Hazel

"Zapletu ti vlasy. Bude těžší tě poznat, obzvlášť s čepicí," říká Maya, zatímco je pročesává.

"Potřebuju ostříhat." Zamumlám. Vlasy mi sahají asi dva palce pod ramena. Obvykle je nosím na ramena.

"Vypadá to takhle hezky. Díky, že jsi dneska vzala i Mila. Je tak nadšený." Začne mi do vlasů splétat své magické prsty. Sama si je nikdy nepletu, protože jako většině žen i mně vlasy dělají naschvály. U May se do sebe ale splétají samy.

"Myslela jsem, že by se to Leovi taky mohlo líbit." Napsala jsem Declanovi ohledně lístku navíc a on se o to postaral. Hobbs mi je včera předal. Od té doby, co jsem mluvila s Declanem, jsem v domě neviděla ani bratry, ani jejich matku. Pouze na naší jedné společné přednášce, ale sotva po mně vrhnou pohled. Což mě nepřekvapuje. Jsem pořád ta stejná Hazel. Jen vtrhnu každý den k nim do domu.

Maya pracuje dnes odpoledne, kdy je naplánovaný zápas. Předtím, než promluví, se jemně dotkne mého ucha. To mě vždycky přiměje dávat pozor.

"Zmínila se dračí dáma o tom, kolik sobot budeš muset obětovat hlídání Lea?"

"Ne. Bojím se zeptat. Dívala jsem se na rozpis zápasů Barons a mají do ledna už jen pár dalších sobotních utkání po tomhle. I když, možná ho budu muset hlídat z úplně jiného důvodu."

Hobbs mi řekl, že Eleanor Mercerová chodí v sobotu nakupovat a na brunch se svými přítelkyněmi. Občas taky hraje pickleball. Nedokážu si představit, že by se ta žena zapotila u čehokoliv jiného než na velmi elitářské lekci pilates. Připomíná mi tu matku z filmu Zápisník jedné lásky. Provdaná pro peníze, dívá se na ostatní spatra, pravděpodobně uspořádá bál debutantek, kde budou jejím synům představeny zámožné a vhodné dívky. A to vše už po pečlivém procesu posuzování, jak moc jsou vhodné.

Co vlastně bohaté ženy nakupují každý boží víkend? Vždycky mě to zajímalo. Možná Leova matka nevyhovovala požadavkům, a proto se neangažuje. Nebo možná přečetla z čajových lístků, jaká Eleanor doopravdy je, a utekla, jak nejrychleji mohla. Ale nechala tu svého syna...

"Haaazzzyyy..." dolehne ke mně Mayin trpělivý hlas a já se na ni znovu zaměřím.

"Promiň. Na chvíli jsem se zamyslela." Gesto namíří na mé vlasy jako jedna z těch modelek v teleshoppingu. "Vypadá to skvěle, May."

"Nech mě ti přinést čepici. Předpokládám, že než vstoupíš na stadion, nasadíš si tu mikinu s kapucí," zamumlá. Včera večer během naší dámské jízdy se mi přiznala, že obecně není velkým fanouškem mojí práce. Chápala, že peníze byly na odmítnutí příliš dobré, stejně jako pracovní doba. Leo byl dalším obrovským bonusem.

"Dávej si pozor na ty lidi, Hazel." Nasadí mi čepici na hlavu. Má nebesky modrou barvu, aby ladila s bledě modrými a stříbrnými dresy týmu. Moje mikina je světle šedá s modrými písmeny "Ice Barons".

Vezme si kabelku, než obejme Mila na rozloučenou.

"Užij si to v práci," zavolám za ní. "Alespoň to bude nuda a nebude tě to tlačit za hranice tvé komfortní zóny."

"Všechno, v co jsem kdy u práce doufala. Zkus se bavit, Hazel." Usměje se na mě a odejde.

"Bavit se, snažit se nebýt nápadná na velké školní sportovní události... jo, vážně zábava." Milo mě pozoruje z gauče, zatímco beru naše věci, abychom mohli zamířit do rezidence Mercerových. Před hlavními dveřmi v kruhovém vjezdu stojí obrovské bílé SUV.

Zaparkuji na svém obvyklém místě, když Milo ze zadního sedadla řekne: "Ouha..."

Otočím hlavu a zpozoruji Declana Mercera, který tam stojí ve světle šedém obleku. Ruce má založené na hrudi a tváří se podrážděně. Bude to v tomhle domě téma? Obři, kteří stojí na příjezdové cestě se založenýma rukama?

