Eleanor se zachvěla pod ledovým pohledem, který na ni Audrey vrhla, a pod tíhou tohoto pronikavého upřeného zraku se jí zpotily dlaně.

Její myšlenky se v panice poplašně proháněly. ‚Vždycky byla tak jemná a milá, vždycky mě ctila jako svou matku. Co to do ní dneska vjelo? Mohla se snad... Mohla se snad dozvědět pravdu o své biologické matce?‘

‚Ne, to není možné. Dianina smrt proběhla potichu a diskrétně. Nikdo ve Veridii nemůže vědět, že Audrey je Dianina dcera.‘

Zhluboka se nadechla, aby uklidnila nervy, a nasadila svou obvyklou masku mateřské lásky. „Addy, zlatíčko, jsem tvoje matka. Mám o tebe jenom starost—"

„Vy? Moje matka?“ Audreyin smích byl ostrý, trpký a řezal až na kost. V očích jí plál mix úzkosti a zuřivosti. „Takový titul si nezasloužíte.“

Eleanořin výraz byl přehnaně láskyplný jako vždy, plný falešné péče. Celé roky hrála roli oddané matky a vychovávala z Audrey dokonale naivní a dobromyslnou husičku — takovou, se kterou se dalo snadno manipulovat a ještě snáze ji ovládat.

Ve svém minulém životě tomu Audrey úplně propadla. Dvacet let brala vlka v rouše beránčím jako svou vlastní krev, jen aby nakonec ztratila všechno, dokonce i svůj život.

Napjatou atmosféru prořízl Victorův přísný, podrážděný hlas. „Addy, co je to za tón? Okamžitě se své matce omluv.“

„Jasně,“ odpověděla Audrey chladně a hlas se jí třásl stěží potlačovanými emocemi. „Jen mi nejdřív řekni jednu věc, tati. Kde je pohřbená moje skutečná matka? Budu muset vědět, kam mám zajít, abych se omluvila.“ Její oči, lesknoucí se neprolitými slzami, prozrazovaly žal, který nedokázala úplně skrýt.

Takzvaná láska Victora a Eleanor se vždy točila jen kolem jediné věci — majetku, který Diana zanechala Audrey. Nebýt podmínky v Dianině závěti — že Audrey může dědit až po dosažení 18 let a po sňatku — Eleanor by se jí pravděpodobně už dávno zbavila.

Victor na okamžik strnul a maska vyrovnanosti mu sklouzla, než se donutil vzpamatovat. „Addy, jak jsi mohla říct něco tak strašného? Jak jsi to mohla říct své vlastní matce,“ káral ji.

„Přesně tak, Addy,“ dodala Eleanor s ublíženým výrazem a hlas se jí třásl, jako by byla na pokraji slz. „Byla jsem na tebe tak hodná...“

„Paní Harlowová,“ vyprskla Audrey a její hlas stoupal v návalu zuřivosti, „vaše dcera je Vivienne, zatímco já jsem Dianina.“ Ticho, které následovalo, bylo ohlušující. Bylo to, jako by Audreyino prohlášení vysálo z místnosti všechen vzduch.

Pravda konečně vyšla najevo, ale místo úlevy se jí do hrudi zaryla hluboká, bodavá bolest. Toto odhalení, jakkoli bylo ohromující, jen způsobilo, že ta rána pálila ještě ostřeji. Jako by byla část jejího nitra rozervána a odhalila všechno, co se celou dobu tak usilovně snažila ignorovat.

Victor a Eleanor viditelně zbledli a jejich pečlivě vybudovaná fraška se v jediném okamžiku zhroutila.

Před lety byl Victor s Eleanor, když poznal Dianu. Ale půvab nevyčíslitelných rodinných klenotů, které Diana vlastnila, byl příliš lákavý. Předstíral náklonnost, dvořil se jí a nakonec si ji vzal pro její bohatství.

Ti tři žili v sousedním městě Oakridge. Po Dianině předčasné smrti se Victor s Eleanor a Audrey přestěhovali do Veridie.

Amnezie způsobená horečkou, kterou Audrey v dětství prodělala, pro ně byla opravdovým štěstím. Začala brát Eleanor jako svou skutečnou matku a ti dva se chopili příležitosti přepsat historii a navenek tvrdili, že Audrey je Eleanořina dcera.

Ve Veridii o Dianině existenci nikdo nevěděl. Předpokládali, že se Audrey pravdu nikdy nedozví.

Genevieve, která celou scénu sledovala, byla zjevně ohromená. Všichni ve Veridii věděli, že rodina Harlowových má dvě dcery. Zejména Eleanor byla nechvalně známá svým přehnaným upřednostňováním starší dcery, Audrey.

Ale teď byla pravda venku. Eleanor nejenže dotlačila Audrey k podstoupení naprosto zbytečné operace, ale ještě k tomu nečinně přihlížela, jak Vivienne čeká dítě se svým budoucím švagrem. A to všechno jen proto, že Audrey nebyla její vlastní.

