Hazel

Vždycky jsem měla příšerné načasování. Nejen co se týče mých problémů se soustředěním a dezorganizací, ale i v tom, jak vesmír uspořádává události v mém životě. Dnes ráno jsem se probudila pozdě, protože jsem si špatně nařídila budík. V kavárně, kde se občas cestou zastavujeme na snídani, bylo narváno, což mě zdrželo o dalších deset minut.

Jsem nenapravitelný otrok rutiny. Částečně proto, že mi to pomáhá udržet se v mezích, a taky proto, že je nuda uklidňující. Když vyrůstáte v pěstounské péči, musíte se neustále obávat, že vás najednou někam přesunou. Dokud jsem se v osmi letech nepřestěhovala k Martě, stěhovala jsem se aspoň třikrát nebo čtyřikrát do roka. Takže dělat každý den to samé mi naprosto vyhovuje.

Nechám si hlavou procházet text písničky a zoufale se snažím vzpomenout si na její skutečný název. Měla bych si ji prostě vyhledat, ale pokaždé, když ji slyším, zachytím jen jedno slovo z deseti. Trvá mi minutu, než mi dojde, že na mě volá dívka za pultem.

„Oh, promiňte. Dala bych si chai latte a borůvkový muffin.“

„Omlouvám se, právě jsme prodali poslední borůvkový muffin chlápkovi před vámi. Co takhle něco jiného?“

Další důkaz, že moje načasování stojí za houby. Paráda!

Rychle se podívám do vitríny. Měla jsem vážně obrovskou chuť na borůvkový muffin. Takový ten s plnými, šťavnatými bobulemi a extra vrstvou drobenky...

SOUSTŘEĎ SE, HAZEL! zařvu na sebe.

„Ehm, tak třeba sýrový danish.“

„A došel nám chai na přípravu latte.“

Dvojnásobná paráda.

„Tak jen obyčejné vanilkové latte,“ povzdechnu si zklamaně.

Jdu zpátky k autu, uždibuju ten danish, který jsem nechtěla, a upíjím kávu. Je to snesitelnější než ten danish. V hlavě mi zase začne tančit melodie té hloupé písničky.

Po první hodině zavolám své šéfové a ptám se, jestli se někdo nesháněl po tom, že bych pro ně pracovala. Paní Simpsonová si povzdechne a řekne mi, že to jde poslední dobou hodně ztuha, ale doufá, že se brzy něco objeví.

Zavěsím. Můžu ještě pár týdnů počkat, než budu doopravdy potřebovat pracovat. Mám naspořeno dost na to, abych s přehledem přežila další dva měsíce. Ale nerada nechávám takové věci náhodě nebo se dostávám moc blízko k hranici chudoby. Na rozdíl od mnoha svých vrstevníků tady se nemám o koho opřít, kdyby se to stalo.

Vkročím do své třetí hodiny dnešního dne a zastavím se hned za dveřmi. Obvykle se na tuhle hodinu dostanu dostatečně brzy, abych si mohla sednout dozadu. Jenže dnes se tu z nějakého důvodu oba fotbalisté a hokejový tým objevili o dost dřív.

Rychle se nadechnu a soustředím se na to, abych přešla ke schodům na straně. Když budu mít štěstí, projdu přímo kolem nich. Ale jak míjím druhou řadu, ucítím zatahání za batoh a sotva se udržím na nohou.

„To je to prokletí. Věděli jste, kluci, že je tady? Možná bychom měli profesorovi říct, že s takovou smůlou nebudeme sedět ve třídě.“

Zabodnu pohled do Deacona Whitea, wide receivera fotbalového týmu. Miluje se mi verbálně posmívat. Preston, quarterback, je tu taky. Vraždí mě pohledem. Myslí si, že k tomu má důvod.

