Maevia

„Odveďte ji.“

Prohlášení upířího krále se rozlehne stěnami trůního sálu, když se otočí k odchodu. Dva muži, kteří po celou dobu schůzky stáli po jeho bocích, vykročí vpřed, ke mně.

„Znamená to, že platí dohoda?“ volá za králem Dantem můj otec, který se očividně během několika okamžiků přestal trápit tím, že nechtěl dopustit, abych nastoupila na místo své mladší sestry. Zřejmě, pokud to znamená splacení dluhu, je ochoten se vzdát jakéhokoli svého dítěte.

Tedy alespoň těch ženského pohlaví.

Upíří král se otočí, několik vteřin se na mého otce dívá a pak jednoduše řekne: „Jdi do prdele, Gideone,“ a znovu se otočí k odchodu.

Věřím, že to pravděpodobně znamená, že dluh je odpuštěn a král je momentálně příliš zaneprázdněn, než aby se staral o papírování, které je třeba vyřídit, aby se ujistil, že tomu tak skutečně je, ale nevím.

A v tuto chvíli mám na práci důležitější věci.

„Ne! Ne! Moje Maevia ne!“ ječí Celia, zarývá do mě nehty a snaží se mě držet, zatímco já se od ní dělám, co můžu, abych se aspoň trochu odtáhla. Dva upíři se vznášejí těsně před námi a dávají nám chvilku, ale vidím, že ani jeden z nich nemá chuť snášet to, co pravděpodobně považují za teatrální divadlo.

„Celio! Celio!“ říkám a vyprošťuji její ruce ze svého sevření, ale držím ji za prsty, aby se mě nemohla znovu chytit. Klesnu na jedno koleno a podívám se jí do očí. „Celio, maličká, to je v pořádku,“ říkám jí a v tu chvíli zapomínám na své vlastní obavy a smutek. „Všechno bude v pořádku.“

Pláče tak usedavě, že se jí slzy mísí s nudlí tekoucí z nosu, a ta obvykle upravená mladá slečna, která tak dbá o svůj vzhled a věčně se ptá, kdy půjdeme nakupovat nebo si udělat vlasy a nehty, vypadá jako dítě, kterým ve skutečnosti je. Chci ji pevně sevřít v náruči a nikdy nepustit, ale musím ji přesvědčit, že to zvládne.

Musím se jí pokusit říct, že těmto lidem může věřit, odejít domů s nimi – s otcem, který se ji pokusil prodat, a s macechou, která ji vždycky nenáviděla. S bratrem, který se tak soustředí na to, že se má stát příštím alfou, že se zdá být slepý k chaosu kolem sebe. Musím se podívat do tváře člověku, kterého miluji víc než všechny ostatní, a říct jí, že bude v pořádku, i když nemám jak s jistotou vědět, že bude.

„Jdi domů, zlatíčko.“ Pustím jednu její ruku natolik, abych jí uhladila vlasy z čela. „Brzy s tebou promluvím.“ Netuším, jestli je to pravda, protože nemám ponětí, jaká pravidla platí pro dárce, kteří chtějí volat domů, ale pokud je pravda všechno, co jsem slyšela, už nikdy v životě neuvidím nikoho, koho jsem do dnešního dne znala – život, který se může skládat z let agónie nebo z několika minut mučení, než budu zcela vysáta a budu ležet mrtvá někde na hradě.

„Ne,“ řekne znovu, ale tentokrát z ní už vyprchala veškerá bojovnost.

Za sebou uslyším Kaelenovu matku Eleanor: „Postarám se o ni, Maevio.“ Její ruka mi spočine na rameni a v hlase té laskavé ženy slyším, že také pláče. „O Celiu se neboj. Dohlédnu na ni.“

Vzhlédnu a slzy už nedokážu zadržet. Vím, že na vlastní rodinu nebo dokonce na Kaelena, muže, o kterém jsem si představovala, že se stane mým druhem a strávím s ním zbytek života, se spolehnout nemůžu, ale na Eleanor ano. Kaelen stojí za ní, odvrací ode mě pohled a z jeho tváře se nedá vyčíst, že by byl jen smutný, že nebudu jeho družkou. Je lhostejný.

