Vteřinu poté, co projdu vchodovými dveřmi, to *vím*.

Nemusím vidět, jak má červené tváře nebo jak má Dane ruku položenou nízko kolem jejího pasu a prsty jí líně krouží po boku, jako by se stále ještě vezl na vlně doznění. Nemusím si všímat toho, jak má hlavu zakloněnou na jeho rameni, oči napůl přivřené a nepřítomné, jak mu leží v náručí pod dekou, ani toho, že Dane se ani nesnaží tvářit samolibě