Stojím klidně a zírám na místo na zdi před sebou. Hodina začne co nevidět a oni mě propustí. Dřív jsem vyletěla se sžíravými odpověďmi, ale nemělo to žádný účinek a zdálo se, že mi to na záda maluje jen větší terč. Mé mlčení jim upřímně dovolilo mě většinou ignorovat, pokud se zrovna nenudí.

„Hej Mercere, viděl jsi tu už předtím to prokletí?“ rýpne si Deacon. Koutkem oka zpozoruji ty čtyři barony.

„Můry většinou nehledám.“ Posměšně zavolá jeden z dalších členů hokejového týmu, Brantley Vane. „Mohla by ale být sranda ji lovit. To by se ti líbilo, že, malá můro? Kdybychom tě lovili. Ne že by to chycení bylo něco, co by sis užila. Mohli bychom tu kletbu konečně vymýtit.“

Před pár týdny jsem mu stoupla na nohu a způsobila, že se polil pitím. Zrovna flirtoval se dvěma holkami, které se mu vysmály a odešly. Od té doby je obzvlášť nenávistný.

Vidím, že i Deacon nad tím zvedne obočí. To zní temně a nechutně. Ten chlap je něco jako chodící kanál. Než to stihnu zastavit, můj mozek se roztočí a já vidím nějakého vysokého, zeleným slizem pokrytého chlápka, který páchne jako zkažená vejce a honí mě jako ve starých animácích Scooby-Doo, na které se po odpoledních dívá Milo.

„Hej, neignoruj mě, ty špinavá malá děvko! Měla bys být ráda, že jsem si tě vůbec všiml.“ Na zápěstí a za krk se mi snese sevření pevné jako svěrák. Vykřiknu bolestí a upadnu, ale stisk nepoleví. Deacon vyskočí na nohy.

„Nechtěl jsem, abys na ni sahal, vole!“

Brantley se na mě dívá spatra a oči mu planou. Najednou se na ruku, která mě drží za zápěstí, snese další ruka. Pohltí tu jeho a dokonce se trochu obtočí i kolem té mojí.

„Pusť ji, hned! Zašels moc daleko, Brantley.“ Hlas Gavina Mercera pronikne mým strachem. „Trenér ti utrhne prdel, jestli vznese obvinění.“

„Připrav se, malá můro. Tvůj čas se blíží. Vznes obvinění a postarám se o to, aby sis to vážně neužila,“ zavrčí, když rázně odchází.

Gavin ke mně natáhne ruku, aby mi pomohl vstát, ale já ucouvnu a k postavení použiju raději stěnu. Na zápěstí a krku mi určitě naskočí modřiny.

„Máš pocit, že máš zlomené zápěstí?“ zeptá se tiše.

„Záleželo by na tom?“

Odkráčím po schodech na své místo dál od nich a odmítám se rozbrečet. Nenávidím tuhle školu i sportovní oddělení. Trenéři fotbalu a hokeje jsou bratři. Kdybych si stěžovala, nic by se nestalo. Oni vládnou škole a rodina Mercerových vládne městu. Kdybych tu neměla plné stipendium, zmizela bych mrknutím oka.

Preston si odfrkne. „Myslím, že se dneska vytratím. Až půjdu do fitka, řeknu trenérovi Lawsonovi, že je v téhle třídě.“ Zvedne na mě obočí a ušklíbne se.

Sesunu se do sedadla a přečkám hodinu, přičemž se skoro ani neoddávám dennímu snění, jak jsem naštvaná. Navíc mi v zápěstí tepe bolest. Potřebuju si to zaledovat. Nechám je odejít první, po jejich odchodu se neohnu skoro pět minut. Sice vidím, že na mě Gavin těch pár vteřin zírá, ale to je vše. Nejspíš se bojí, že zavolám školní ochranku a nechám jeho spoluhráče posadit na lavičku.

