Hazel Connollyová

„Jdu pozdě, jdu pozdě...“ mumlám si, zatímco se řítím chodbami, abych stihla hodinu. Profesorka Elkinsová není vždycky shovívavá, a pokud mě donutí stát před celou třídou a vysvětlovat svůj pozdní příchod, tak to asi nepřežiju.

Pořád si pro sebe mumlám a v hlavě mi začne znít ta písnička. Bílý králík z animované Alenky v říši divů. „Jdu pozdě, a jdu pozdě na velmi důležitou schůzku. Není čas říct ahoj a na shledanou, jdu pozdě, jdu pozdě, jdu...“ Před očima se mi přehrává celý ten film.

„ÁÁÁ!“ Vydám ze sebe bezděčný výkřik, když narazím do obrovské, tvrdé zdi. Pohlédnu nahoru a chce se mi umřít. Nenarazila jsem do zdi, ale do betonového lidského těla.

Oči mám nejspíš jako talíře, když zírám do tváře jednoho ze čtyř baronů z Aldridge. „Bratři“ Mercerové, kteří tu na Aldridgeově univerzitě vládnou ledu a pak i městu, společně se svými rodiči. Zrovna já musela narazit do toho nejbezohlednějšího z nich, Declana. Je to hokejový centr a dost možná nejžádanější mládenec na všech univerzitách v tomhle státě. Což je v mém slovníku krycí název pro namyšleného sukničkáře. Hokejové groupies na něj stojí fronty po každém tréninku a zápase. Je taky ten nejchladnější a nejkrutější z těch čtyř.

Paráda, přesně to jsem potřebovala.

Ukazováčkem levé ruky si okamžitě začnu rýt nehtem do palce, zatímco čekám, až vybuchne. Není zrovna známý svou přívětivostí a já se modlím, aby si mě nepamatoval z těch dalších dvou setkání, která jsme za poslední dva roky měli. Myšlenky se mi honí hlavou a já jí trochu zatřesu, abych se soustředila. Rozptýlila mě ta zatracená analogie s bílým králíkem.

„Já... omlouvám se. Honila jsem králíka,“ říkám rozrušeně a on na mě přimhouří oči. Mají tu nejzajímavější barvu, jako stříbro s nádechem té nejbledší ledově modré. Ten nesmysl mi vyklouzl z úst a já sebou trhnu, když si uvědomím, že si teď bude myslet, že jsem nemotorný blázen. Usilovně se snažím soustředit a uspořádat si myšlenky. No tak, mozku!

„Hazel!“ uslyším z druhého konce chodby křik své nejlepší kamarádky.

Vyhlédnu zpoza toho obrovského hokejisty a vidím May, jak na mě zběsile mává. Ten obr přede mnou se posune, aby mi zakryl výhled, a tím přesune mou pozornost zpátky na sebe. Jako bych mohla zapomenout, že tu je. Říkají mu Lavina, protože na cestě k bráně v podstatě smete všechno, co mu stojí v cestě.

Když k němu znovu nesměle zvednu pohled, objeví se na Declanově tváři naštvaný výraz. „To je ten tvůj ‚králík‘, kterého jsi honila?“

Panebože, jeho hlas. Zapomněla jsem, jak to na člověka působí. Je to jako ten nejhlubší, nejchraplavější zvuk, jaký jsem kdy slyšela. Dokonce ani v těch online videích o knihách, které čtu, takhle nezní. Skoro cítím, jak mi brní ušní bubínek, když se mi ten zvuk rozléhá hlavou.

„Ehm, ne. Já...“

„Declane!!! Donovane!!!“ Ozve se za mnou hlasité, šťastné zavýsknutí následované trylkem smíchu.

Neodvažuju se otočit, jen sleduju, jak se modré oči Donovana Mercera přesunou z mé tváře do chodby za mnou. Ještě víc se zúží a já přemýšlím, jestli mu ta pozornost vadí. Minulý rok jsem s ním měla jednu hodinu. Ignoroval mě i všechny ostatní holky ve třídě. Je stejně vysoký jako jeho dvojče, což je výška asi jako u toho veselého zeleného obra. Vážně, když na tyhle kluky zírám nahoru, mohla bych dostat křeč do krku. Měří určitě aspoň metr devadesát osm nebo přes dva metry. Oba mají krátké popelavě blond vlasy, a zatímco ty Declanovy jsou rozcuchané a neuspořádané, Donovanovy jsou upravené stejně nedbale, ale jsou o něco kratší. Mají velmi výraznou texturu a mně v hlavě bleskne otázka, jestli jsou hrubé, nebo jemné.

