Jde vedle mě na naše pondělní ranní přednášky. Jsme si tak blízko, že cítím teplo jejího ramene pokaždé, když si poponese popruh batohu výš. Ale zdá se, že jí vůbec nevadí, když jí o dva kroky dál znovu sklouzne. Tiše si pro sebe brouká nějakou napůl zapomenutou melodii a já z ní nemůžu spustit oči ani se přestat sám pro sebe usmívat.

Je tím nejúchvatnějším stvořením v okruhu dvou mil. A já ji můž