Klečím před ní, jako by byla mým vlastním osobním oltářem, a její jméno je jediná modlitba, kterou jsem se kdy chtěl naučit zpaměti a denně ji odříkávat.

Stehna se jí třesou, když je od sebe roztahuji ještě víc, pomalu a uctivě, jako bych rozbaloval něco drahocenného – něco posvátného. Nedokážu odtrhnout pohled od její rozkošné štěrbiny, jak se mi otevírá. Už teď je kluzká, horká a prahne po další