„Nahlásit Audrey a Gideona? Zbláznila ses? Myslíš si, že rodina Lockwoodových je někdo, koho si můžeme dovolit provokovat?“ vyštěkl Victor, tón plný podráždění.

„Tak co máme dělat? Audrey se k té rodině přisála s vědomím, že se neodvážíme vystoupit z řady. Pokud nebudeme jednat rychle, nárokuje si celé dědictví pro sebe,“ zasyčela Vivienne, s obličejem potemnělým frustrací.

Rodina Harlowových balancovala na samém pokraji bankrotu. Dianina sbírka starožitností pro ně byla poslední záchranou, jedinou možností, jak odvrátit úplný krach.

Pokud ji nezískají, nejenže se celá rodina zhroutí, ale Viviennin pohodlný život se stane pouhou dávnou vzpomínkou. Zůstane naprosto s prázdnýma rukama.

„Musíme to dědictví získat,“ zavrčel Victor, s výrazem ztvrdlým ponurým odhodláním. Oči zastřené stářím mu zableskly nebezpečnou rázností.

„Ví Addy o tom dědictví?“ vložil se do hovoru Damian, na jehož tváři se mihl stín pochybnosti.

Victor s Eleanor si vyměnili těžký povzdech. „Ví o své skutečné matce. To dědictví... no, je jen otázkou času, než se dozví i o tom.“

Damian svraštil obočí v zamyšlení. „To věci komplikuje. Pokud Addy ví všechno, má plné právo si dědictví nárokovat na vlastní pěst.“

Zalila ho lítost. ‚Zatraceně. Kdybych věděl, že Audrey odhalí pravdu, vůbec bych se s Vivienne nezaplétal. Přinejmenším jsem si mohl Audrey vzít dřív a shrábnout to dědictví, než tohle všechno prasklo.‘

„Nemůže si ho vzít. Ještě ne,“ zamumlal Victor a mnul si spánky. „Když Diana sepisovala svou závěť, výslovně v ní uvedla, že k přístupu k dědictví musí připojit podpis jak manžel, tak manželka.“

Damianovy oči se rozzářily náhlým vzrušením. „To je perfektní. Gideon je z něj jen zelenina — v žádném případě nemůže nic podepsat.“

V jeho mysli už se problém vyřešil sám. Co se ho týkalo, spor mezi rodinou Harlowových a Audrey nebyl vůbec jeho problém.

Byl přesvědčený, že pokud se od Vivienne distancuje už teď, Audrey by mu mohla odpustit. A jakmile to udělá, to obrovské dědictví mu stejně spadne rovnou do klína.

Čím dál víc potěšený svým vlastním plánem se Damian dychtivě naklonil vpřed. „Pane Harlowe, mám nápad.“

„Mluv,“ dožadovala se Vivienne, překypující netrpělivostí.

Damian zaváhal a rozpačitě pohlédl na Vivienne. „Ale to bude znamenat, že Vivienne bude muset přinést drobnou oběť...“

Viviennina tvář se okamžitě zachmuřila. „Co tím myslíš, Damiane?“

Damianův pohled se zaostřil a zableskla v něm vychytralost. „S Audrey jsme spolu byli rok. Má ke mně city. Jediný důvod, proč teď zuří, je ten, že zjistila, že Vivienne čeká moje dítě. Ale kdybych jí řekl, že to byl omyl, že už se o to Vivienne... postarala—"

„To neudělám,“ skočila mu do řeči Vivienne hlasem ostrým a neústupným. „Tohoto dítěte se nezbavím. Je to důkaz naší lásky.“

„Vivienne,“ promluvil Damian konejšivě a sáhl po její ruce, „neříkám, že to musíš skutečně udělat. Říkám, že jí budeme lhát.“

„Oh...“ Viviennino naštvané našpulení rtů polevilo, i když se mu stále držela za ruku a hrála si na sladkou a plachou. „To je asi v pořádku. Ale opovaž se do ní doopravdy zamilovat. A rozhodně mi nesmíš ublížit jen kvůli ní.“

„Samozřejmě, že ne, zlato,“ zasmál se Damian a hravě jí poklepal na nos. „Jakmile tohle všechno skončí, vezmu si tě. Slibuju.“

„Dobře.“ Viviennin úsměv se vrátil, zářivý a spokojený, a přitulila se k němu blíž.

*****

Když nebe pohaslo do jemného, soumračného oparu, Genevieve se rozhodla oslavit sňatek Audrey a Gideona ve velkém stylu. Personál v kuchyni překonal sám sebe a připravil tak bohatou hostinu, že by zahanbila i královské hody.

Dokonce přinesla vynikající láhev archivního červeného vína a podělila se o ni s Audrey při srdečných přípitcích a smíchu.

Zatímco ženich, Gideon, ležel naprosto nehybně a osamoceně ve své ložnici. Hlavou mu vířil vítr myšlenek, proplouvaly jím nesčetné emoce, ale jeho znehybněné tělo nejevilo žádné známky vnitřní bouře, neschopné s tím cokoli dělat.

