.

„Nelly, prostři dneska prosím o jedno místo víc, Roxy s námi bude večeřet.“ Damian jde k Nelly a jednou rukou ji obejme, přičemž se kvůli jejich výškovému rozdílu téměř ohne napůl. Je to docela komické.

„Jmenuju se Vanessa,“ blondýna se na Damiana napůl zamračí, ale dál to neřeší.

Damian její opravu ignoruje a podívá se na mě. „Nelly, možná bys měla ty brambory zkontrolovat a radši je předělat, protože si nemyslím, že ta naše rozmazlená princezna někdy v životě vařila. Pravděpodobně umí jen objednávat jídlo s sebou a plánovat si další manikúru.“

Vanessa se začne smát jako hyena a Damian se na mě ušklíbne. Pravděpodobně si myslí, jak hrozně je vtipný a jak mě dokonale prokoukl.

Rozhodnu se jeho poznámku ignorovat, nemám potřebu se před ním obhajovat. Nezná mě. Nelly má ale jiné plány.

„Damiane Victore Kingsley, okamžitě se Sienně omluv!“ Nelly na něj vrhne ten káravý pohled. Víte, ten, který dávají všichni rodiče svým dětem, když jsou z nich nesmírně zklamaní.

„Ale…“ Damian se pokouší Nelly odmlouvat, ale ta se nenechá odbýt.

„Sienna je od té doby, co ráno přišla, nesmírně přátelská, milá a nápomocná. Což se bohužel o tvé současné návštěvě říct nedá.“ S koutkem oka střelí pohledem po Vanessy.

Damian kajícně skloní hlavu a já si myslím, že se chystá omluvit alespoň Nelly (protože od něj omluvu opravdu nečekám), když vtom se ozve Vanessa.

„Za koho se sakra považuješ, že takhle mluvíš s Damianem? Jsi jenom služebná.“

V místnosti zavládne hrobové ticho a atmosféra okamžitě ztuhne. V dalším okamžiku Damian vyrazí k Vanessy. Ta vyskne a začne couvat. Nezastaví se, dokud ji nepřitlačí ke zdi za ní. Nedotýká se jí, ale jeho hrozivá přítomnost stačí k tomu, aby ji udržela na místě.

„Takhle s Nelly mluvit nebudeš! Je pro mě jako druhá máma!“ obličej má vražedný a jeho hlas je tak chladný, že by se od něj Antarktida mohla učit.

Vanessa koktá, ale nedostane ze sebe jediné souvislé slovo. Myslím, že těch pár mozkových buněk, co jí zbylo, právě zkratovalo. Chudinka.

Nelly a já stojíme nehybně jako sochy, sledujeme tu scénu a čekáme, jestli se z toho dokáže nějak vykecat.

Po několika pokusech se jí vrátí hlas: „Damiane, zlato, víš, že jsem to tak nemyslela. Sám jsi říkal, že Sienna je neschopná, rozmazlená a namyšlená princezna. Jen jsem tě chtěla podpořit, když se ta tvoje hospodyně snažila postavit na její stranu.“

Oči jí těkají z jedné strany jeho obličeje na druhou a doufá, že téhle chabé výmluvě, kterou narychlo vymyslela, uvěří.

Její slova jen potvrdila to, co už jsem věděla; Damian má o mně utvořenou nějakou předem danou představu. Ale není moje povinnost se ho snažit přesvědčit o opaku. Podle mých zkušeností lidé uvěří tomu, čemu věřit chtějí, i kdyby všechny důkazy ukazovaly na něco jiného.

„Vypadni!“ zařve na ni, až mu sliny prskají do obličeje. Pěsti má zaťaté podél těla a žíla na krku mu z čistého vzteku vystupuje.

Vanessa musela v jeho očích vidět něco, co ji přesvědčilo, že nemá smysl dál odporovat, protože v dalším okamžiku vyběhne z místnosti a o pár vteřin později se ozve prásknutí vchodových dveří.

Ještě než se k nám Damian stihne úplně otočit, Nelly promluví: „Damiane, odnesu ti večeři nahoru do pokoje. Myslím, že bude nejlepší, když s námi dnes u stolu sedět nebudeš.“ Okamžitě mu klesnou ramena, jednou přikývne a je pryč.

„Nelly, to opravdu nebylo nutné,“ začnu, ale ona mě přeruší.

„Ne, toho kluka jsem učila lepším způsobům. A on si pak dovolí přitáhnout do tohohle domu takovou flundru. Tohle trpět nebudu.“ Otočí se ke mně zády a já vím, že tím je rozhovor ukončen.

Mám hotovou bramborovou kaši, a tak začnu hledat nádobí a příbory, abych prostřela stůl. Dokonce najdu i servírovací podnos, na který Damianovi dám večeři. Jen proto, že je to vymaštěnec bez špetky slušného chování a vychování, se přece nesnížím na jeho úroveň.

\ - - - - - - - - - - - - - - - -