Genevieve to šrotovalo v hlavě. ‚Tak proto Eleanor trávila celé roky tím, že Audrey dusila falešnou láskou. Nerozmazlovala ji — vychovávala z ní poddajnou loutku, kterou by mohla využívat.‘

Ale teď, když Vivienne nosila Damianovo dítě, mohla Eleanor snadno prosadit, aby Vivienne zaujala Audreyino místo v rodině Vossových. Koneckonců, z jejího pohledu nezáleželo na tom, která dcera se do této rodiny provdá. Tak či onak by si zajistila spojení s Vossovými.

Genevieveno podezření se ještě více prohloubilo. ‚Mohli by snad plánovat něco ještě většího?‘

Jakožto matriarcha mocné rodiny už Genevieve zažila pořádnou dávku intrik a bouří. Ale teď se její zuřivost vzedmula jako přílivová vlna. Ochranně vtáhla Audrey do svého objetí a upřela na Eleanor ocelový pohled. Její hlas byl ostrý a nedával žádný prostor pro námitky.

„Paní Harlowová,“ řekla chladně, „jelikož se ukázalo, že nejste Addyna biologická matka, už pro mě nejste žádná příbuzná.“

Eleanor a Victor ztuhli a ve tvářích se jim mihl záblesk paniky. Pokud nedokážou Audrey uklidnit, Dianino bohatství jim provždy proklouzne mezi prsty.

„Miláčku,“ zakňourala Eleanor a vrhla se Victorovi do náruče v divadelním představení žalu. „Osmnáct let jsem Addy vychovávala jako vlastní krev, jen abych se dočkala takového zacházení...“

Victor ztuhl, vzchopil se a rozzlobeně na Audrey vyštěkl. „Addy, jak můžeš být tak nevděčná? Po tom všem, co jsme pro tebe udělali? Dělali jsme to jen pro tvoje dobro. Tvoje biologická matka zemřela příliš mladá.

Ukrývali jsme před tebou pravdu jen proto, abys mohla žít šťastný a bezstarostný život. Celá ta léta s tebou Eleanor zacházela lépe než se svou vlastní dcerou, Vivienne. Jak s ní můžeš takhle mluvit? Omluv se své matce a pojď s námi domů.“

Audrey se sevřelo srdce, když zavrtěla hlavou, ve tváři vepsaný hluboký smutek.

Jejich slova mohla znít spravedlivě, ale ona už věděla své. Tady vůbec nešlo o rodinu, lásku nebo starost o její blaho. Šlo jen o to, dotáhnout ji zpátky, přimět ji podstoupit tu zmanipulovanou operaci a pak ji natlačit do manželství s Damianem.

Eleanor možná nebyla její skutečná matka, ale Victor byl její biologický otec. A přesto i on proti své vlastní dceři tak bezcitně intrikoval, hnán chamtivostí zradit její důvěru. To zjištění bodalo jako tisíce jehel.

Audrey potlačila slzy, opřela se do Genevievenina náruče a její hlas byl tichý, ale odhodlaný. „Teď už patřím do rodiny Lockwoodových. Můžete odejít.“

„Addy!“ vyletěl Victorův hlas ostře vzhůru. „To mi chceš říct, že už ani svého otce neposlechneš?“

Stále věřil, že jeho nejstarší dcera je tou samou plachou dívkou, která se před ním vždy krčila. Kdykoli jen lehce zvýšil hlas, stačilo to, aby ji k smrti vyděsil k poslušnosti.

Ačkoli dnešek nešel podle plánu, byl přesvědčen, že jeho autorita nakonec zvítězí. Myslel si, že pokud se mu podaří dostat ji zpátky pod svou střechu, zbytek už půjde hladce.

Ale Audrey jen zavřela oči, ruce pevně sevřené v pěst podél těla. „Už poslouchat nebudu,“ pronesla tiše, ale váha jejích slov byla neochvějná.

Od této chvíle zpřetrhala veškeré vazby na rodinu Harlowových. A nejen to — donutí je pykat za všechno, co udělali. Vezme si zpět do poslední kapky všechno, co právem patřilo Dianě.

Victor na ni zíral a na okamžik oněměl. Otevřel ústa, ale nevyšla z nich žádná slova.

Eleanor, zasažená panikou, se znovu uchýlila k slzám. „Addy, celá ta léta jsem k tobě byla tak dobrá. Chceš mi říct, že to všechno nic neznamená? Že se to všechno prostě smazalo?“

„Ať už to byla laskavost nebo manipulace, vy sami znáte pravdu lépe než kdokoli jiný,“ odpověděla Audrey, tvář tvrdou jako z kamene.

„Ty nevděčná potvoro!“ vybuchl Victor, tvář mu rudla, jak křičel.