To, po čem v tu chvíli toužil ze všeho nejvíc, byla přítomnost Audrey. ‚Už se vrať,‘ pomyslel si zoufale, ‚prostě si jen sedni vedle mě, mluv na mě, cokoliv.‘

Připadalo mu to jako celá věčnost, než dveře do ložnice zavrzaly a otevřely se. Audrey se konečně vrátila, tváře jí jemně růžověly od vína. Uvolněná alkoholem se pohybovala rozevlátým, bezstarostným krokem.

Dovrávorala k posteli, odhrnula přikrývku a svalila se vedle něj, její teplé tělo se s povzdechem zabořilo do matrace.

Slabý náznak vůně vína k němu ulpíval, dráždil jeho smysly a nahlodával už tak křehkou trpělivost. Gideonovu mysl naplnila ostrá, obviňující myšlenka. ‚O naší první novomanželské noci mě necháš samotného a jdeš pít?‘

Audrey ho jako vždy slyšela hlasitě a zřetelně. Zachichotala se a její hlas zněl lehce přiopile, leč hravě: „Nepila jsem sama, jasné? Tvoje máma a já jsme měly životní párty.“ Lehce škytla, pak se zachvěla a instinktivně se k němu přitulila blíž, hledajíc teplo.

Gideon okamžitě ztuhl. Její jemné, teplé tělo přitisknuté k jeho hrudi bylo téměř nesnesitelné. Jeho svaly se mimovolně napjaly a začalo jím proudit známé, nevítané horko.

‚Dostaň se ode mě,‘ vyštěkl jeho vnitřní hlas, plný frustrovaného sebeovládání.

„Ne-e,“ zamumlala Audrey vzdorovitě a ovinula mu ruce kolem krku, jako by si nárokovala své území. Přitulila se ještě těsněji a otírala se o něj jako rozpustilé koťátko. „Tvoje máma říkala, že musíme sdílet postel. Manželské páry to tak dělají, víš?“

Její projevy intimity ho doháněly na samotný okraj únosnosti. Jeho tělo reagovalo s intenzitou, kterou nedokázal ovládnout, každý nerv byl probuzený a touha po ní vzplála jako lesní požár. Znovu se mu postavil, což ho naplňovalo naprostou hanbou.

Ale na zlomek vteřiny netoužil po ničem jiném, než si ji přitáhnout k sobě blíž a přivlastnit si ji.

Byl z ní vzrušený, ale netroufal si své myšlenky vyslovit ani v soukromí vlastní mysli, protože ona slyšela každý jeho nápad. Rozhodně si nemohl dovolit přiznat, že k ní chová nevyslovitelné city.

Audrey, která neměla o jeho vnitřním boji ani tušení, si zamyšleně povzdechla na jeho hrudi: „Gideone, ty máš takové štěstí. Tvoje máma tě chrání jako divoká lvice. Zachovala odkaz vaší rodiny vcelku. Víš o tom?“

Její slova okamžitě vystřízlivěla jeho myšlenky. Do mysli se mu vplížil ostrý pocit úzkosti. ‚Jak to myslíš? Pokusili se Charles a jeho rodina o něco?‘

„Jo, to si piš, že jo,“ odpověděla Audrey bezstarostně, slyšíc jeho nevyřčenou otázku. „A ne jen jednou. Myslí si, že jsi ze hry navždycky, takže krouží jako supi. Pokud se brzy neprobudíš, mohlo by se jim to fakt podařit.“

Zachichotala se, ale její slova byla jako ledové dýky, které se do něj bodaly: „Tak už se prober. Nenech je dostat, co chtějí.“

Gideonovi ztuhla krev v žilách. ‚Zatraceně. Lockwood Group byl pot a krev mého otce. Vybudoval ho od základů, bojoval zuby nehty, aby přežil. Kde tehdy byli Charles a celá jeho rodina, když měl můj táta sotva co jíst?

Nehnuli ani prstem, aby mu pomohli. A teď, když všechno vzkvétá a oni se stále přiživují na jeho odkazu, chtějí to vzít všechno? Jen přes moji mrtvolu. Nedovolím jim zničit všechno, na čem můj otec pracoval. Musím se probudit. Musím.‘

Sebral veškerou svou sílu, toužil po tom, aby se mu otevřely oči, aby mu zacukaly prsty, cokoliv. Ale tělo ho znovu zradilo a odmítalo poslouchat.

Bezmocný a vyčerpaný vydal vnitřní výkřik frustrace, než se poddal zoufalství z nehybnosti.