Vylezu a připomínám si, že nekouše. Pomáhám Milovi odepnout sedačku. Drží mě za ruku, zatímco se blížíme k tomu, o čem jsem si myslela, že je to podráždění, a zjišťuju, že je to stočený rozzuřený had.

"Milo, dveře jsou otevřené. Můžeš jít dovnitř a najít Hobbse a Lea v herně," řekne mu Declan měkce.

"Hazel?" Zatáhne mě za ruku a já se na něj s přikývnutím podívám.

"Běž. Hned jsem u tebe." Věnuji mu úsměv, který vůbec necítím.

Oba ho sledujeme, jak běží dovnitř. Otočím hlavu směrem k Declanovi a všimnu si, že jeho hlava zůstává otočená ke dveřím. Aniž by se na mě podíval, ostře po mně vystřelí svým chladným hlasem.

"Neuvědomila jste si, že jsme měli být na stadionu v 11? Ne vy tady v 11. Dal jsem do instrukcí 10:30, abych s vámi mohl o něčem mluvit. Poslal jsem bratry napřed, abychom se vyhli střetu nás všech s Lawsonem."

Horečně se snažím vzpomenout na slova na obálce s našimi lístky. Vidím je. Zachvěji se, když na mě dolehnou následky toho, že jsem tohle úplně zpackala.

"Já... omlouvám se. Viděla jsem 11 a nějak se mi to zafixovalo. Já... budete mít průšvih?" Zeptám se na tu poslední část velmi tiše.

Konečně otočí hlavu mým směrem s chladně neproniknutelným výrazem. "Až zápas skončí, zdržte se na svých místech. Leo rád chodí ven na led, jakmile se to tam celé vyklidí. Vrátím se ze šatny, jakmile to pro něj bude možné. Ví, že nemá říkat, kdo jsem, když je na zápase."

"Vážně se omlouvám. Zpackala jsem to." Zpackala. Vypadla jsem ze své rutiny a nepřečetla jsem si instrukce dvakrát.

"Už se to nestane." Neodpověděl mi ohledně toho průšvihu. Dívám se mu nejvýš na uzel jeho tmavě modré kravaty.

"Postarejte se o Lea." S tím nastoupí do SUV a odjede.

Jdu dovnitř a nacházím kluky u Hobbse, který mě potkává ve dveřích do herny. Věnuje mi soucitný úsměv a pak oznámí, že oběd bude připravený za patnáct minut. Můj výraz ve tváři musel být hodně výmluvný.

"Hazel! Koukej! Tatínek mi tohle koupil." Přiřítí se za mnou a ukazuje svůj světle modrý dres s velkým lesklým stříbrným číslem 11, které vypadá jako z rampouchů.

"Páni. To je úžasný dres. Hraješ dneska?" Dobírám si ho a on mě se smíchem objímá kolem nohou.

"Ne, Hazel! Ty jsi ale leglační. Jsem moc malý. Tatínek je 11." Znovu ukáže na číslo a já se mu začnu smát.

"Myslela jsem si, že je mu dvacet..."

Leo tak vážně zakroutí hlavou. "Ne, tatínkovi je dvacet tži. Náhozeniny má vpřosinci."

Milo se rozhodne teď přidat. "Méhu tatínkovi je dvacet šest. Narozeniny má v srpnu. Já v červnu."

"Bude doma pár dní před Dnem díkůvzdání, Milo. Neboj." Znám ten výraz na jeho tváři.

"Koleda je příští týden. Hazel a teta Maya se mnou půjdou. Já budu Batman," řekne Milo pyšně.

"Já budu Temný Vader," dodá Leo.

Milo se zamračí. "Je to Darth Vader."

"Milo, nech to být," varuju ho, zatímco na ně kývnu, aby mě následovali. "Oběd."

Dohadují se tam a zpátky o tom, jaké cukroví je nejlepší a který superhrdina by jich dostal nejvíc. Snadno sleduju jejich naprosté změny témat. Důvod, proč to můj mozek s dětmi tak zvládá. Blábolí cokoliv, co je napadne, přesně jako já. Tento týden se musím mít na pozoru. Psychiatr mi to vysvětlil tak, že prvních pár dní po menstruaci se dokážu skvěle soustředit díky vyšším hladinám estrogenu v těle, vzpomínám si. A to bylo před pár dny. Ale teď, když se blížím na dno, mám většinou s udržením pozornosti ty největší potíže. Potřebuju všechny své triky k tomu, abych byla normální. Už jsem to Declanovi pokazila.

