**Aria**

Už snad posté za poslední půlhodinu se ohlížím přes rameno, abych se ujistila, že mě nikdo nesleduje, a rychle kráčím po rušné ulici. Snažím se s nikým nenavazovat oční kontakt, nechci na sebe upoutat pozornost. Jako dcera jednoho z nejmocnějších vévodů ve Vesper City jsem snadno rozpoznatelná. Není to tak, že bych chtěla utéct z domova, ale co jiného mám dělat, když mě chce otec provdat za Alonza de la Vega?

Alonzo, který je také vévodou, je nejen o pětadvacet let starší než já – což znamená, že je přibližně v otcově věku –, ale navíc mě zná odmalička. Pokaždé, když přijel na návštěvu k mým rodičům, mi vozíval hračky a sladkosti, a to až do mých šestnácti let, kdy mi začal nosit květiny. Brzy nato začaly do sídla chodit dárky každý týden. Zatímco mně to připadalo děsivé a nevhodné, můj otec si začal myslet, že moje svatba s Alonzem by nebyl zas tak špatný nápad.

Zastavím na křižovatce, a než přejdu ulici, ohlédnu se a doufám, že mě Alonzovi muži nenašli. Pokud mě najdou… nechci ani pomyslet na to, co by mi Alonzo udělal. Musím si nejen najít úkryt, ale musím se dostat pryč z Vesper City. Pryč od Alonza. Ještě dnes.

I teď, šest let poté, co otec poprvé promluvil o mé svatbě s Alonzem, stále nemohu uvěřit, že by mi udělal něco takového. Ačkoli se to vévodové snažili utajit, všichni vědí, že Alonzo je sadista, který rád mučí ženy, s nimiž spí. Jeho metody mučení jsou tak kruté, že za posledních patnáct let zabil přes sto žen. Nebo to alespoň tvrdí zvěsti. Tři z nich byly v době své smrti jeho manželkami. Stále si může dělat, co se mu zlíbí, protože více než polovinu městské policie a soudců ovládají vévodové. Páni ovládají tu druhou polovinu.

Asi před třemi měsíci můj otec pozval Alonza na večeři. Tehdy jsem netušila, že se ten večer stanu jeho snoubenkou. Když mi na prst navlékl prsten, byla jsem příliš ochromená, než abych cokoli řekla. A pak se mě pokusil políbit a stálo mě to veškeré sebeovládání, abych mu nevlepila facku. Poté, co Alonzo odešel, jsem otce prosila, dokonce ho na kolenou žadonila, aby mě nenutil brát si muže, kterého nemiluji, ale má slova byla zbytečná.

Nemusí mi nikdo vyprávět, jaký by byl můj život, kdybych se stala Alonzovou manželkou. Byl by zázrak, kdybych přežila naše první výročí svatby. A z představy, že s ním budu muset spát, se mi dělá zle.

*„Tak to u vévodů chodí, Ario. Každá dcera narozená vévodovi se musí provdat za někoho z našeho Řádu. Za někoho, koho vybere rodina budoucí nevěsty. Vybral jsem ti za manžela Alonza. Vezmeš si ho, porodíš mu děti a na oplátku budeš mít život plný luxusu,“ řekl mi otec, když jsem neustále trvala na zrušení zasnoubení.*

Ne že bych neprotestovala. *„Já ho nemiluju!“* říkala jsem, ale moje slova narážela na hluchou zeď. *„A víš, co udělal všem těm ubohým ženám! Jak mě můžeš nutit, abych si ho vzala?“*

Můj otec se zasmál. *„Myslíš, že jsem miloval tvou matku, když jsem si ji bral? Můj otec mi řekl, kdo bude mou ženou, a já poslechl. A postupem času jsem se naučil ji velmi milovat. S Alonzem to bude stejné. A neexistuje žádný důkaz, že by ty ženy zabil Alonzo!“*

Samozřejmě že nebyly důkazy. Vévodové se jich zbavili, protože Alonzo je nejen velmi mocný, ale také budoucí patriarcha.

Můj otec mou matku velmi miloval, a i teď, deset let po tragické nehodě, která ji připravila o život, pro ni stále truchlí. Ale Alonzo není jako můj otec. Nejenže by mě nikdy nemiloval, ale nepochybuji o tom, že by mi ošklivě ublížil.