Věnuji jí vděčný úsměv skrze slzy, které mi začínají stékat po tvářích, a pak se znovu otočím k Celii. „Vidíš?“ ptám se jí. „Všechno bude v pořádku. Víš, že Eleanor tě udrží v bezpečí a budeš se s ní mít dobře.“

„Ale... já... c-chci... tebe,“ vykoktá na pokraji hyperventilace.

Jednoho z mužů za ní, toho mohutného upířího hromotluka s rozcuchanými kudrnami, si odkašle. Snaží se mi zdvořile naznačit, že mu bráním splnit rozkaz krále Danteho, a nelíbí se mu to.

„Brzy se uvidíme,“ slíbím jí. Je to prázdný slib a obě to víme.

„Ale... jak?“ vypískne.

Vynutím si úsměv na rtech. „Tak či onak.“

Druhý muž, ten starší, se natáhne po mé paži. Není tak trpělivý jako ten mladší.

„Okamžik.“ Použiji vůči němu svůj autoritativní hlas. Ruku sice neodtáhne, ale dál se po mně nesápe.

Nakloním se dopředu, políbím Celiu na tvář a pevně ji stisknu. „Moc tě miluju,“ říkám jí. „Víc než cokoli na celém světě. Znovu se uvidíme. Tak či onak.“ Nezmíním se o tom, že se možná setkáme až na druhé straně, až nás znovu spojí Měsíční bohyně.

„Já tě taky miluju, sestro,“ řekne a já poznám, že se smířila s tím, že mě nedokáže zachránit. Nemůže se do té situation vložit a nechat se vzít místo mě, jako jsem to udělala já, a nemůže prosit, aby šla se mnou.

Jakkoli mě to láká vrhnout se upířímu králi k nohám a prosit ho, aby ji nechal se mnou, nikdy bych svou Celiu nevystavila životu dárce – životu prožitému nebo dožitému mezi našimi nepřáteli. Ne, na to ji až příliš miluji. I kdyby to znamenalo, že už nikdy nespatřím její milou tvář, věřím, že u smečky jí bude lépe. Možná v ní moji rodiče žalostně selhali, ale moje smečka se o ni postará. Musím tomu věřit.

Zatímco mladší upír jemně odvádí Celiu ode mě do otevřené náruče Eleanor, postavím se a zhluboka se nadechnu. Starší upír na mě už teď zlostně zírá, a to jsme ještě ani neopustili trůní sál.

Otočím se k rodičům. Matka si zakrývá tvář a potichu pláče. Dokážu si představit, že tohle nechtěla. Očividně by neváhala ani vteřinu, aby nechala odejít Celiu, ale mě? Na mně jí skutečně záleží – nebo jsem si to aspoň vždycky myslela.

Otcův zrak je upřený na mou tvář, a přestože neuronil ani slzu, protože je v domě svého nepřítele, vidím, že je na pokraji toho, že ztratí kontrolu nad svými emocemi.

„Maevio,“ řekne a pomalu zavrtí hlavou. „Já jsem nikdy–“

Přeruším ho. „Tohle ti nikdy neodpustím, otče. Nikdy.“ Podívám se mu přímo do očí a sleduji, jak se jeho tvář hroutí. „Nejsi tím mužem, za kterého jsem tě vždycky považovala.“ Ruce staršího upíra se mi sevřou kolem paží. Dlouhé, žloutnoucí nehty, svraštělé prsty – jeho studený dotek se mi hnusí, ale neucuknu.

Místo toho dál mluvím k otci. „Jednoho dne si uvědomíš, jak opovrženíhodný ve skutečnosti jsi, když jsi vedl válku a lhal o ní, když jsi zradil svou smečku tím, že jsi utrácel peníze, které jsi neměl, abys získal území, které jsi nepotřeboval, a pak jsi obětoval vlastní děti, aby ses pokusil o nápravu. Kéž tě Měsíční bohyně zavrhne a kéž se tvým nepřátelům dostane spravedlnosti, kterou si zaslouží.“

To je vše, co chci říct, takže když mě upíři začnou odvádět, jdu s nimi a není třeba mě vléct.

