**Elysia**

Dostaly jsme se blíž ke skupině mužů, ale ona mě táhla ke dvěma mužům stojícím úplně nejvíc vlevo od ostatních. Dva nejzastrašující muži z celé skupiny. A jeden z nich byl ten muž, o kterém mi Tristan řekl, abych na něj nezírala... Ale do prdele, ten chlap vypadal zblízka ještě mnohem líp.

Z nějakého důvodu jsem byla z toho k němu přistoupit nervózní, když mě neustále propaloval očima. Srdce se mi rozbušilo o něco rychleji pod tou intenzitou jeho pohledu. A on se ani nesnažil skrývat to, jak si mě bez ostychu prohlíží. Odvrátila jsem zrak k muži stojícímu vedle něj. Ten chlap byl velký jak tank! Byl vysoký a tak svalnatý, že by mohl být klidně příbuzný s The Rockem. Ani bych se nedivila, kdyby opravdu byl.

„Elysio, seznam se s mým snoubencem, Dantem.“ Ukázala na Ocelového obra. Ve skutečnosti byl docela pohledný, holohlavý, s tmavě hnědýma očima, silnou čelistí a lehkým strništěm. A vysoký jak sakra. Nebo jsem já byla malá jak prase. Byla to pravděpodobně ta druhá možnost, vzhledem k tomu, že jsem měřila pouhých 157 centimetrů, a právě proto jsem většinu času nosila podpatky. Musela jsem mírně zaklonit hlavu, abych se na něj mohla vůbec podívat.

„Ráda vás poznávám.“ Usmála jsem se na něj a natáhla ruku, abychom si s ní potřásli. S unuděným výrazem shlédl dolů na mou ruku, ale nakonec si s ní stejně potřásl.

No, to bylo prostě rozkošné.

„A tohle je jeho starší bratr, Valerio.“ Ukázala na muže stojícího vedle jejího snoubence. Na toho, na kterého jsem předtím zírala až moc dlouho, toho, z kterého jsem měla nahnáno kvůli tomu, jakým způsobem se na mě díval.

*Sakra, byl fakt strašně sexy...*

Byli přibližně stejně vysocí, avšak Ocelový obr měl širší ramena než Valerio. I když byl Ocelový obr... inu, jako tank, Valerio byl mnohem děsivější se svýma zlatohnědýma očima, které byly chladné a mrtvé, jak jen mohly být, když na mě zíral.

„Potěšení je na mé straně.“ Usmála jsem se na něj, navzdory tomu, že ve mně vyvolával hrůzu, a natáhla ruku, abych si s ní potřásla i s ním. Naštěstí nezíral na mou ruku tak dlouho jako Dante a hned mou ruku vzal do své velké dlaně.

„Elysia.“ Vyslovil Valerio mé jméno, jako by si ho zkoušel. Když řekl mé jméno, po zádech mi přeběhl bezděčný mráz. Nebyla jsem připravená na to, že jeho hlas bude tak hluboký a sytý. Což ho dělalo ještě mnohem hezčím.

Jak to vůbec bylo možné, jsem neměla nejmenší tušení...

„Jo, to jsem já.“ V duchu jsem se otřásla nad tím, že jsem to řekla nahlas, a mírně se ušklíbla. Proč proboha bych říkala něco takového a ztrapňovala se před tak strašně, *strašně* sexy chlapem?

Valerio otočil hlavu směrem k Ocelovému obrovi, známému také jako Dante, a vypadalo to, jako by spolu komunikovali beze slov. Protože, ať už to bylo cokoliv, Dante se otočil k Talii, chytil ji za pas a začali odcházet. Když Talia odcházela s Dantem, ohlédla se přes rameno a věnovala mi zmatený výraz. Rozhlédla jsem se kolem a všimla si, že zbytek mužů byl také pryč.

Tak fajn... Měla jsem odejít taky?

Otočila jsem se zpátky na Valeria, který mě už měl znovu ve svém hledáčku. Sáhl do kapsy a vytáhl krabičku cigaret. Nabídl mi krabičku s úmyslem, abych si vzala, ale já jen zavrtěla hlavou a řekla ‚nekouřím‘. Zvedl krabičku k ústům, vzal si cigaretu mezi rty a pořád mi přitom hleděl do očí. Na způsobu, jakým to udělal, bylo něco neskutečně hot.

