**Aria**

„Podívejte, panu Lysanderovi můžu volat jen v naléhavých případech. Nerad se nechává rušit při práci. Navíc bych z toho mohla mít průšvih.“

Ruby je sice upřímná, ale pokud nebudu mluvit s Lysanderem... V krku se mi vytvoří knedlík a těžce polknu. „Tohle je naléhavý případ. Pan Lysander je jediný, kdo mi může pomoct!“ Hlas se mi zlomí a vidění se rozostří. Před cizími lidmi obvykle nepláču, ale teď k tomu nemám daleko.

Ruby se na mě podívá a v jejím pohledu se něco mihne – soucit. „Co udělal? Přivedl vás do jiného stavu? Pokud ano, bude nejlepší promluvit si s jeho právníkem.“ Podá mi vizitku. Velkými zlatými písmeny je na ní napsán název právní firmy.

Hledím na vizitku ve svých rukou a uvažuji, co se stane, když řeknu, že jsem těhotná. Ne že by to bylo možné, protože Alonzo se mě nikdy nedotkl a Lysandera jsem viděla naposledy v jeho poslední den na střední škole – tehdy jsme spolu nemluvili, protože jsme na sebe byli naštvaní. Sice mám přátele, ale neodvažuji se je požádat o pomoc. Ale Lysander, pokud je stále stejný jako na střední, bude mou jízdenkou z města, nebo v to alespoň doufám.

Se slzami, které se mi stále drží v očích, zalžu: „Ano. Čekám s ním dítě a neodejdu, dokud s ním nebudu mluvit.“

Ruby si dramaticky povzdechne a pak zvedne telefon. „Pane Lysandere, hledá vás nějaká žena. Tvrdí, že je těhotná.“

„Kdo?“ zařve Lysander tak hlasitě, že to slyším i já.

Ruby sebou cukne. „Řekla mi, že se jmenuje Ariana Salazarová.“

„Neznám žádnou ženu jménem Ariana.“ Jeho chladný, plochý tón ve mně vyvolává dojem, že nelže. Ten parchant na mě zapomněl. Ale ať se propadnu, jestli odejdu bez toho, abych s ním mluvila.

„Ať je to kdokoli, zbav se jí. Když budeš muset, zavolej ochranku,“ zavrčí Lysander.

„Ano, pane Vanci.“

Ruby se už chystá položit sluchátko, když jí ho vytrhnu z ruky. Než mě stačí zastavit nebo než Lysander stihne hovor ukončit, řeknu: „Možná si mě nepamatuješ, ale jsem si jistá, že víš, kdo je můj otec – Ramon Salazar.“

Lysander na okamžik ztichne, ale pak řekne něco, kvůli čemu mám chuť křičet: „Aha, to jsi ty. Předej mi recepční.“

Ruby mi vezme telefon, a poté, co mě probodne vražedným pohledem, řekne: „Pane Vanci?“

„Pošli ji do mé kanceláře,“ vyštěkne.

Tenhle chlap byl vždycky arogantní.

Ruby mi podá návštěvnickou kartu. „S tímhle můžete jít do nejvyššího patra, kde jsou kanceláře generálního ředitele a ředitelů. Geneva je sekretářka pana Vance. Ukáže vám cestu do jeho kanceláře.“

„Děkuji za pomoc!“ řeknu, vezmu si od ní kartu a zamířím k výtahu.

Otevřu ho pomocí karty a stisknu tlačítko pro nejvyšší patro. Srdce mi začne divoce bušit v hrudi. Já a Lysander – naše přátelství bylo vždycky zvláštní.

Lysander zněl naštvaně. Co když mi odmítne pomoct? Co budu dělat potom? Nemám nikoho jiného, na koho bych se mohla obrátit. Udělám cokoli, abych Lysandera přiměla mi pomoct. A shodou okolností mám něco, co Lysander chce.

Výtah se zastaví a já vystoupím. Trvá mi několik sekund, než najdu stůl sekretářky Genevy.

„Jdu za panem Lysanderem.“ Ukážu jí návštěvnickou kartu. „Čeká na mě.“

Poté, co si to u Lysandera ověří, mi ukáže, kde je jeho kancelář.

Než vejdu, jednou zaklepu na dveře.

Lysander Vance sedí za honosným mahagonovým psacím stolem, jeho chladné šedé oči mě sledují, studují mě. Zavřu dveře a čekám, až něco řekne. Naposledy, když jsme spolu mluvili, jsme se strašně pohádali. Přenáším váhu z jedné nohy na druhou, nejistá si, zda bych měla prolomit ledy a promluvit jako první. Stále se na mě dívá s výrazem ve tváři, který nedokážu přesně rozluštit.

Kdysi býval mým nejlepším přítelem. Ale měla jsem vědět, že to nevydrží, ne když to byl Pán. Vévodové a Páni nejsou přátelé, jsou to nepřátelé. A já jsem tady, v doupěti jednoho z nepřátel mého otce. Zachrání mě Lysander, nebo mě odsoudí k životu plnému utrpení?

Během jeho vysokoškolských let – těch divokých let – byly jeho fotky zveřejňovány v mnoha bulvárních plátcích vedle skandálních článků o jeho sexuálním životě. A já jsem ho možná tajně sledovala na internetu. Dokud jsem se nedonutila přestat. Naposledy jsem jeho fotku viděla před rokem. Vždycky byl pohledný, ale muž přede mnou je... k sežrání. A to říká žena, kterou muži nikdy nijak zvlášť nevyvedli z míry.

Uběhne několik minut, aniž by kdokoli z nás řekl jediné slovo, a já už začínám mít pocit, že jsem udělala obrovskou chybu, když jsem sem chodila, když vtom konečně promluví.

„Aria Salazarová,“ vyplivne mé jméno.

Pořád mě nenávidí? Chci říct, vím, že ta naše hádka byla obrovská a oba jsme si řekli zraňující věci, ale doufala jsem, že už to má za sebou. Ne že by si nezasloužil to, z čeho jsem ho obvinila. Ten den se choval jako naprostý kretén.

Klidným tónem řeknu: „Lysandere, ráda tě zase vidím.“

Postaví se. Srdce mi málem vyskočí z hrudi. „Já o tobě totéž říct nemůžu.“

Kdy tak vyrostl? A kdy tak zkrásněl?

Kráčí pomalu, jako by mi dával čas utéct z kanceláře, než ke mně dojde. A já přesně to chci udělat, protože vidět ho po tak dlouhé době mi jen připomíná, jak hrozně mi zlomil srdce. Ne že bych mu někdy dala najevo, jak moc mi ublížil.

Kdybych byla moudřejší, z jeho kanceláře bych odešla.

Ale já ho potřebuji.

Konečně ke mně dorazí a uvězní mě mezi svým pevným tělem a dveřmi, přičemž položí ruce po obou stranách mé hlavy. Sálá z něj teplo.

Když vidím hněv v jeho očích, hlasitě polknu. Není to ten samý Lysander, kterého jsem znala. Tento Lysander je... chladný. Nemilosrdný. Do čeho jsem se to proboha zapletla?