Slyším, jak otec štěká mé jméno, už ne z obavy, ale ze vzteku. Celia znovu pláče, křičí na mě a žuchnutí na podlahu mi prozradí, co se stalo, ještě než se ohlédnu přes rameno a uvidím matku ležet bezvládně na zemi. Bratr k ní běží, zatímco otec mi dál nadává. Eleanor drží Celiu schovanou ve svých sukních.

Podívám se na Kaelena, a výraz v jeho tváři je nečitelný. Nedokážu poznat, zda je smířený, rozzuřený, nebo... šokovaný.

Dorazíme k podestu a já málem klopýtnu o spodní schod, protože se nedívám, kam jdu. Drápy upíra se mi zaryjí do paže a já ucítím pramínek vlastní krve, jak mi stéká po ruce. Vhlédnu k němu a říkám si, jestli ho ta vůně nezláká, aby se ze mě začal hned krmit, ale on jen zařve: „Dívej se, kam sakra šlapeš!“ a vytáhne mě po zbytku schodů nahoru.

„Hele, Vanee,“ řekne druhý upír, který se k nám připojí po mé pravici a dostane se před nás. „Buď na ni hodný. Má za sebou těžký den.“

Vane, ten starý chlap, neříká nic, jen na mě zavrčí a vede mě za závěs, který nám ten druhý – ten, který sice vypadá, že by mohl být zlý, ale očividně není – drží otevřený.

Za závěsem jsou dveře, a když se mi otevřou, plně očekávám, že uvidím prázdnou chodbu nebo několik stráží.

Co však nečekám, že uvidím, jsou známé modré oči, které na mě zírají.

Upíří král čekal na druhé straně dveří? Na mě?

Ale nemluví ke mně. Bez jediného slova odvrátí zrak od mé tváře a řekne mladšímu upírovi: „Thornee, musím jít do zahrady.“ Hlasitě si povzdychne a sjede si rukou po bradě. „Doprovodíš mě prosím?“

Thorne – ten mladší upír – se znovu sytě uchechtne a pak řekne: „Jasně. Rád se podívám na nějaké divadlo.“

Nemám tušení, o čem mluví, ale to se mě netýká.

Král Dante zamumlá: „Tohle zkurvené drama jsem dneska vážně nepotřeboval,“ a zavrtí hlavou. Pak se otočí k Vaneovi, který mě stále pevně svírá, a řekne: „Přihlásila se dobrovolně. Můžeš to sevření uvolnit. Pořezal jsi jí ruku. Buď opatrnější.“

Ten muž jen trochu zamručí a myslím, že jsem v tom slyšela omluvu svému králi, ne mně.

Král Dante na mně ještě jednou spočine pohledem, než se otočí k odchodu. Těsně předtím, než otočí hlavu, tiše poznamená: „Jsi velmi statečná.“

Nemám čas na to reagovat, i kdybych věděla, co říct. Je pryč, zmizel v chodbě jako šmouha a Thorne s ním, takže jsem zůstala s Vanem sama.

„Tak jo, panenko,“ zavrčí. „Půjdeš se mnou. A jestli nechceš, abych tě vlekl, raději drž krok. Mám dneska ještě spoustu zkurvené práce.“

Trochu do mě strčí, abych se rozešla, a já na okamžik přemýšlím, co by se stalo, kdybych se pokusila utéct zpátky cestou, kterou jsem přišla – rozrazit dveře, projít závěsem a vyjít ven trůním sálem, zpátky chodbou plnou krvavých obrazů.

Nikdy bych to nezvládla. To vím. And even if I did, where would I go? Not to be with my parents, that’s for certain.

Takže... se opět podrobím svému osudu a následuji ho, jak rychle prochází chodbami a zatáčí v tolika zatáčkách, že je nedokážu ani sledovat.

Nakonec se zastavíme u dveří, které střeží dva upíři, jejichž oči hledí přímo před sebe jako u těch, kteří střežili trůní sál.

Vane vytáhne klíč a otevře dveře. Když se pootevřou, naplno mě do obličeje udeří závan plísně, hniloby, krve a moči.

Před sebou vidím schodiště vedoucí dolů a teď už vím, kam jdeme. Do cel, do podzemí, na místo, kde se drží dárci, a s největší pravděpodobností...

Na místo, kde zemřu.