Dnes v noci se Genevieve Vanceová nechystala nikoho zabít.

Zhluboka se nadechla a zahleděla se na svůj odraz v zrcadle. To prohlášení jí připadalo jako záchranné lano. „Dnes v noci ne,“ zašeptala, jako by hlasitější slovo mohlo roztříštit křehké odhodlání, které v sobě uplynulých několik týdnů pracně skládala dohromady.

Červené šaty, které ukradla své sestře, se jí upínaly na pohmožděnou kůži. Nenáviděla šaty, které odhalovaly paže, ale dnes v noci to bylo dokonalé. Modřiny na její paži byly živé a ošklivé – přesně to, co potřebovala. Jen ať se dívají.

Ať to vidí úplně všichni.

V měkkém světle koupelny vypadaly modřiny jako stíny. Byly pravdou skrytou za lží, kterou žila – za životem plným přetvářky a snášeného utrpení. Nacvičovala si úsměv. Byl dutý, prázdný, úsměv vyprávějící o osamělosti a břemeni, které nesla.

Přesně to potřebovala.

Spokojená se svým vzhledem odešla Genevieve z koupelny. Jakmile vstoupila na verandu, uvítaly ji zvuky smíchu a hudby – drásavý kontrast k tichu, které obvykle naplňovalo zákoutí její mysli, k tichu zrozenému z příliš mnoha nocí strávených o samotě, z příliš mnoha modřin ukrytých pod dlouhými rukávy.

V zadní části sídla smečky byla oslava v plném proudu, ale vpředu panoval větší klid, zdržovalo se tu jen několik lidí, kteří ji při průchodu pozdravili. Cítila na své paži a krku jejich pohledy, ale jako vždy po ní jen sklouzly. Ignorovali ji. Přesně tak, jak to dělali vždycky.

Vidí jen to, co vidět chtějí, pomyslela si zatrpkle a v krku se jí jako žluč zvedla hořkost. Z rtů se jí vydral povzdech, když pohlédla k měsíci, jehož stříbřité světlo zahalovalo sídlo do téměř snové záře.

Zdálo se, že se všichni dobře baví, obzvláště čestný host, princ Kaelen, jeden z vlkodlačích princů. Genevievin pohled sklouzl k zadní části sídla, odkud duněla hudba a mísila se s hovorem hostů. Bude to dlouhá noc.

Malachai se jako vždy překonal a zajistil dostatek jídla a pití, aby večírek vydržel až do svítání. Všichni ho za to milovali – za jeho schopnost vyvolat dojem, že je všechno dokonalé. Kéž by stejné úsilí vkládal i do jejich manželství. To by mu na ní ale muselo záležet.

Genevieve se odvrátila od měsíce. Sídlo se tyčilo vysoké a impozantní, chladný šedý monolit na pozadí noční oblohy. Nekvetly tu žádné květiny. Malova matka, Luna Morgana, jimi opovrhovala s tvrzením, že jejich zářivé barvy neladí s temnější povahou smečky. Šedivý svět ovládaný stvořeními noci.

Její podpatky rytmicky klapaly o kamennou stezku, jak kráčela za hudbou, a každý krok ji přibližoval k němu. K Malovi, jejímu manželovi. Budoucímu alfovi. Predátorovi v beránčím rouchu. Pod povrchem v ní vřel hněv, který hrozil přetečením.

S tím, jak se blížila k zahradnímu labyrintu, hudba sílila. Obvykle se tomuto místu vyhýbala – byl to klaustrofobický labyrint, jehož stěny se kolem ní stahovaly a dusily ji. Ale dnešní noc byla jiná. Zaplavil ji zvláštní pocit klidu. Jen další test, řekla si. Další zkouška, kterou musí přežít.

Navzdory své nenávisti k bludišti ho dobře znala. Stalo se jejím útočištěm, místem, kde se mohla skrýt před mužem, který ji měl chránit.

Když vkročila hlouběji do bludiště, ucítila známou vůni. Jeho kolínskou. Samozřejmě, musel to být on. Zrychlila krok a znovu v ní vzkypěl vztek. Co tu sakra dělal? Neměl by být s princem Kaelenem? A jak se opovažuje ji sem vodit? Tohle byl její domov, její vězení, a on tu vystavoval svou nevěru na odiv.