Vkročím do své další třídy a sednu si. Než hodina začne, vidím, jak vejde jedna ze zdravotních sester ze školní kliniky. Rozhlédne se a pak na mě ukáže. „Hazel Connollyová?“

Přikývnu. Podá mi chladicí obklad, který se dá připevnit na suchý zip kolem zápěstí. „Hokejový trenér mi řekl, abych to předala.“

Vezmu si ho s přáním, abych ho radši mohla hodit Brantleymu do obličeje.

„Děkuju.“ Usměje se a odejde.

Odcházím z poslední hodiny a rozhodnu se, že se zastavím na ledovou kávu jako odměnu za tenhle strašný den. Jsem skoro u kavárny, když uslyším auto, které jede na tenhle klikatý jednoproudový školní tah až moc rychle. Vidím mladého blonďatého kloučka, jak sestupuje z chodníku, aby přešel ulici. Auto nezpomaluje a já vidím proč. Řidič drží telefon ve výšce očí. Toho chlapce to rozdrtí.

„POZOR!“ zařvu a nohy se mi samy dají do pohybu. Stihnu k němu doběhnout včas, chytím ho a oba nás srazím k zemi. Podařilo se mi dopadnout tak, že leží z větší části na mně, abych ho ušetřila odřenin. Ignoruju bolest ze sklouznutí po betonu a rychle se snažím zabalit ho do co největší části svého těla.

Auto škrtne o dvě další a prořítí se přesně tím místem, kde byl malý chlapec přimražený k zemi. Narazí do stromu nedaleko nás a já slyším, jak další lidé křičí.

Přijde ke mně nějaká paní a pomůže mi na nohy. „Viděla jsem to celé. Ještě štěstí, že jste zrovna v tu minutu dávala pozor.“

Spíš je zázrak, že jsem zrovna s tou svou roztržitostí nehonila Sloniska nebo něco podobného, pomyslím si. Nahlas to ale neřeknu.

Dřepnu si a natáhnu k němu ruku. „Ahoj. Jmenuju se Hazel. Můžeš hýbat rukama a nohama, zlatíčko?“

S očima plnýma slz přikývne. „Bolí tě něco?“

„Koleno.“ Podívám se na něj a uvidím lehkou odřeninu.

„Až přijede sanitka, postarají se o to. Jak se jmenuješ?“ Vytvořil se kolem nás malý hlouček, ale já je ignoruju a soustředím se na něj.

„Le... Leo,“ vykoktá. Zuby mu drkotají a mně dojde, že by z toho leknutí mohl upadnout do šoku. Snažím se soustředit a vzpomenu si, že musí zůstat v teple. Rychle si přetáhnu mikinu přes hlavu a nasadím mu ji.

„Tady, zlatíčko, musíme tě udržet v teple. Povídej si se mnou, ano. Co jsi tady venku dělal sám?“

„Moje chůva mě tu nechala. Je zlá a chtěla kafe. Já nechtěl jít. Byla moc moc naštvaná a šla dovnitř. Měl jsem čekat támhle. Ale vítr mi odnesl papír. Honil jsem ho.“

Při těch slovech ve mně vzplane vztek.

„Leo, kolik je ti let?“ Žena, která mi pomohla, stojí a poslouchá. Myslím, že to natáčí na telefon, ale je mi to vlastně jedno.

„Čtyři.“

Zasranej idiot, je moje první myšlenka spolu s tím, že bych vzala kleště a letlampu a podala si její ubohý zadek. Nechala čtyřleté dítě o samotě.

„Víš, jak se jmenuje?“

Pomalu přikývne. „Madison.“

Žena vedle mě si odfrkne. „Za chvilku se tu objeví a bude hrozně ustaraná. Pamatujte na má slova.“

Než se tak stane, ohlásí svou přítomnost sirény sanitky.

„Leo, sanitka už jede. Postaráme se o to, abychom zavolali tvým rodičům. Můžeš...“

„PANEBOŽE! LEO? LEO?“ Přiběhne vysoká zrzka a křičí jako pominutá.