Declan mírně nakloní hlavu a ani neuhne pohledem. „Neměla bys utíkat za tím svým králíkem... Hazel?“

A teď už vím, jak vypadá ušní orgasmus, když vysloví moje jméno. Co to se mnou dneska sakra je? Tenhle kluk mě chce určitě zabít a já se tu snažím neslintat nad jeho hlasem. A to bych neměla, když vím, že jsem mu stejně odporná jako zbytku jeho týmu.

Rychle přikývnu a udělám krok, abych ho obešla, ale nejdřív ještě zašeptám. „Promiňte.“ Doufám, že se mi to později nevrátí v podobě nějaké pomsty.

Jdu rychle, zahnu za roh a nakouknu úzkým proužkem skla dovnitř, kde vidím mluvit profesorku Elkinsovou. May upoutá mou pozornost a vidím, že ukazuje tři prsty. Přikývnu a čekám, až se sehne, a pak něco hodí na okna na protější stěně.

Profesorka Elkinsová se otočí, aby ten nečekaný vyrušivý zvuk prozkoumala, a já vklouznu dveřmi a proplížím se k prvnímu volnému sedadlu. May na mě zvedne palec s potutelným úsměvem. Naštěstí tu není nikdo z fotbalového nebo hokejového týmu, jinak by na naši lest upozornili, aby mě nechali se pořádně ošívat.

Potichu vytáhnu sešit a začnu si dělat poznámky z toho, co napsala na tabuli. Tohle je jeden z mých nejméně oblíbených předmětů, ale k promoci je povinný. S čísly mi to jde lépe než se suchou, nudnou historií. Víc vyhovují mému roztržitému mozku.

Když mi bylo deset, učitelka si všimla, že jsem pořád mimo, kromě hodin matematiky. Zavolala mé pěstounce Martě a sjednala si s ní schůzku. Poté mě Martha vzala k odborníkovi. Paní Jenkinsová naznačila, že mám většinou problém se soustředit a že bych možná potřebovala nějakou další pomoc. Diagnostikovali mi ADHD, převážně nepozorný typ, neboli ADHD-PI. Místo abych měla typickou hyperaktivní složku, kterou lidé u ADHD očekávají, byla jsem spíš uzavřená a hodně jsem se oddávala dennímu snění. Měla jsem problém s dokončováním úkolů ve škole a snadno jsem se rozptýlila. Extrémně neorganizovaná a můj mozek bloumá v těch nejpodivnějších vzorcích myšlenek. Občas to dost připomíná život v Říši divů s Alenkou. Začala bych sledovat nějakou zbloudilou myšlenku, která se objevila poté, co jsem si ve větě všimla jednoho slova, a začala bych klouzat do králičí nory a cestou nacházet další rozptylující kousky myšlenek. Nakonec bych se vynořila v úplně jiné scéně plné dalšího jasného rozptýlení nebo v úplně nové sadě myšlenek. Jako to, co se stávalo Alence pokaždé, když si v tom animáku, co jsem viděla milionkrát, myslela, že už se zorientovala.

Alespoň to byl ten nejjednodušší způsob, jak to popsat ostatním lidem, jako mé nejlepší kamarádce, a psycholožce, když se mě zeptala, jak probíhají mé dny ve škole. Vzpomínám si na ten test, který jsem dělala, u něhož zmínila, že jí prozradí, jak jsem chytrá. Další otázky padaly na mě i Marthu, jak zvládám oblékání nebo čištění zubů. Co se stalo u určitých jídel nebo textur oblečení. Musel se udělat test sluchu a zraku, i když mě to tehdy mátlo. Viděla a slyšela jsem dobře. Jen jsem ne vždycky slyšela to, co bylo řečeno. Martha mě ujistila, že všechny ty testy jsou proto, aby se ujistili, že jim nic neuniklo, protože někdy můžete mít víc než jednu hádanku, která potřebuje vyřešit. Vždycky uměla věci formulovat tak, aby mi pomohla necítit se méněcenná, i když to ne vždycky fungovalo.