Genevievenin výraz ztemněl a postavila se mezi ně. „Pane Harlowe, máte v úmyslu dělat v mém domě scény?“

Victor ztuhl, jako by ho zasáhl blesk, a jeho arogance v mžiku splaskla. „Paní Lockwoodová, já jsem pouze usměrňoval svou dceru—"

„Audrey je teď součástí rodiny Lockwoodových,“ skočila mu do řeči Genevieve ledovým tónem. „Je to má povinnost jakožto její tchyně ji případně usměrňovat. Můj syn Gideon teď nesnese žádné rozruchy. Kdyby se něco stalo, následky byste si nemohli dovolit. Doporučuji vám odejít.“

Její slova dopadla jako rána kladivem. Na Genevievenin nenápadný pokyn se objevil komorník Simon, se dvěma urostlými bodyguardy v závěsu. „Pane Harlowe,“ řekl Simon zdvořile, ale pevně, „tudy, prosím.“

Victor zaváhal, nechtěl ustoupit, ale věděl, že proti přesile nemá šanci. Bez ohledu na to, jak moc se mu to příčilo, neměl jinou možnost než se stáhnout.

Polkl svůj hněv a na tváři vykouzlil nucený, laskavý otcovský úsměv. „Addy, až se vrátíš domů, vezmu tě na hrob tvé matky.“

Z jeho slov odkapávala skrytá hrozba — pokud se nevrátí, nikdy se nedozví, kde je Diana pochovaná.

Audreyina tvář zbledla jako křída. Zírala na Victorovu vzdalující se postavu s pěstmi zaťatými tak pevně, až se jí nehty zaryly do dlaní. ‚Jak mohl klesnout tak hluboko?‘

Genevieve, která vše tiše sledovala, si povzdechla a konejšivě položila ruku na Audreyino rameno. „Addy, nikdy jsem netušila, že máš tak komplikovanou rodinu...“

Audrey sklopila zrak, aby skryla slzy deroucí se jí do očí, a roztřeseně se nadechla. „Omlouvám se. Sama jsem na to přišla až dnes. Pokud to vaší rodině způsobí potíže, můžu hned teď odejít.“

„Neblázni.“ Genevieve Audrey ochranitelsky objala, její tón byl pevný, ale laskavý. „Kam bys asi tak šla, kdybys nás opustila? Vysoká společnost je plná temných tajemství a bojů o moc. Provdala ses do rodiny Lockwoodových a to z tebe dělá jednu z nás.“

„Genevieve...“ Audrey po tvářích stékaly slzy. Vřelost Genevieveniných slov prorazila chladnou hořkostí, která obklopovala její srdce.

„Odteď tě bude chránit naše rodina.“

„Děkuji vám...“

Audrey si setřela slzy a narovnala záda, v pohledu se jí zračilo odhodlání.

Rodina Harlowových a rodina Vossových se v posledních dvou letech potýkala s obchodními problémy a zoufale čekaly, že je Dianino dědictví zachrání.

Audrey věděla, že po ní nepřestanou jít. ‚Zase se po mně pustí, ledaže by...‘

„Genevieve, můžu tě poprosit o laskavost?“ zeptala se opatrně.

„Samozřejmě, drahoušku. Co potřebuješ?“ Genevieve bez váhání přikývla.

Audrey vysvětlila: „Moje biologická matka mi odkázala diamantovou sponu do vlasů v hodnotě více než 30 milionů dolarů. Podle její závěti si ji nemohu převzít, dokud nebudu plnoletá a vdaná. Teď, když jsem vdaná, bych si ji chtěla vyzvednout a nechat si ji jako památku na ni.“

„Považuj to za vyřízené,“ prohlásila Genevieve s rozhodným úsměvem.

*****

Po ponižujícím setkání ve vile Lockwoodových se Victor a Eleanor vrátili domů ve zkažené náladě.

Jakmile prošli dveřmi, vrhla se k nim Vivienne. „Tati, mami, jak to šlo?“

„Odmítla se vrátit,“ odsekl Victor, tvář potemnělou zuřivostí. „Jak jste mohli být tak neopatrní? Nechat ji zjistit pravdu o té vaší aféře?“

„Já...“ Vivienne bezděčně položila ruku na své břicho a přes tvář jí přelétl stín viny. „Nechtěli jsme, aby se to stalo. Všechno se zdálo být v pořádku, když šla na sál.“

Damian se zamračil, frustrace z něj přímo čišela. „Když vyšla ven, vůbec nebyla v pořádku. Mohl jí snad na operačním sále někdo něco říct?“

„Nikdo nic neřekl,“ odpověděla Vivienne s kroucením hlavy. „Byla jsem na sále celou dobu. Navíc o její skutečné matce víme jen my čtyři.“

Ti čtyři — Vivienne, Damian, Victor a Eleanor — byli na jedné lodi, spojeni svými společnými tajemstvími a špinavostmi. Přirozeně, že by Audrey nenechali odhalit pravdu.

‚Tak kdo to sakra vyžvanil a všechno pokazil?‘ klela v duchu Vivienne, zatímco se jí v hlavě rojila podezření.

„Tati,“ ozvala se po chvíli Vivienne, a její tón byl ostrý a lehce zoufalý, „Audrey si musela narychlo vzít Gideona kvůli ochraně. Ani se nenamáhali zajít osobně na matriku. Prostě to protlačili papírově přes známosti. Měli bychom je nahlásit.“