Kaelia stála v šoku a nedokázala uvěřit svým očím.

Její manžel, se kterým žila už šest let, držel kolem ramen drobnou dívku uprostřed jejich smečkového sídla. Ta roztomilá zrzka po ní nenápadně střelila pohledem a Kael by mohla přísahat, že na zlomek sekundy zahlédla na její tváři jízlivý úšklebek.

„Kae, drahá,“ oslovil ji Torin, její legitimní manžel, vyvolený druh a Alfa jejich smečky, způsobem, jakým to dělal vždy, když byli sami. „Musím se ti k něčemu přiznat. Našel jsem svou pravou družku. Jmenuje se Nadia.“

Od chvíle, kdy ti dva vešli ruku v ruce, v místnosti zavládlo hrobové ticho. Všichni přestali dělat to, co dělali, a všechny oči se upíraly na ně tři – na Alfu, Lunu a Alvovu družku.

Kael ze sebe nedokázala dostat ani slovo, a tak se slova ujal Torin.

„Poslyš, vím, že jsme vyvolení druzi a že navždy zůstaneš mou Lunou, tím si buď jistá. Ale od chvíle, co můj vlk spatřil Nadi, šílí. Pro smečku by bylo špatné, kdybych ji teď odmítl. Nesrovnal by se s tím a to by nás oslabilo.“

A bylo to tady – ta výmluva!

Ti dva byli školní láskou, dokonalým párem. Kaelia byla dcerou a dědičkou mocného Alfy z velmi silné smečky. Torin byl synem nejlepšího přítele jejího otce a budoucím Alfou své vlastní smečky. Od chvíle, kdy spolu začali chodit – jí bylo pouhých patnáct a jemu šestnáct –, všichni neustále mluvili o tom, že jsou pravými druhy. Vždycky byli považováni za ten pár snů a všichni jim jejich lásku záviděli. Kael byla navíc jako dcera Alfy vychovávána k tomu, aby se jednoho dne stala Lunou. A ne ledajakou Lunou. Tou dokonalou. Jako zodpovědná žena trávila veškerý volný čas studiem toho, co bude muset po zbytek života dělat. Každý jednotlivý úkol zvládla k naprosté dokonalosti, aby byla připravená, až jí bude osmnáct a bude se moci provdat za Tora.

Když nastaly Torovy osmnácté narozeniny, celá se třásla nedočkavostí, až se s ním setká, a toužila slyšet to jediné, nejvýznamnější slovo v životě jich obou – družka.

Toho dne přijel do její smečky brzy ráno. Běžela ze schodů, aby ho přivítala, ale jak běžela, úsměv jim oběma ztuhl na rtech. Ona nic necítila, ale on už to věděl.

„Nejsme druzi, že ne?“ zeptala se a po bradě jí stékaly slzy.

„Ne ti osudoví,“ potvrdil Torin, těžce si povzdychl, pevně ji sevřel v náručí a zabořil rty do jejích vlasů. Stáli tak docela dlouho a čekali, až odezní prvotní zklamání. Když byli připraveni, Tor vzal její tvář do dlaní a slíbil: „To nevadí, Kae! Vybírám si tebe! Vždycky si vyberu tebe! Ať se stane cokoli, nikdo naši lásku nezlomí. Budeš mou družkou, mou vyvolenou družkou! Mou jedinou a jedinečnou!“

Pomohlo tomu i to, že jejich rodiny v té době už prakticky naplánovaly celou svatbu. Její otec už neměl syna, protože Kaeliin starší bratr zemřel v mladém věku, když se snažil zachránit jejich malé sestřičky, dvojčata, před odpadlíky. Všichni tehdy kvůli tomu přišli o život a Kael zůstala jako jediná. Byla tu také naléhavá otázka, kdo zdědí smečku. Tor se zdál být jasnou volbou. Ti dva se milovali a nikdo z jejich rodin nebyl proti sloučení obou silných smeček.

Byla sepsána smlouva, ale Torin navrhl počkat, až bude Kaelii devatenáct. Potvrdil, že se již rozhodl, ale chtěl, aby se pokusila najít svého pravého druha dřív, než učiní své vlastní rozhodnutí. Celý rok před jejími dalšími narozeninami strávili návštěvami jiných smeček, a protože se žádný druh nenašel, o měsíc později se vzali. Jejich city jen posílily.

Stali se nejvlivnějším a nejmocnějším párem vlkodlačího světa a sloučili své smečky v jednu. Rok co rok usilovně pracovali na tom, aby ji posílili. V pětadvaceti letech byla Kael uznávanou Lunou, kterou všichni obdivovali.

Kaelia přelétla pohledem po místnosti a uviděla šokované tváře členů své smečky. Zvláštní bylo, že si musela všimnout, že ne všichni vypadají touto novinkou zaskočeni. Beta jejího manžela vše tiše sledoval opodál s rukama zkříženýma na prsou a v jeho očích nebyl ani stín překvapení.

