Darius zuřil.

Vlkodlačím akcím se vyhýbal z dobrého důvodu. Byly vždycky tak… vyčerpávající. Ti otravní slaboši se na něj lepili jako pijavice a snažili se mu vnutit své dcery a sestry. Nesnášel to.

A přesto tady byl. Seděl na soukromém balkonu a skrz malou štěrbinu mezi dvěma závěsy sledoval všechny, kteří přijížděli na ples Alfů. Požádal, aby mu toto místo bylo připraveno speciálně proto, aby měl během akce soukromí, kdykoli to bude potřebovat. Nesnášel být středem pozornosti. Chtěl mít večírek co nejrychleji za sebou, aby mohl odjet domů, kde na něj čekaly hromady práce. Na hranicích jeho království se něco dělo. Potřeboval si přečíst hlášení, zanalyzovat je a přijít s řešením.

Přesto se ho stále držela myšlenka na dvě samice. Z nichž jedna byla jeho družka. Ta, na kterou čekal celý život, ta, která by měla patřit jemu a jenom jemu. Viděl ji jen před pár dny, krásku plavající nahou v jezeře na hranici, kterou hlídal oné osudné noci. Stále měl v paměti, jak její kůže zářila v měsíčním světle, jak jí prsa vykukovala z vody, když splývala na znaku, a jak se její dlouhé blond vlasy vlnily kolem ní. Byl to obraz, který nedokázal dostat z hlavy. Obraz, který ho přiváděl k šílenství.

A co víc, co ho přivádělo k ještě většímu šílenství, bylo to, že ona ho nevycítila. Přestože její pach se na něm usazoval ze všech stran a přiměl ho vstoupit na území vlkodlaků, aby ji našel, ona si ho ani nevšimla. Nicméně to nejhorší bylo, že když si ho konečně všimla, vyděsila se a utekla.

Nebylo pochyb. Hned poznal, co bylo jeho. Nemohl si ji s nikým splést. Proč ona nemohla udělat totéž? Proč utekla?

Mnohokrát si říkal, že se prostě jen lekla. Některé ženy takové byly. Zvláště když byl lykaon a mnohem větší než běžný vlkodlak. Věděl, jaké zvěsti se mezi vlky o jeho druhu šíří. Tím to asi bylo.

Musel ji najít. Poblíž jezera, kde potkal pro něj předurčenou nymfu, byly tři smečky. Doufal, že promluví s Alfy nebo Lunami z těchto smeček v naději, že objeví místo jejího pobytu.

O to větší důvod měl promluvit si s jednou konkrétní Lunou z jedné z těchto smeček. Byla důvodem, proč se rozhodl zúčastnit právě této akce a neobejít postupně ony tři smečky.

Z nějakého důvodu ho pronásledoval její hlas. A stejně tak i její slova. Měl velmi špatnou náladu, když s ní mluvil po telefonu, jelikož mu jeho družka právě utekla. Nicméně hned, jakmile zavěsila, litoval všeho, co řekl. Jako Alfa král měl mít větší pochopení. Kromě toho měla pravdu.

Navíc jí to lykaoni dlužili. Nebyli tak arogantní, aby považovali pouhý rozhovor s ní za laskavost.

Takže se Darius rozhodl vyslechnout Luniny argumenty. Pokud bude mít pravdu, pomůže jí při rozvodu získat zpět její smečku. Nebyla to její chyba, že její manžel nedokázal dodržet slovo. Muž by neměl samici označit a vzít si ji za svou Lunu, pokud si není jistý, že je to konečné rozhodnutí.

„Vidíš ji?“ zeptal se král svého Bety, zatímco si vychutnával drink na pohodlném křesle připraveném speciálně pro něj.

„Ne,“ odpověděl Vaughn, „ale vidím moře dalších ryb a rád bych si šel zarybařit. Můžu?“

„Samozřejmě že můžeš.“ Darius se uchechtl. „Jakmile mi přivedeš Lunu Blackwoodovou, máš volno a můžeš rybařit, jak je libo.“

„Fajn!“ zasténal jeho nejlepší přítel. „Mimochodem, udělal jsem si průzkum. Všechny smečky o tom mluví.“

„Co říkají?“ Zajímal se o všechny strany příběhu.

„Říkají, že její manžel našel svou pravou družku a jejich pouto je zřejmě tak silné, že se rozhodl přivést si ji do smečky. Tvrdí, že je to nutné pro blaho jeho vlka.“ Vaughn si odfrkl. „Pokud se mě ptáš, je to pěknej hajzl. Tohle bych neudělal ani já.“

„Co udělala ona?“ Král si dal další doušek svého pití.

„Neztropila scénu, to je jisté.“ Jeho Beta zněl, jako by k Luně choval respekt. „Říkají, že ho zpočátku požádala, aby tu druhou ženu odmítl, ale když odmítl, chovala se vlastně k té ubohé omegě hezky.“

„Jeho družka je omega?“ Teď to Dariusovi připadalo vtipné. „Nech mě hádat, chudinka malá, kterou všichni mučili? Tenhle příběh je starý jako lidstvo samo.“

„Ale očividně se z pohádek neponaučili všichni.“ Vaughn protočil panenky. „Ten Alfa je do své družky docela zblázněný. Dokonce ji sem vzal jako svůj doprovod.“

„Vážně?“ Král se rozhodl přesvědčit se sám, postavil se a přistoupil blíž ke svému příteli. „Kde jsou?“

„Jestli si dobře pamatuju fotky ze složky…“ Jeho Beta ukázal prstem na pár, pohledného muže se samolibým úsměvem a roztomilou malou zrzku v nevkusných šatech. „To jsou oni.“

„Ta holka není nic extra,“ konstatoval Darius prostě.

„Je to otázka vkusu.“ Vaughn pokrčil rameny. „Je to minimálně sedmička, ale jestli si dobře vzpomínám na své setkání s Lunou, ona je zatracená desítka.“

Jeho Beta pokračoval a říkal ještě něco dalšího, ale najednou to králi přestalo být jedno, protože znovu zachytil pach, který už mu byl příliš známý na to, aby ho propásl.

Jeho družka tu byla a on nemohl uvěřit svému štěstí!

Dveře se otevřely a vešla krásná žena, která k sobě okamžitě přitáhla pozornost všech. Měla krásu porcelánové panenky a na sobě měla vínově červené šaty, které obepínaly její tělo na všech těch správných místech. Na vteřinu se zdálo, že zapomněl, jak se dýchá, protože byla ještě krásnější, než si pamatoval.

Každou chvíli musela ucítit, že je tam taky. Byl zvědavý, co udělá tentokrát. Uteče znovu? Nebo ho začne hledat?

K jeho překvapení neudělala naprosto nic a na jeho přítomnost nereagovala vůbec nijak. Scházela ze schodů, látka šatů za ní vlála jako červený mrak, zatímco oči každého samce v místnosti byly přilepené jen na ní. Darius zaslechl několik majetnických zavrčení, která ho k čertu štvala.

Vydal své vlastní. Nebylo to jen zavrčení; byl to opravdový řev, který všechny ostatní donutil zmlknout. Jeho družka sebou trhla, ale dál pokračovala v chůzi.

„Ach, tamhle je.“ Vaughn ukázal na ženu ukazováčkem. „Luna Kaelia Blackwoodová.“