„Gideone, tvoje hruď je tak pevná.“ Audreyin hlas pronikl jeho temnými myšlenkami, lehký a škádlivý. Ďobala do něj svými jemnými prsty a prozkoumávala tvrdé svaly na jeho hrudníku. „To díky cvičení bojových umění máš svaly takhle vypracované?“

Její doteky jím vysílaly třesavky, ale tentokrát doutnající hněv a nenávist vůči Charlesovi a jeho rodině posloužily jako dostatečné rozptýlení, aby nad sebou zcela neztratil kontrolu.

‚Audrey, udělej mi laskavost,‘ rozlehl se Gideonův hlas chladně v myslích obou dvou, ostrý jako čepel krájející ticho.

„Jakou laskavost?“ zeptala se Audrey lehce a hravě, zatímco dál ďobala do jeho hrudi a její prsty se šťouraly v pevných svalech, jako by to byla její nová nejoblíbenější hračka. Čím víc ďobala, tím víc byla fascinovaná.

Gideonovi už docházela trpělivost. Jak rád by tu její uličnickou ruku odehnal, ale jeho nereagující tělo ho nechávalo bezmocným. V duchu zaťal zuby a donutil se to vydržet, zatímco ve své mysli vydal další rozkaz. ‚Zaprvé, přestaň s těma rukama.‘

„Dobře, dobře,“ odpověděla s úsměvem a poslušně stáhla ruku zpět, i když jí v očích jiskřilo pobavení.

Myslí mu proběhl úlevný výdech, když se uklidnil. ‚Najdi Dominica. Přiveď ho zpátky, aby byl mým osobním lékařem. Pak informuj Marcuse, že moje autonehoda nebyla nehoda — bylo to úmyslné. Řekni mu, ať to důkladně vyšetří.‘

„To jsou dvě laskavosti, ne jedna,“ odsekla Audrey a našpulila roztomile rty, což vypadalo až příliš strojeně.

Gideon na moment oněměl. Nemohl uvěřit, že s ním opravdu vyjednává o něčem, co by jí zabralo sotva minutu předat dál. Jeho myšlenky ztvrdly. ‚Audrey, pokud stále stojíš o mou ochranu—"

„Chyba. Dokud se neprobudíš, chrání mě tvoje máma,“ přerušila ho s vychytralým úsměvem, s mírně přiopilým pohledem, ve kterém to šibalsky jiskřilo.

Její drzost ho na moment ohromila. Uměla sice převzít roli prostředníka, ale zjevně mu to neměla v plánu nijak usnadnit. Z jejího koketního chování bylo jasné, že očekává něco na oplátku.

Samozřejmě by si nedovolila o to říct sama — čekala, až to nadhodí on.

Gideonovi se podrážděním zvedla hruď, jeho frustrace narůstala. Nemohl uvěřit, jak byla lehkovážná a myslela si, že ho takhle může ovládat. Hluboko uvnitř si odpřisáhl, že jakmile bude moci znovu mluvit a hýbat se, ukáže jí, jak moc ho podcenila, a dá jí lekci.

Navzdory jeho fyzické nehybnosti na Audrey jeho přítomnost stále doléhala jako těžký bouřkový mrak. Nervózně polkla, cítila to hmatatelné napětí, ale zůstávala zticha a čekala na jeho další krok.

Nakonec Gideon polevil a jeho tón byl ledový a neústupný. ‚Udělej, o co tě žádám, a už se nikdy nebudeš muset rodině Harlowových klanět. To ti zaručuji.‘

„I potom, co se probudíš a rozvedeš se se mnou?“ Oči se jí vzrušeně rozzářily a její hlas zněl bez dechu.

‚Ano,‘ odpověděl neslyšně.

„Platí.“ Audreyin úsměv se široce roztáhl, její uspokojení bylo nepřehlédnutelné. Na tohle přesně čekala — na tu jistotu, kterou potřebovala.

Jejich bleskové manželství byl hazard. Gideon potřeboval manželku, aby mohl zplodit dědice, zatímco byl stále ve vegetativním stavu.

Ale Audrey si nedělala o jejich budoucnosti žádné iluze. Jeho železná vůle víceméně zaručovala, že se nakonec probere, a až se to stane, rozvod bude nevyhnutelný.

Pomyslela si, že bez jeho slibu ochrany by se pro ni rodina Harlowových stala hrozbou, kterou by nemohla ignorovat, pokud by se s nimi do té doby nedokázala vypořádat. Teď, s jeho zpečetěným závazkem, cítila, jak se jí rozlévá vlna úlevy.

„Zavolám tam hned teď.“ Jedním rychlým odhozením přikrývky vylezla z postele a úplně zapomněla, že tam Gideon leží polonahý a má na sobě jen trenýrky. Noční chlad byl ostrý a nemilosrdný, takže v pokoji byla zima jak v lednici.

Vystaven mrazivému vzduchu, Gideonovo ochromené tělo se začalo mimovolně třást.

Když si Audrey uvědomila své nedopatření, honem přikrývku stáhla zpět přes něj. Ale ve spěchu její ruka omylem stiskla místo, kam rozhodně sahat neměla.