Nejvíce omráčená ze všech však byla stále samotná Kaelia, i když z úplně jiných důvodů, než si všichni mysleli.

Prsty se jí třásly a rty se jí lehce chvěly, když s vytřeštěnýma očima hleděla na svého manžela a jeho pravou družku.

„Ne,“ zamumlala. „To není možné!“

Proč by ji Měsíční bohyně vracela přesně do okamžiku, kdy se její život obrátil vzhůru nohama? Do okamžiku, který vedl k její smrti.

Ještě před několika sekundami se Kael plazila po zemi v lese a bojovala o život, zatímco jí byly dvě stvůry v patách. Vlk ji našel jako první, zaťal své ostré špičáky do jejího těla a přinutil ji bolestí sebou cuknout.

Sama byla silná vlkodlačice, ale někdo ji bohužel nadopoval omějem, takže byla slabá, neschopná proměny a prakticky paralyzovaná.

Vlk zavrčel, když jí zuřivě rval kus stehna, a Kaelia poprvé v životě hlasitě vykřikla.

„Můžeš si křičet, jak chceš,“ posmívala se dívka, která předstoupila. „Tady tě nikdo neuslyší.“

Kael ten hlas okamžitě poznala. Její trýznitelkou nebyl nikdo jiný než pravá družka jejího manžela, Nadia.

„Ty?!“ lapala Kael po dechu a namáhavě se posazovala. „Proč to děláš? Už jsi mi vzala všechno! Mého manžela, mé postavení Luny, mou smečku.“

Vlk na ni zavrčel; snažila se ho poznat, ale byla příliš velká tma a ona byla příliš slabá. Jediné, čeho si všimla, bylo, že ten vlkodlak je hnědý. Na světě je však tolik hnědých vlků, že jí tato informace k ničemu nebyla.

„Mám své důvody,“ odsekla Nadi a hladila si kulaté břicho, „a nemusím ti je vysvětlovat. Už ne. Tvůj čas vypršel. Skončila jsi, Kaelio.“

„Oni se pravdu dozvědí,“ varovala ji bývalá Luna. „Tohle ti neprojde!“

Nadi odpověděla hlasitým smíchem, klekla si vedle Kaelie a popadla ji za vlasy. „Drahá Kaelio, cožpak to nechápeš? Mně už to prošlo!“

Hrubě mrštila Kael k zemi, otočila se a přikázala vlkovi: „Doraž ji. Ať z ní nic nezbude.“

Kaelia, která už necítila ruce ani nohy, sledovala, jak Nadi klidně odchází a hladí si kulaté břicho, jako by zrovna nevydala rozkaz k její vraždě.

Kaelii stekla po tváři jediná slza, když vlk na okamžik zaváhal.

Tohle si nezasloužila!

Nebylo to spravedlivé!

Kdyby dostala další šanci, udělala by všechno jinak.

„Čekám!“ Nadiin sladký hlas přerušil její myšlenky, když na ni vlk skočil a během několika sekund ukončil její život.

Kaelia zalapala po dechu! Najednou se ocitla v přijímacím pokoji svého domu. Něco jí nesedělo, protože všechen ten starý nábytek, který tak milovala, byl na svém místě. Ten nábytek, který její úhlavní nepřítelkyně vyhodila. Nedokázala pochopit, co se děje, dokud dovnitř nevešel Tor s Nadi v náručí. V tu chvíli jí to došlo – poznala, že tento den je přesně ten samý jako před rokem.

Měsíční bohyně má opravdu zvrácený smysl pro humor! pomyslela si Kael. Ze všech okamžiků mého života mě vrátila zrovna do tohoto nejubožejšího a nejnepříjemnějšího. Co to má sakra znamenat?!

Naštěstí byla vždycky zdrženlivá a uměla své city docela dobře skrývat. Zvedla bradu a střetla se s manželovým pohledem.

„Chápu, že je to velmi náhlé,“ vysvětloval Tor a snažil se znít ohleduplně. Sotva potlačila odfrknutí. Náhlé? Neměl ani tušení!

„Vím, jaká byla naše dohoda, ale můj vlk šílí. Jsi nejen moje Luna, ale také moje nejlepší kamarádka, která mě vždycky chápala, a vím, že pro smečku chceš vždycky to nejlepší. Nadia je omega a sirotek. V její smečce... Kae, bylo strašné, jak s ní zacházeli! Týrali ji a chovali se k ní jako k otrokyni. Nemohl jsem ji tam nechat. Bylo by to hrozné a můj vlk by mi to nikdy neodpustil.“

Konečně Nadiu pustil. Nechal zrzku stát a vykročil k manželce, přičemž vzal její ruce do svých.

„Dovol jí zůstat, kvůli smečce. Můj vlk je vedle ní silnější; odmítnutí by ho zabilo. Můžeme tu Nadi dopřát klidný život. Bude—„

„Ne.“ Odpověď zazněla klidně, ale dostatečně hlasitě, aby ji slyšeli všichni.