**Elysia**

„Ji z toho vynechej,“ řekl můj otec s rozzuřeným výrazem ve tváři.

„A proč bych měl? Ty jsi ten, kdo ji skrývá, Vincenzo,“ popíchl ho s ďábelským šklebem na tváři.

„Ona s tím nemá nic společného!“ zařval na něj otec.

„Ale, ale,“ trochu se uchechtl. „To posoudím sám.“ Vtáhl mě před sebe a já měla pocit, jako bych stála tváří v tvář samotnému Satanovi. Naklonil se ke mně blíž; jeho obličej byl tak blízko mého, že kdybych se pohnula, srazili bychom se hlavami. Ztěžka jsem polkla a s vytřeštěnýma očima na něj hleděla, vyděšená z toho, co by mohl udělat.

„Brzy si spolu trochu popovídáme, platí?“ Jeho zlato-hnědé oči se upřeně vpíjely do mých, zatímco mi palcem přejížděl po čelisti. Nemohla jsem mluvit. Nemohla jsem dýchat. Jen jsem na něj s vytřeštěnýma očima zírala a srdce mi zběsile bušilo. Co jsem mu vůbec měla říct? Čaj, nebo kávu? Byla jsem si celkem jistá, že dává přednost krvi.

A mohla jsem jen doufat, že nejde po té mojí.

Odtáhl se, mrkl na mě, otočil se a odcházel. Vypustila jsem dech a slabé nohy pode mnou konečně vypověděly službu, takže jsem zavrávorala, než jsem dopadla na zem. Na zem jsem však nakonec nedopadla, protože mě někdo chytil kolem pasu. Otočila jsem se a uviděla Tristana, kterému se podařilo mě včas zachytit.

„Jsi v pořádku? Nejsi někde zraněná?“ zeptal se zběsile a prohlížel si mou tvář. Místo odpovědi jsem se rozhlédla kolem, zmatená z toho, co se právě stalo. Právě v tu chvíli jsem si všimla, že jak Valeriovi, tak otcovi muži měli tasené zbraně, ale když se nic nestalo, pomalu je schovávali. Stále však byli ostražití a měřili si jeden druhého pohledem.

„Elysio!“ oslovil mě Tristan přísně. Prudce jsem k němu otočila hlavu. Díval se mi do očí a čekal na odpověď. Vypadal tak vážně, že jsem mu rychle odpověděla.

„Jsem v pořádku.“ Můj hlas byl sotva slyšitelný. Fyzicky jsem na tom byla celkem dobře. Psychicky? Pravděpodobně jsem si potřebovala promluvit s terapeutem a říct mu, že jsem se právě setkala se samotným Přízrakem a že z toho nejspíš budu mít trauma na celý život.

„Tristane, odveď Elysii do mé pracovny.“ Tristan ani na vteřinu nezaváhal, přitáhl si mě blíž a vykročil zpátky k sídlu. Pomalu jsem se probírala z mrákot, když jsem si uvědomila, že Tristan jde rychle a prakticky mě nese dovnitř.

*Sakra, ten byl taky silný. Pěkné.*

„Už mě můžeš nechat jít, jsem v pořádku,“ ujistila jsem ho, jakmile jsme vešli do sídla. Trochu uvolnil sevření, ale stále mě držel těsně u sebe a vedl mě do otcovy pracovny.

Když jsme vstoupili do pracovny, přivítal mě klasický styl mahagonu a dubu. Na levé straně místnosti stál psací stůl s velkým hnědým koženým křeslem a před ním dvě malé pohovky otočené k sobě, mezi nimiž byl kulatý černý stůl. Celou pravou stranu pracovny tvořila okna od podlahy až ke stropu s dvoukřídlými dveřmi vedoucími na balkon.

Těžce jsem dosedla na pohovku a začala si lehce masírovat spánky, protože jsem cítila, jak se mi začíná rozjíždět bolest hlavy. Moje myšlenky mi ani v nejmenším nepomáhaly, v hlavě se mi honilo snad tisíc věcí najednou. Co se to tam venku proboha stalo? Jednu chvíli si podáváme ruce a vzápětí se lidé pokoušejí postřílet. Tomu se říká pech.

Tristan šel k minibaru zabudovanému ve stěně a vytáhl láhev vody. Sedl si na stůl přede mě a podal mi ji. Tichým „děkuji“ jsem mu poděkovala a pořádně se napila.

„Jsi v pohodě?“ Naklonil se trochu dopředu a opřel si předloktí o stehna.

„Jo, jsem. Jen jsem z toho všeho hrozně zmatená,“ zasténala jsem a opřela se o opěradlo pohovky. Než stihl Tristan cokoli odpovědět, dveře se otevřely a dovnitř vstoupil můj otec. Oba s Tristanem jsme vstali a sledovali ho, jak přichází ke svému stolu. Opřel se o něj, otočil se ke mně a ve tváři měl rozzuřený výraz.

„Máš vůbec představu, do jakých problémů ses tím, že jsi sem přijela, dostala?“

Poklesla mi čelist.

„Jak sakra moje přítomnost mohla způsobit nějaké problémy?“ vyhrkla jsem.

„Hlídej si jazyk,“ řekl rázně a já se na něj zamračila.

„Kromě toho, já bych měla být ta, kdo se tady ptá, protože ten chlap, Valerio, tam venku o mně říkal vážně děsivé věci.“ Založila jsem si ruce na prsou a podezíravě se na něj podívala. Protože i když příjmení nesedělo, všechno ostatní souhlasilo. A i když jsem si moc ráda namlouvala, že je to jen náhoda, v hloubi duše jsem věděla, že není.

Tady něco smrdělo.

„Proč mi říkal Castiglione, hm? A proč proboha tvrdil, že jsem před třemi lety zemřela?“ Přimhouřila jsem oči a podezíravě si ho prohlížela. Otec zavřel oči a stiskl si kořen nosu.

„Snažil jsem se tě chránit, figlia. Ale obávám se, že jsem napáchal víc škody než užitku.“ Povzdechl si, otevřel oči a znovu se na mě podíval.

„Chránit mě před čím?“ Rozpletla jsem ruce a začala dostávat strach. Mám se bát o život? Odstěhovat se do jiné země a změnit si jméno na Fifo? Ale byla jsem si celkem jistá, že jako Fifo nevypadám.

„Nechtěl jsem, abys do téhle špíny byla zatažená, ale když už ví, že jsi živá a zdravá, nemá smysl to před tebou dál tajit,“ řekl, zatímco přešel k minibaru, nalil si drink a na jeden zátah ho do sebe obrátil.

Pořád jsem nechápala, co se to sakra děje, a čekala, až to rozvede. Pokynul mi, abych se posadila na pohovku, a sám si sedl na tu druhou naproti mně. Tristan se přesunul a postavil se vedle pohovky s rukama v kapsách, aby mohl poslouchat.

„Řeknu ti jen to, co vědět potřebuješ. Předstíral jsem tvou smrt, když jsme začali obchodovat s rodinou Morettiových. Zpočátku šlo všechno hladce, ale pak se situace zvrtla a vypadalo to špatně. Málem vypukla válka a to poslední, co jsem chtěl, bylo, aby tě našli. Takže jsem tvoji smrt nafingoval.“ Lhostejně pokrčil rameny.

Oči jsem měla navrch hlavy a čelist mi klesla dokořán.