Ta nehoráznost ji přiměla zatnout pěsti, když zahýbala za roh. Našla je. Mala a jeho milenku, ztracené ve vlastním světě. Vypadali spolu dokonale – pár stvořený v samotném pekle. Žaludek se jí sevřel známou bolestí. Chtěla křičet, ale slova jí uvízla v krku a dusila ji.

Otočila se na podpatku a vydala se opačným směrem. Lepší dělat, že o ničem neví. Lepší než skončit mrtvá. Ale nebyla dost rychlá.

„Genevieve?“ Malův hlas prořízl noc a rval jí nervy. I jeho hlas je odporný. Otočila se a předstírala překvapení.

„Male?“ Její tón byl pečlivě modulovaný, nevinný a zmatený. Nebyla překvapená, že ho vidí samotného. Milenky byly ve vlkodlačím světě stále tabu. Část jí si přála, aby měla odvahu se mu postavit, ale neměla ji. Ještě ne.

„Co tady děláš?“ Jeho pohled sklouzl k jejím šatům a obočí se mu pohrdavě zvedlo. Skvělé. Přesně takovou reakci čekala. „Co to máš sakra na sobě za šaty?“

„Copak nemáme oslavu? Myslela jsem...“ začala, moc dobře věděla, kam to směřuje.

„Převlékni se,“ vyštěkl a skočil jí do řeči.

„Cože?“ Genevieve zamrkala a předstírala nechápavost, i když se jí v žaludku stáhl uzel úzkosti.

„Jsi hluchá?“ zasyčel a v očích mu plál chladný vztek. Od jejich svatby se Mal nikdy nestaral o to, jak se prezentuje. Nikdy ho nezajímalo, jestli ukazuje své modřiny. Skutečnost, že je tu princ, však měnila všechno.

„Já... jak to myslíš, převléknout? Chceš, abych si vyměnila šaty?“ Genevieve dělala hloupou, oči dokořán s falešnou nevinností.

„Co to sakra je, Genevieve? Proč si bereš něco tak...“ Odmlčel se a čelist se mu stáhla sotva potlačovaným vztekem.

„Tak... jakého?“ pobídla ho a sklopila zrak, jako by se styděla. Viděla však jen stopy toho, jak s ní v posledních měsících zacházel. Jako se zkurveným zvířetem.

„Nenut mě, abych tě odtáhl zpátky do sídla,“ pohrozil jí a strčil ruku do kapsy. Za normálních okolností by tato slova stačila k tomu, aby se Genevieve podřídila jeho vůli. Ale ne dnes v noci.

Genevieve zamrkala velkýma hnědýma očima v naději, že bude působit ještě nevinněji. „Jak to myslíš?“ zeptala se tichým hlasem. „Jak můžeš takhle mluvit se svou ženou?“ V očích se jí zalily slzy, což byla dokonalá tečka za jejím divadlem. Hrát slabou bylo vždycky její silnou stránkou – alespoň před nimi.

„Prostě...“ Mal vykročil vpřed a hrubě ji chytil za již poraněnou paži. Jakmile stisk zesílil, projela jí ostrá bolest, která vyvolala záchvěv hněvu a strachu.

Vykřikla, spíše leknutím než čímkoli jiným. Copak opravdu ztrácí kontrolu? Ubližuje mi před všemi? Ubližoval jí, ale dělal to jen v soukromí. Pak všem tvrdil, že spadla, do něčeho narazila nebo si vymyslel nějaký jiný ubohý důvod, kterému se všichni rozhodli věřit. „Male, to bolí! Co to děláš?“

Ignoroval ji, čelist zatnutou vztekem. „Děláš si ze mě srandu? Přijít na večírek oblečená jako děvka? Musíme si promluvit,“ zavrčel a táhl ji směrem k domu.

Genevievinou myslí bleskl zmatek. Proč mu tolik záleží na těch šatech a ne na těch modřinách? Uniklo jí něco?

„Sakra, zbláznila ses?“ zasyčel tichým, ale jedem nasyceným hlasem.