Od našeho zasnoubení Alonzo omezil můj pohyb. Ven můžu jít jen tehdy, když mi to dovolí. Pokud se chci projít po zahradě, musím mu nejdřív zavolat. Dokonce najal dva osobní strážce, aby sledovali každý můj krok. Nakupování bývalo zábavou, teď je to noční můra.

*„Pro tvou vlastní bezpečnost, Bonito. Víš, že jsem významný muž. Mnoho lidí by ti mohlo chtít ublížit, protože jsi má snoubenka,“* řekl mi Alonzo v den, kdy ty osobní strážce najal.

Alonzo sice může být mocný a mít spoustu konexí, ale já si ho odmítám vzít. Už mnoho dní plánuji útěk a dnes jsem ho konečně mohla uskutečnit.

Pod záminkou, že si musím nakoupit věci na svatbu, se mi konečně podařilo dostat do obchodního centra. Tam už nebylo nijak těžké Alonzovy muže přelstít. Stačilo jen předstírat, že jsem dostala menstruaci a mám silné křeče. Osobní strážce to vyděsilo přesně tak, jak jsem předpokládala – jako by nastal konec světa. Zachovala jsem se tedy jako každá žena, která má své dny – zašla jsem do lékárny koupit si hygienické potřeby a pak zamířila na toalety. Malý rozruch v nedalekém obchodě stačil k tomu, aby na okamžik odvedl pozornost strážců a já mohla zmizet v davu. Najít únikový východ nebylo těžké a ještě před odchodem z nákupního centra jsem vyhodila telefon i prsten do odpadkového koše. Poté, co jsem si vybrala hotovost z bankomatu, jsem se zbavila i kreditní karty, protože jsem se bála, že by mě podle ní mohli vystopovat.

To se stalo asi před hodinou a od té doby se toulám městem a přemýšlím, jak se z něj dostat pryč. Peníze, které mám, mi na dalekou cestu nestačí, zvlášť když mě Alonzo bezpochyby hledá.

Když přecházím ulici, spatřím něco, co upoutá mou pozornost – Aegis Tech Company – největší technologickou firmu v zemi.

Myslim, že jsem právě našla řešení svých problémů.

Zhluboka se nadechnu, uhladím si rukama oblečení, abych se zbavila případných záhybů, a spolu se skupinou zaměstnanců vejdu do haly firmy.

Uprostřed haly stálo obří akvárium, ve kterém plavaly vzácné exotické ryby. Recepce se nacházela na druhém konci haly. Dva členové ostrahy si mě všimnou, ale než se mě stačí zeptat, kdo jsem a co chci, zamířím k recepčnímu pultu. Žena s blond vlasy a dlouhými růžovými nehty sedí za pultem, oči přilepené k obrazovce počítače.

„Dobrý den.“ Žena ke mně vzhlédne. Nasadím svůj nejlepší úsměv a řeknu: „Ráda bych viděla pana Lysandera Vance.“

Zúží oči a prohlíží si mě zpod dlouhých umělých řas, jako by se snažila přejít na to, kdo jsem. „Máte s panem Vancem schůzku?“

Měla jsem vědět, že budu potřebovat schůzku. Kdybych nebyla tak zoufalá, vůbec bych sem nevstupovala. Ale musím Lysandera vidět, ať se děje cokoli. „Nemám. Ale je to důležité.“ Sama nemohu uvěřit, jak zoufale můj hlas zní.

Žena se na mě soucitně podívá. „Omlouvám se. Bez domluvené schůzky pana Lysandera uvidět nemůžete.“

Jak ji přesvědčit... hmm...

Jmenovka na její hrudi mi prozradí, že se jmenuje Ruby.

„S panem Lysanderem jsme chodili na stejnou střední školu. Vyřiďte mu, že ho hledá Ariana Salazarová.“

Ruby nevypadá přesvědčeně. Ani se jí nedivím. „Nejste první, kdo to říká. Kdybych dostala dolar za každou ženu, která tvrdí, že zná pana Vance, byla bych už bohatá.“

Tolik, jo? Lysander je jedním z nejbohatších mužů ve městě. Nemluvě o tom, že je svobodný, mocný a pohledný. Ženy se kolem něj rojí jako včely na květy.

Když řeknu: „Lhaním nic nezískám,“ Ruby si odfrkne.