Nepromluví hned.

Jen tam sedí, prsty se opírá o dno sklenice s vodou, jako by potřebovala její chlad, aby se uklidnila. Pak sklopí oči k místu na stole mezi námi, řasy má nízko a ústa uvolněná, ale s nečitelným výrazem.

A já čekám. Protože cokoli dalšího by ode mě bylo sobecké.

Nakonec se zhluboka a rozvážně nadechne. Rty se jí pootevřou, pak zase zavřou, jako by si zkoušela tvar své odpovědi, než