Maevia

Celia?

Celia!

Slovo, které můj otec právě vyslovil, mi naplní hlavu šokem, když se snažím vstřebat, co se děje. Podruhé během několika málo minut nemohu uvěřit tomu, co můj otec říká.

Moje oči okamžitě sklouznou k upířímu králi, který je zjevně také překvapen tím, co můj otec právě řekl, protože se na své židli vzpřímil.

Na krátkou vteřinu se mé oči střetnou s královými a intenzivně se na sebe díváme, sdílíme okamžik nevíry, sdílíme okamžik překvapení. A v duchu se také ptám, zda v jeho očích nevidím náznak zklamání, když si uvědomí, že to nejsem já, koho můj otec volá.

Pokud je mi známo, král by neměl mít tušení, která z nás je Celia, ale při této reakci si myslím, že to vědět musel. Ale na druhou stranu je to inteligentní vůdce, který je králem Garnet Peak již po celá desetiletí. Jeho mladistvý vzhled je u upírů běžným klamem; je starý a moudrý. Musí své nepřátele dobře znát.

Musí vědět, že Celia je jméno mé mladší sestry, ale na okamžik mě napadá, zda to ví můj otec. Nevyslovil náhodou špatné jméno?

Podívám se na matku a vidím, že její úsměv se ještě rozšířil.

Najednou je všechno jasné. Ano, otec opravdu myslel jméno mé mladší sestry. Jeho dítě bez matky, to, které se mu narodilo z pomocné služebné v kuchyni, jež údajně zemřela při porodu, i když teď, když o všem pochybuji, se musím ptát, jestli je to vůbec pravda.

Jakmile se Celiina zpocená dlaň začne vymaňovat z té mé, jsem příliš vyděšená na to, abych ji pustila. Na králově tváři vidím, že na něj otcova nabídka neudělala žádný dojem. Celia je dětinské stvoření. Co by proboha upír dělal s dítětem?

Ale když Celia na roztřesených nohách vykročí vpřed a jde k mému otci, alfa smečky Moonridge začíná vysvětlovat.

„Vím, že je mladá, ale je to hodná holka.“ Otec položí ruku kolem Celiiných ramen a ona se hlasitě rozpláče. Vykročím vpřed a chci jít k ní, ale Rafe natáhne ruku a chytí mě za paži. Celtím Kaelenovu přítomnost těsně za sebou. Nechtějí, abych zasahovala.

Otec pokračuje. „Je inteligentní a silná. Je to dříč. Uvidíte. Opravdu. A... pokud byste v určitém okamžiku posunul své záměry dál než jen ke krmení, nuže –“

„To stačí.“ Král Dante mého otce přeruší dřív, než se mu pokusí vnutit mou nezletilou sestru, a já jsem alespoň vděčná, že ten krvežrout má zřejmě nějaké morální zábrany. V každém případě větší než můj otec.

„Chcete, abych si od vás vzal tuhle holčičku výměnou za peníze, které mi dlužíte?“ Zřejmě nejsem jediná, kdo je stále v šoku.

„Přesně tak.“ Otec teď vykročí vpřed. Pokusí se sundat ruku z Celie, ale ona se ho drží. I když si dokážu představit, co se jí honí hlavou, na koho jiného se má obrátit s prosbou o pomoc, o milost?

Zřejmě na toho upířího krále. „Máte ještě dvě další děti, že? Proč jste si k vyjednávání vybral právě tuhle?“

Otec si opět odkašle. „No, ehm... víte... mám jen jednoho syna. A ten se jednou stane alfou, takže toho jsem vám rozhodně nabídnout nemohl. A má starší dcera, nuže, ta je silná válečnice. Inteligentní, zásadní součást naší smečky.“

Znovu na sobě cítím váhu toho ledově modrého pohledu, ale mám potíže to zpracovat. Otcova slova mě dál šokují. Můj bratr se jednou stane alfou? Ale... mně vždycky říkali, že smečku povedu já.

Otočím hlavu k Rafeovi a vidím, že i jeho úšklebek se rozšířil. Není sice tak široký jako matčin, ale má radost, když slyší otce prohlašovat ho před naším úhlavním nepřítelem za příštího vůdce.

„Co to povídá?“ Kaelenův hlas mi zaplní hlavu přes myšlenkové spojení. „Myslel jsem, že alfou máš být ty.“

Nemohu mu odpovědět. Jediné, co dokážu, je zavrtět hlavou.