"Leo, co se stane, když se tvůj tatínek zpozdí na hokejový trénink?" Zeptám se tiše při jídle.

Hobbs se jen na vteřinu zastaví, ale já si toho všimnu, protože zírám na odznak, co nosí na límci. Malé věci, musím se občas soustředit na miniaturní detaily, aby mi to pomohlo.

"Musí bruslit kolečka nebo dělat kliky. Nebo musí počkat na střídačce pži zápase." Žaludek se mi stáhne do uzlu. Odtlačím svůj talíř pryč, neschopná pozřít další sousto.

Hobbs mi ho jemně posune zpět. Nakloní se a pošeptá: "Pan Declan je pro tým velice důležitý, Hazel. Bude v pořádku a v tak velkém zápase, jako je dnes, neexistuje šance, že by ho Wyatt Lawson nechal celou třetinu sedět."

"Zápas začíná ve 2, že ano, Hobbsi?" Provedu dvojitou kontrolu a vůbec nevěřím vlastní paměti.

"Ano. Připomenu vám, ať vyrazíte. Měli byste jít s předstihem, abyste se dostali na svá místa a davy lidi tuhle dvojku neušlapaly." Usměje se na mě vlídně. "Vidím, že s některými věcmi zápasíte. Buďte si jistá, Hazel, že jsem tu pro vás s čímkoliv, s čím budete potřebovat pomoci."

"Děkuju. Já... já nemám vždycky všech pět pohromadě, Hobbsi," přiznám mu. Zvláštním způsobem vím, že mu můžu věřit.

Přikývne. "Nic neřeknu, Hazel. To zůstane mezi námi dvěma. Leo vás má moc rád a já miluji to světlo, které se s vámi vrátilo do jeho dní."

Vezme si od kluků talíře. Věrný svému slovu za námi přijde v 1 hodinu, abychom mohli odejít.

Zrovna jsem ztišovala budík na mobilu, když zaťukal na dveře herny.

"Dvě minuty na úklid, chlapci."

Pospíšíme si a vyrážíme. Sáhnu po mikině a přehodím si ji, než se otevře brána. Na tenhle kousek oblečení nezapomenu a Leovi to ještě víc neztížím.

Na kluzišti svá místa nacházíme snadno. Jsou tu lidé připravení na zápas. Beru batoh, který mi podal Hobbs. Máme v něm vodu a svačiny. Do koupelny jsme pro jistotu skočili už preventivně.

"Hazel, jak dlouho?" Ptá se mě Leo a já už vidím, jak se v něm kupí nuda.

"Patnáct minut. Zahrajeme si hru. Já vidím. Milo, začni." Milo se do toho hned pustí.

Leo je nadšený, když vidí, že hráči vstupují na led. Začne poskakovat nahoru a dolů a mává. Zajímalo by mě, jestli bude mluvit o tom, že jsou jeho rodina. Mám ho udržet zticha? Sakra, Hazel, na tohle ses nezeptala...

Sedají si na týmovou střídačku. Sleduju rozhodčího, jak míří do středového kruhu na ledě a hráči vyrážejí k němu. Nejsme ve studentské sekci, což mě nepřekvapuje. Je tu s námi hodně párů středního věku a někteří s dětmi. Zapadneme tady skvěle.

"Lennox je bžankař," informuje nás Leo, zatímco sledujeme, jak se přesouvá do brány s číslem 33. Srdce se mi propadne, když vidím, jak Declan zůstává sedět a ostatní hráči se přesouvají ven.

Gavin, Donovan, Brantley Vane a Kendall Young bruslí na led a Donovan s Gavinem se přesouvají k rozhodčímu.

Leo je moje osobní hokejová encyklopedie, naštěstí, protože všechno, co vím o hokeji, je to, že tam bruslí na ledě s hokejkami a používají puk.

"Donovan nebo Gavin půjdou do kužnice pro vhazování puku."

"Jsem tak ráda, že toho tolik víš, Lolo, protože já o téhle hře nevím vůbec nic."

Tak sladce se na mě usměje. "Já ti pomůžu, Hazel." Láskyplně mu rozcuchám vlasy.

