Odbočka na příjezdovou cestu k fotbalovému stadionu mě zasáhne jako rána do žaludku.

Nic neříkám. Nemusím. Vteřinu poté, co mineme bránu a bílou ceduli s oprýskaným nátěrem, na které stojí „PARKOVÁNÍ POUZE PRO HRÁČE A REALIZAČNÍ TÝM“, už vím, kam jedeme.

A proč.

Pozdní ranní slunce svítí až příliš jasně na to, jak se mi svírá žaludek, a prázdné parkoviště působí přes den divně. Je tiché, sterilní