Žena vedle mě zamumlá: „Teda, to je nástup.“ Odkašle si. „Jste ta nechvalně známá Madison, co opustila svého svěřence?“

„Zavřete hubu, ženská! LEO!“ Rozběhne se k autu. Podívám se dolů na Lea, který se snaží schovat obličej v mojí mikině. Usměju se na něj.

„To je v pořádku, zlatíčko. Můžeš se tam schovat. Neřeknu jí, kde jsi, dokud tě nedostaneme k sanitce.“

Zaparkují dvě sanitky spolu s hasičským autem a několika policejními vozy. Paní, co je se mnou, je velmi ochotná. Ptá se mě na jméno a číslo. Odříkám to a přitom celou dobu sleduju Lea. Něco mi napíše.

„Jsem Mary. Poslala jsem ti své jméno a to video.“ Mary začne mávat na záchranáře, aby šli k nám.

„Byl tu někdo zraněn?“

„Tato statečná mladá žena vytáhla tamtoho malého chlapce z cesty toho auta. Tvrdě dopadli na chodník. Možná budou potřebovat prohlédnout.“ Jsem ráda, že se toho ujala.

„Slečno, je to váš syn?“

„Ne, tohle je Leo. Zrovna jsme se potkali.“ Usměju se na něj a on vystrčí hlavu z mikiny.

„Ahoj Leo, já jsem Warner. Ublížil sis?“ Dřepne si vedle mě.

„Pálí mě koleno. Bolí mě rameno,“ řekne tichým hláskem.

„Snažila jsem se, aby dopadl na mě. Možná si narazil rameno,“ řeknu s lítostí.

„Udělala jste víc než dost tím, že jste ho dostala ze silnice, slečno...“

„Hazel, Hazel Connollyová.“

„Slečno Connollyová. Leo, můžeme tě položit na nosítka v sanitce, abychom tě odvezli do nemocnice? Nejdřív ti obvážeme koleno.“

Couvne a zírá na mě. „Může jít Hazel se mnou?“

Warner se na mě podívá. „Jasně, že může. Pojď, zlatíčko. Ponesu tě.“ Zvednu ho a ten hrozný křik začne znovu.

„OH LEO! DÍKY BOHU, ŽE JSI V POŘÁDKU!“ Kolem nás se mihne šmouha zrzavých vlasů, trhne Leem a snaží se mi ho vzít.

Pevně mě chytne kolem krku a pláče. „NE! NE! CHCU HAZEL! NE!“

„LEO! Nebuď hloupý. Pojď k Madison.“ Znovu za něj zatáhne, až nás málem strhne na zem.

Warner se při tom dotkne její paže. „Slečno, budete ho muset pustit. Nechce s vámi jít. Kdo jste?“

Teď už se k nám přidali dva policisté.

„Jsem jeho chůva. Chová se směšně,“ odfrkne si.

„Leo, já jsem strážník Perkins. Je to tvoje chůva?“ Jeho hlas je jemný a klidný.

„Ano, ale ona mě opustila!“ Vzlyká mi do krku a já ho pohupuji zepředu dozadu.

„Mohli bychom ho dát do sanitky, aby mu obvázali koleno, a pak odpovědět na otázky?“ zeptám se tiše.

Všichni souhlasí, kromě Madison. Mary ukazuje policistům video, zatímco Leovi ošetřují koleno. Strážník Perkins se vrací.

„Dobře, Leo. Nemusíš jet do nemocnice s Madison. Přimějeme ji zavolat tvé rodině, aby tam mohli být.“ Věnuje Madison znechucený pohled.

„A Hazel může jet se mnou?“ zeptá se tím svým tichým hláskem.

„Může, jestli má čas.“ Přikývnu na strážníka.

„Skvělé. Sejdeme se tam. Ještě štěstí, že jste u toho byla, Hazel.“

V duchu s tím souhlasím. Možná, že moje načasování nakonec v očích některých lidí nevypadá tak špatně.