Lži. Všechno, co mi kdy otec řekl, byla lež. Od mého postavení ve smečce až po to, kdo rozpoutal válku a proč vlastně tak dlouho bojujeme. Is there a single word he’s ever told me that is true?

„Slibuji vám, že za ty peníze stojí.“ Otec se vyprostí z Celiina sevření a lehce ji strčí dopředu.

Okamžik, který jsem očekávala a kterého jsem se děsila, se odehrává před mýma očima – Celia se naprosto zhroutí. Její tichý pláč se změní v jekot a vrhne se zpátky k otci. „Tatínku, ne!“ prosí a chytá ho za paži. „Prosím, tatínku! Nenutť mě s ním chodit. Miluju tě, tatínku! Luno Diano, prosím!“

„Celio, okamžitě toho nechej!“ vyštěkne můj otec a znovu ji odstrčí. „Celio! Rozkazuji ti jako tvůj otec a tvůj alfa, abys okamžitě přestala fňukat! Ukaž králi, že jsi poslušné dítě!“

„Vždyť je to dítě!“

Ta slova mi vyletí z úst dřív, než je stihnu zastavit. Vytrhnu se bratrovi a navzdory otcovým rozkazům vykročím vpřed. Ještě než jsme odešli, řekl nám, že ať se stane cokoli, musíme držet spolu. Jako jeden šik.

But he is the one who threw that out the door when he offered to leave one of us behind.

Jdu k Celii, ona se otočí, rozběhne se ke mně a skočí mi kolem krku. „Prosím, prosím, Maevio! Prosím, zachraň mě!“

Držím ji u sebe a nespouštím oči z muže na podestu. „To bude dobré, maličká. To bude dobré. Nedovolím, aby se to stalo. Nikdy nedovolím, aby ti někdo ublížil.“ Myslím každé slovo vážně. Netuším, jak mohu uspět proti místnosti plné upírů, vlastním zrádným rodičům a členům smečky, ale nenechám otce, aby to udělal.

„Maevio!“ pokárá mě otec. „Vrať se do řady.“ Dívá se na mě a odvrací pohled od krále. V hlavě slyším jeho hlas: „Tohle neposer!“

Zavrtím hlavou. „Je mi líto, otče, ale pokud tu chceš nechat Celiu, budeš mě muset nejdřív zabít. Jedna věc byla stát tu a poslouchat, jak vyjednáváš o tom, o čem jsem se mohla jen domnívat, že je můj vlastní podíl na tomhle všem, ale teď slyšet, že tu necháš svou dvanáctiletou dceru samotnou na hradě tvého největšího nepřítele? Začínám pochybovat o všem, co jsem o tobě kdy věděla!“

„Jak se opovažuješ říkat takové věci svému alfovi!“ Hlas hřímající z mé levé strany patří mému bratrovi. „Prokaž trochu úcty, sestro! Jako příští alfa ti to přikazuji.“

„Nade mnou nemáš žádnou moc, bratříčku.“ Zúžím pohled na Rafeho s vědomím, že bych mu mohla nakopat zadek, aniž bych vůbec pustila Celiu. Ví to taky. Proto se nepohne. Jen se snaží otci ukázat, že vybral správného příštího alfu.

Když se Rafe vrátí na své místo, obrátím svůj jedovatý pohled na matku. „Nemohu uvěřit, že bys s tímhle souhlasila.“

Sklopí oči s vědomím, že mám pravdu. Nemohu se ani podívat za sebe na Kaelena a jeho rodinu. Kdyby měl být Kaelen jednoho dne opravdu mým druhem, nezastal by se mě snad? On ale neřekne ani slovo. Nechce si zkazit šanci, že se jednou stane betou – Rafeovým betou.

„Ty jsi Maevia.“ Slova, která vyšla z úst krále Danteho, nejsou otázkou.

Přikývnu. „Jsem Maevia Moonridge, prvorozená alfy Gideona Moonridge, vůdce smečky Moonridge.“ Při řeči držím bradu vysoko. „Omlouvám se, že ve vašem trůním sále působím rozruch, králi Dante, ale obávám se, že nemohu nečinně přihlížet a nechat vás vzít dítě jako splátku dluhu, který vám náleží.“

Povytáhne na mě obočí. „Nemám pocit, že bych někdy řekl, že tu dívku přijímám jako splátku.“

Těžce polknu, ale snažím se na sobě nedat znát strach. On ho však vycítí. Stejně jako vlkodlaci mají i upíři neuvěřitelné smyslové schopnosti. Pravděpodobně vidí jemné chloupky na mé kůži, o tom, že ucítil změnu feromonů, když jsem si začala uvědomovat, co otec dělá, a strach mě naplnil od hlavy až k patě, ani nemluvě.