Nebylo snadné odpovědět na žádnou z těch otázek při první návštěvě. Martha mě jemně povzbuzovala, abych s ní mluvila. Jmenovala se doktorka Symonová. Měla jemné zlatohnědé oči obklopené tím nejkrásnějším olivovým odstínem pleti a sytý, tichý hlas. Ve vlasech měla šedé pramínky a její úsměv byl laskavý a vlídný. Jakmile jsem si ji pustila k tělu, nikdy se mnou neztratila trpělivost. Bála jsem se ale. Mohla by Martě říct něco, co by znamenalo, že se budu muset znovu stěhovat. Zabalit si věci a jít někam jinam. Martha mi nenadávala za to, že neposlouchám. Vzala mě za ruce a posadila se, abych nemusela zvedat oči, když na mě mluvila.

Gareth, můj sociální pracovník, přišel na moji další schůzku. Vždycky se na mě usmíval a jeho žena Althea mi pokaždé, když jsem ho viděla, poslala dvě sušenky s lentilkami M&M. A taky knihu. Moje nejoblíbenější byla Pihovatý džus od Judy Blumeové. Tu kopii, co mi dala, mám doteď. Už zažila lepší časy, balila se do různých domovů a ne vždy se s ní zacházelo opatrně, ale hrdě sedí na mé poličce. Vidět ho ale nebylo vždycky dobré. Srdce mi padalo do kalhot, když se objevil. Jednou mě musel vzít k sobě do kanceláře a slyšela jsem tam dva lidi, jak se o mně baví. Ne on. Říkali, že jsem opoziční a vzdorovitá. Že některý dny je se mnou moc práce na to, abych se jimi prokousala, v porovnání s jejich ostatními dětmi v domově. Tahle slova se mi vryla do mozku. Urážky to tak dělávají. Pamatuju si každou zraňující věc, jak mě kdy kdo nazval. Každá kritika mi některé dny, když sama se sebou bojuju, žije v hlavě a neustále se přehrává.

Poslali mě ven, zatímco ti tři si povídali. Seděla jsem tam a přemýšlela, jak dlouho mi potrvá si sbalit věci u Marthy. Znamenalo by to novou školu. Jinou učitelku. Paní Jenkinsová ke mně byla tak milá a hodná. Nikdy se nezlobila, když mi trvalo moc dlouho odpovědět na otázku nebo dokončit pracovní listy.

Když si mě zavolali zpátky, zeptala jsem se Garetha, kdy mě vyzvedne do dalšího domu. Martha si okamžitě klekla na podlahu a vzala mě za ruce. „Ty nikam nejdeš, Hazel. Poslechneme si doktorku Symonovou ohledně věcí, které můžeme udělat, abychom ti pomohli se soustředit a dokončovat věci.“ Pak mi jemně vysvětlila mou diagnózu. Doktorka Symonová se k ní přidala a řekla mi, že si budeme povídat a že mi pomůže vytvořit plán, který mi usnadní dny.

Martha na tom usilovně pracovala, aby mi pomohla. Bydlela jsem u ní nejdéle z celé pěstounské péče, téměř deset let, dokud jsem nedosáhla plnoletosti. Vzala mě k herní terapeutce a na další formy interaktivní terapie, kde jsem se naučila několik triků, které mi pomohly mou situaci zvládat.

S Mayou Camposovou jsem se seznámila na hodině arteterapie, když mi bylo dvanáct. Čekala tam na svého staršího bratra Suttona, který má vlastní problémy se soustředěním. Přešla přímo ke mně a představila se. Ukázalo se, že jsme chodily do stejné školy a do stejného ročníku, ale já si jí nikdy nevšimla. Položila mi tři otázky; mou oblíbenou barvu, oblíbené jídlo a jestli si myslím, že Tommy Baldon z naší třídy je roztomilý, nebo ne. Poté, co si vyslechla mé odpovědi, prohlásila, že od té chvíle budeme nejlepší kamarádky. A byly jsme. Byla jsem překvapená. Naučila se triky, jak zajistit, abych se v její přítomnosti soustředila, a bránila mě, když jsem se k tomu nedokázala přinutit sama. Pomohlo mi, že když byla nablízku ona, většina lidí mi nevěnovala tolik pozornosti. Nevěnují dodnes, což mi nikdy nevadilo.