Genevieve zaplavila panika. Nesmí dopustit, aby ji odvedl zpátky do sídla! Vzpírala se jeho sevření, strach jí dodával sílu. Bylo to však marné.

„Nehrej na mě tu sua nevinnost. Přesně vím, co děláš – snažíš se svést toho zatraceného prince!“ Malovo obvinění ji zasáhlo jako rána pěstí.

Slzy jí zamžily zrak. „Svést ho? Zbláznil ses? Jsou to jen šaty!“ zakňučela a zoufale se snažila vyprostit paži. Chtěla všem – včetně prince – ukázat své modřiny. A tenhle chlap tu mluví o šatech? Co to má sakra znamenat?

Ale Mal byl neústupný a hrubě ji vlekl k sídlu. Klopýtla, podpatky se jí zabořily do měkké trávy. Ucítila, jak ji něco bodlo do nohou, a vzápětí ucítila pach krve.

„Prosím, Male, přestaň! Ubližuješ mi!“ vykřikla v naději, že si toho někdo všimne, že to přitáhne dostatek pozornosti.

„Pane Malachai Krossi,“ přerušil ho hlas, který prořízl noc jako nůž. „Takhle by se vlk ke své družce chovat neměl.“

Mal strnul a jeho stisk v mžiku povolil. Oba se otočili za hlasem. Téměř okamžitě se Genevieve sevřelo srdce, když ze stínů vystoupila vysoká postava. Princ Kaelen.

Byl stejně impozantní jako při jejich prvním setkání toho dne, jeho přítomnost byla podmanivá a autoritativní. Jeho pronikavé šedé oči našly ty její a Genevieve okamžitě ucítila intenzitu jeho pohledu. Jak může mít někdo oči, které vypadají jako měsíc? Třpytily se jako drahokamy, krásné způsobem, který byl až znepokojivý. Dokonale doplňovaly his ostře řezané rysy a dodávaly mu výraz nedotknutelné vznešenosti.

Malův stisk se znovu utáhl, tentokrát vztekem. „Nemáte právo se do toho plést. Tohle je mezi mnou a mou ženou!“ vyprskl s falešným hrdinstvím v hlase, o němž i Genevieve cítila, že se hroutí.

Kaelen Malův výlev ignoroval, pohled upřený na Genevieve. Přistoupil blíž, každý krok odměřený a rozvážný, jako by zvažoval všechny možné důsledky. „Jsi v pořádku?“ zeptal se a jeho hlas při oslovení zjemněl.

Genevieve přikývla, hlas jí uvízl v krku. Kaelenova přítomnost byla ohromující, ale poprvé po neskutečně dlouhé době pocítila něco, co se blížilo bezpečí – cítila se téměř v bezpečí.

„Nemáte právo se do toho plést,“ zavrčel Mal a stoupl si před Genevieve, jako by ji chtěl před princem zaštítit.

Kaelenovy oči střelily k Malovi a jeho výraz ztvrdl v něco chladného a nebezpečného. „Mám plné právo, když vidím, jak vlk týrá svou družku. Odporuje to všemu, za čím stojíme.“

Malova tvář se zkřivila vztekem, ale nepohnul se. Věděl stejně dobře jako Genevieve, že s tímto mužem si není radno zahrávat. Tohle byl princ Kaelen Thorne, čestný host, syn krále alfů. His pověst ho předcházela – bezohledný, nemilosrdný, muž, který zabíjel bez zaváhání.

Kaelen se otočil zpět ke Genevieve a natáhl k ní ruku. „Pojď se mnou,“ řekl jemně. „Nemusíš tu zůstávat.“

Genevieve zaváhala, očima střelila k Malovi. Za Kaelenem už viděla několik členů jejich smečky, které přilákal ten povyk. Dokonalé. Tohle byla její šance.

„Vlastně,“ začala a hlas se jí zachvěl přesně tak akorát, aby její divadlo působilo věrohodně, „bych ráda zůstala.“ Těžce polkla a stočila pohled k někomu, kdo se právě objevil za Malem – k jejímu otci, muži, který ji do tohoto manželství přinutil. „Prosím, Vaše Výsosti...“ řekla a po tvářích jí stekly slzy, „prosím, prohlašte mé manželství za neplatné z důvodu impotence mého manžela!“

...