„Slečno Maevio,“ řekne a jeho pohled je neochvějný. „Co navrhujete udělat, abychom tento dluh vyřešili? Váš otec tvrdí, že jste inteligentní a pro smečku přínosem. Jistě toho o finanční situaci smečky Moonridge víte dost.“

Zhluboka se nadechnu, než se rozhodnu, že bude nejlepší spolupracovat s jediným možným spojencem v této místnosti, a tím je momentálně on. „Musím říct, že spousta informací je mi dnes odhalena poprvé, Vaše Výsosti.“

Z jeho rtů unikne syté uchetnutí, a přestože mně to, co jsem řekla, nepřipadá ani trochu k smíchu, protože je to pravda, jsem ráda, že je alespoň uvolněný.

„O našich finančních potížích vím a bohužel mohu potvrdit, že vám tak vysoký dluh nemůžeme v dohledné době splatit. Byla bych víc než ochotná udělat cokoli, abych pro vás ty peníze vydělala.“

Než to stihne okomentovat, otec se mě zeptá: „A jak? Nikdo v naší smečce takové peníze nemá. Už nemáme žádné spojenecké smečky. Ten dluh bys nesplatila, ani kdyby ses dožila dvou set let.“

„Krátký život,“ uslyším říct muže po levici krále Danteho a oba se uchetnou. Pohlédnu na něj jen krátce. Není tak vysoký jako král, ale jeho postava je mnohem širší, s vypracovanými rameny a silnými pažemi. Má na hlavě hřívu kudrnatých černých vlasů, které se liší od většiny ostatních upírů, které jsem viděla.

Muž po králově pravici vypadá starší, je menší a ne tak svalnatý, s brýlemi, které mu musely zůstat z lidského života, protože upíři brýle nepotřebují. Je to však upír, poznám to podle odstínu pleti a očí.

Král na mě stále zírá a já nedokážu odhadnout, jestli mám říct ještě něco, nebo jestli jen přemýšlí.

„A co ty?“ zeptá se mě král Dante a postaví se. Udělá několik ležérních kroků mým směrem a sestoupí na druhý schod podesty. „Maevio Moonridgeová, stojíš za pět milionů draků?“

Srdce se mi na okamžik zastaví, když přemítám o tom, na co se mě ptá. Stojím za ty peníze – jsem ochotná říct, že výměna za mě by stála za odpuštění otcova dluhu?

Na okamžik nechám svou mysl uvažovat o tom, co se stane, až odsud odejdeme. Pokud král Dante přijme Celiu, budu bojovat. Prohraju. Buď mě zabijí upíři, nebo má vlastní rodina. A Celia tu bude muset zůstat. Budu mrtvá. Nikdy jí nebudu moct pomoct se osvobodit.

Pokud ji nepřijme, pravděpodobně mého otce zabije. Rafe se stane alfou a já budu nucena pomáhat svému namyšlenému, nevycvičenému a nepřipravenému bratrovi vládnout smečce. But if my father does live, he will never forgive me for speaking out against him.

Takže... už se nikdy nemohu vrátit domů... Ne do toho domova, který jsem znala ještě před několika hodinami, než se tato katastrofa začala odehrávat.

Nechci tady zůstat. Vybavují se mi obrazy bledých, vyzáblých, umírajících dárců s vysušenými a popraskanými rty a vpadlýma očima. Slyšela jsem ty děsivé příběhy. Žijí v bídě a modlí se za smrt.

Celiin pláč už není tak hlasitý. Vím, že odpověď, kterou dám, ji donutí znovu plakat, a není tu nikdo, kdo by ji chránil, kromě mě.

A... teď už tu pro ni nebudu.

Přikývnu. „Dokážu vám, že za to stojím. Vezměte si místo ní mě.“ To je vše, co dokážu říct. Může si to vyložit, jak chce. Stojím opravdu za pět milionů draků? Ne. Ale... pokud si mě vezme a moji sestru propustí, najdu způsob, jak ho přesvědčit, že ano.

Doufám, že moje krev bude pro krále nebo pro kohokoli jiného, kdo se ze mě bude krmit, sladká jako med.

Oči krále Danteho zůstanou na další okamžik upřené do mých, než se jeho rty pohnou a řekne: „Odveďte ji.“