May mi vždycky říká, že jsem krásná, ale já se o svůj vzhled moc nestarám. Další věc, se kterou teď nemám čas si dělat starosti. Jsem, jaká jsem, a pokud mě chtějí soudit jen podle mého vzhledu, budiž. Což je metr sedmdesát bez čehokoli úchvatného, čím by se má postava mohla chlubit. Moje hnědé vlasy a hnědé oči nejsou nijak zvláštní ani jedinečné. Mám nepatrné množství bledých pih na nose a horní části tváří. Nikde jinde na mé bledé pleti nejsou.

Maya je typická americká vysněná dívka se zlato-blond vlasy a zářivě modrýma očima. Jen o palec vyšší než já, s dokonalou postavou a celoročním zlatavým opálením. Všechny oči se většinou upírají na ni, což mi hodně pomáhá. Dává mi to někdy čas a prostor k uspořádání myšlenek.

Dodnes je to jediný člověk, kterému můžu zavolat, když mám těžký den, aniž by mě zastavila vina. Mám ji pak, ale míň než u ostatních. Doktorka Symonová mluvila o věcech jako tohle, že by mě mohly ovlivňovat. Část z toho mi uvízla v hlavě, ale vlastně jsem to nevytáhla na světlo, dokud to nebylo později. Dysforie citlivá na odmítnutí (RSD), kterou bych mohla zažívat. Věci, na jejichž překonání bych musela tvrději pracovat kvůli své vině nebo emocionální reakci na vnímané odmítnutí nebo kritiku spolu se skutečným odmítnutím nebo selháním.

Maskování, kdy bych se snažila před ostatními vypadat normálně a skrývat své ADHD. Doktorka Symonová mě varovala, že maskování a RSD by mohly fungovat ve smyčce a navzájem se pohánět. Jak by mě tato smyčka mohla vyčerpat a vést k vyhoření, což by mě učinilo ještě náchylnější k citlivosti na odmítnutí. To už jsem se několikrát naučila tvrdou cestou.

K doktorce Symonové jsem chodila pravidelně rok a půl. Pak se odstěhovala a Martha mi našla novou psycholožku, doktorku Hamiltonovou, která byla vřele doporučována ze státem schváleného seznamu. Neměla jsem ji tak ráda a z každého sezení jsem odcházela s pocitem, že nezvládám řešit své problémy. Měla v sobě takový nádech zklamání. Ignorovala jsem to a snažila se víc, protože synovi Marthiny spolupracovnice s jeho neurodivergencí hodně pomohla. Její chování se nikdy nezměnilo. Obzvlášť poté, co jsem zkusila léky a ty všechno zhoršily desetkrát tolik. U jednoho jsem měla pocit, že mi exploduje srdce. Nemohla jsem spát a moje úzkost po posledních dvou prudce stoupla. U dvou z nich mi skoro úplně vymizela chuť k jídlu. Po vyzkoušení tří různých jsem nakonec sebrala odvahu a prosila Marthu, abychom to vzdaly. Byla jsem nešťastná. Doktorka Hamiltonová chtěla zkusit další, ale Martha jí řekla, že jsme skončily a že se k tomu můžeme vrátit za rok, nebo až s tím sama přijdu. O pár měsíců později jsem dostala nového terapeuta z jiných důvodů. Zaměřil se na alternativní nápady, jak mi pomoct věci zvládat, jakmile mu Martha vysvětlila, co se stalo. Naposledy jsem u něj byla před čtyřmi lety. V té době byla moje úzkost poloviční, než jaká je dnes. Po.... mém prvním roce na vysoké škole se bez problémů zdvojnásobila.

Hodina končí, já jsem dávala jen matně pozor a May na mě přijde počkat.

„To bylo o fous,“ říká se širokým úsměvem a já se směju.

„Díky, May. Narazila jsem na ledový zátaras.“ Zatáhne mě za paži a přiloží si prst ke rtům, dokud nevyjdeme na chodbu.

„Udělal ti něco?“ zašeptá ustaraně.