Překvapeně sleduju, jak rozhodčí upustí ten černý kruhový předmět a oni o něj zabojují. Jako slepice rvoucí se o stejného červa, bleskne mi hlavou myšlenka a hned ji zaženu.

"Declan má pšůšvih. On je na stžídačce." Zvednu oči k hodinám po Leových slovech. Moje vina...

"Je to kapitán, haje vždycky."

Po pěti minutách vidím Declana vstát, Kendall odjíždí z ledu a Declan nastupuje. Když jeho brusle narazí na led, téměř je v obou týmech cítit ten zlomový bod. Viděla jsem jeho tvář na lavičce. To nasazení, s jakým sledoval; cítila jsem to až ze svého sedadla.

"Říkají mu Lavina. Dívej." Leův hlas je plný hrdosti.

Druhý tým má puk a dva z nich lemují chlapíka, který ho tlačí k Lennoxovi. Declan přeletí přes led a projede rovnou skrz ně. Když se vynoří mezi dvěma červenými dresy, vidím, že má puk a míří zběsile k soupeřově brankáři. Letí, zatímco druhý tým bojuje, aby ho chytil. Do Donovana vrazí jeden z nich, zatímco ho dohání, ale ten se sotva pohne.

"Žíkají Donovanovi Ledová cihla," řekne Leo a oči se mu rozzáří nadšením.

Vrazí do toho druhého kluka zpátky a srazí ho dolů. Declan dává gól a Leo vyskočí a křičí. Vidím, jak se jeho hlava na malou vteřinku otočí naším směrem, jak na něj Leo s Milem hulákají. Po zbytek zápasu zjistím, že se mi celkem daří dávat pozor. Hraje se to ve svižném tempu a vždycky je se na co dívat. Můj veverčí mozek naslouchá Leovi a zdá se, že si z toho dokonce i něco zapamatuje. Nikdy nevysloví slovo tatínek nebo strýček, což mě na chvíli zaujme, než tu nit ztratím.

V posledních třiceti vteřinách je na nohou celá aréna. Zápas je vyrovnaný a Ledoví baroni mají puk. Přistihnu se, jak stojím a držím kluky oběma rukama, zatímco oba stojí na sedadlech, aby viděli. Dají gól a aréna propukne v jásot. Zazní siréna a Leo k nim nadšeně křičí.

"Je to na konci, Hazel! Vyháli!"

Dokonce i mně buší srdce očekáváním a já se směju na Mila, který také radostně křičí.

Motáme se okolo, zatímco lidi odcházejí. Kluci diskutují o hře a já sedím a koukám. Rozhodneme se popojít blíž k ledu, jakmile je skoro úplně prázdný. Cizí tým je pryč a bratři Mercerovi se taky ztratili. Chlapci přistoupí ke sklu a ukazují na něco ven na ledě. Zatímco čekáme, pípne mi od Declana zpráva.

Sejdeme se venku u vchodu pro tým. Je to na levé straně arény pod tou cedulí Dr. Pepper. Leo nemůže dneska na led. Musím mít schůzku s trenérem.

Zachvěju se, protože vím, že to bude nejspíš kvůli tomu, že jsem ho zdržela. Vysvětlím to Leovi a on je příliš šťastný, než aby ho to naštvalo.

Najdeme ten nápis a vidíme, že se u něj zdržuje několik dalších. Převážně zlatokopky, ale vidím tam i další rodinu. Možná Kendallova. Jsou tam nějaké lavičky, ale já se nechci přibližovat zas tak moc. Milo a Leo si přehrávají nějaké ty hokejové tahy, co viděli.

O patnáct minut později si projde dveřmi Brantley Vane. Má stále vlhké vlasy a světle modré tepláky s logem. Má namířeno na ty zlatokopky. Leo právě v tu chvíli křikne moje jméno a já sleduji, jak se jeho hlava pomalu otáčí mým směrem. Odvrátím tvář k Milovi, ale už je pozdě. K únikovým dveřím se blíží i trenér Lawson. V tunelu jsem viděla jeho hlavu.

Najednou z vedlejší strany zazní jeho hlas. "Malá můra chodí na zápasy. Ani nemusím jít na lov."

Má takový ten nepříjemný malý úsměv, který se mu nikdy nedostane až k očím. Nahání mi hrůzu.

Chci se otočit a odejít, ale je moc rychlý. Bolestivě mě chytne za paži a otočí zpátky tak, abych stála čelem k němu.