„Ne, myslím, že se objevila jedna z těch hokejových groupies, takže se staral spíš o ni. Vypustil ze sebe malou jízlivost a to bylo všechno.“ Pokrčím rameny a opatrně zahneme za roh. „Nemohl by mít ponětí o tom, že narážím do zdí, i když jsem plně při smyslech. Zosobněná grácie fakt nejsem.“ Naštěstí je tu většinou prázdno. Pár lidí na nás chvíli zírá. Nejspíš jsou zvědaví, jestli mě bude někdo otravovat.

„Takže si tě z loňska nepamatoval?“ ptá se, zatímco míříme k jejímu autu.

„Nevypadalo to tak,“ říkám, když nastupuju. Měl by k tomu důvod, ale zároveň by k tomu neměl důvod, říkám si, což zní sice zvráceně, ale je to tak. Kromě toho ho určitě rozptýlila ta holka, co na něj volala. Pozornosti ze strany takových jim rozhodně nechybí. Já nejsem jedna z jejich sebevědomých, obdivujících fanynek. Což okamžitě zapudím, než sklouznu do další králičí nory a začnu se srovnávat s někým jiným.

Srovnávání může být pro někoho zlodějem radosti; pro mě je to spíš další způsob, jak být přehlížena i ve vlastní mysli.

„Doufejme, že zapomněl,“ zamumlá May.

Přikývnu a vzpomenu si, co se stalo.

Loni jsem zrovna mířila se svým obědem ke stolu ve studentském centru. Přirozeně jsem byla ztracená ve vlastních myšlenkách a snažila se uspořádat si úkoly na ten den. Nedávala jsem pozor, což byla úplně moje chyba.

Jim, jeden z fotbalistů, mi podrazil nohy. Letěla jsem vzduchem stejně jako můj tác s jídlem. Zatímco hranolky a nugety nebyly problém, otevřený kelímek s jogurtem ano. Jahodový jogurt vyletěl a trefil nikoho jiného než quarterbecka fotbalového týmu, Prestona. Zavyčeněl, zvedl se a začal na mě řvát nadávky. Z pomsty popadl svou láhev s vodou a vylil ji na mě. Košile mi úplně promokla, a protože byla převážně bílá, začala být průhledná. Zchoulila jsem se do sebe, zatímco se všichni smáli. Poté se to tam většinou vyprázdnilo. Seděla jsem tam, dokud fotbalový tým neodešel.

Přímo přede mě se postavil pár extrémně velkých nohou. Když jsem se odvážila vzhlédnout, zírala jsem do těch zúžených, naštvaných očí, které jsem obdivovala už dneska. Tehdy jsem poprvé slyšela jeho hlas. Na džínách měl skvrny od jahodového jogurtu a já jsem zalapala po dechu.

„Já... já jsem nechtěla...“ Než jsem to stihla doříct, zavrčel. Úplně zavrčel, jako nějaký vzteklý vlk.

„To kurva že jo! Tady, stejně už je to od tebe zničený. Měla by ses zakrýt!“ vyštěkl naštvaně, zatímco jsem zírala do podlahy, ponížená i zuřivá zároveň. Pohlédla jsem nahoru a uviděla, jak sáhl jednou rukou za krk a jedním plynulým, snadným pohybem si stáhl černou mikinu s kapucí, kterou měl na sobě. Hodil mi ji na hlavu a odkráčel. Natáhla jsem si ji, vděčná za ni, a zároveň jsem ji toužila spálit. Celý den jsem se pak snažila ignorovat její vůni.

Maya si ze mě kvůli tomu dělala legraci, ale přestala, když jsem jí řekla celý příběh.

„Až přijdeš domů, spal to. Ale pro teď se to hodí, zlato.“

Mayin hlas pak jako ozvěna jemně zavolá moje jméno. „Hazel... Hazel... vrať se na příjem, zlato.“

Zatřesu hlavou. „Promiň, May. Jedeme vyzvednout Mila? Můžu ho pohlídat, zatímco půjdeš večer do laboratoře.“

„To bych ocenila. My to zvládneme, Hazel. Poslední rok školy.“

Potlačím v sobě ten nadějný pocit radosti a odpovím prakticky. „Zbývá jen 155 školních dní do promoce. A teď přežít ten poslední rok pekla.“