„Takže, Elysio.“ Řekl to, zatímco si zapaloval cigaretu a hluboce z ní potáhl. „Vypadáš překvapivě dobře na někoho, kdo před pár lety zemřel.“ Pronesl to naprosto klidně, zatímco kouřil.

Cože prý?

Slyšela jsem ho vůbec dobře?

„Omlouvám se, ale cože?“ Trochu jsem zavrtěla hlavou, jako bych se asi přeslechla.

„V tvé složce se píše, že jsi mrtvá.“ Řekl to, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě, a vyfoukl mi kouř přímo do obličeje. Odeznala jsem kouř rukou od tváře a zamračila se na něj.

Moje složka? Jaká složka?

„Ehm... Myslím, že si mě pletete s někým jiným.“ Trapně jsem se zasmála.

„Elysia Castiglione, 24 let, narozena 7. listopadu, protože její rodiče se na Valentýna rozhodli zapíchat si. Zemřela na místě při autonehodě na Silvestra před třemi lety.“ Nedbale pronesl a znovu hluboce potáhl ze své cigarety.

„Nemám absolutně tušení, o čem to mluvíte.“ Zmateně jsem na něj zírala.

„Navíc se nejmenuju Castiglione. Jmenuju se Marino. Velkej rozdíl. Určitě si mě pletete s někým jiným, protože jsem si docela jistá, že nejsem mrtvá. Očividně.“ Ukázala jsem na sebe, jelikož jsem doslova stála v plném zdraví přímo před ním.

„Očividně.“ Dokouřil cigaretu a mé oči sledovaly nedopalek, který odhodil pryč. Podívala jsem se zpátky na něj a on si mě prohlížel odshora dolů, až jeho oči spočinuly na mém náhrdelníku, který ležel mezi mými prsy.

„Nicméně nosíš na krku dědictví rodu Castiglione.“ Podvědomě jsem se dotkla svého náhrdelníku. Přistoupil ke mně blíž a srdce se mi rozbušilo rychleji, když mě chytil za bradu a mírně ji zvedl nahoru, abych se mu mohla podívat do očí. Jeho obličej se blížil k mému, jako by si šel pro polibek, ale pak přesunul hlavu mírně na stranu k mému uchu.

„Zajímalo by mě, proč tě přede mnou tvůj otec skrývá.“ Zašeptal tichým hlasem, ze kterého mi běhal mráz po zádech.

Lehce couvl a nechal svou ruku spadnout podél těla. S úlevou jsem vydechla dech, o kterém jsem ani nevěděla, že ho zadržuju. Otřásla jsem se, když se podíval za mě a ďábelsky se ušklíbl na kohokoli, kdo tam stál. Z jeho výrazu se mi po těle začal rozlévat strach.

Smrtící a ďábelský.

Musela jsem se od něj dostat pryč, co nejrychleji to půjde.

Otočila jsem se s úmyslem odejít, ale zastavila jsem se v půli kroku, když jsem se ocitla tváří v tvář svému otci, který na mě hleděl s rozzuřeným výrazem.

„Papá,“ vydechla jsem.

Bylo divné vidět ho přímo před sebou, když jsme se neviděli od chvíle... no však víte, kdy mě matka sebrala a odjely jsme. Vzpomínala jsem si, že jsem se s ním snažila udržovat kontakt, ale to číslo najednou nebylo dostupné a v té době jsem nevěděla, jak jinak se s ním spojit. Nakonec jsem ten náznak pochopila a přestala to zkoušet, ale to neznamenalo, že by mi čas od času nechyběl.

Koneckonců to byl můj otec.

„Co tu děláš!?“ Zasyčel na mě otec.

Au.

Hádám, že ty city nebyly vzájemné.

„Přišla jsem se sem zřídit, co asi jinýho.“ Řekla jsem tónem, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Dobře jsem si uvědomovala, že je neuctivé takhle mluvit se svým otcem. Cítila jsem se ale jeho reakcí napadená a raněná, a tak se aktivoval můj obranný mechanismus. Což byl sarkasmus, ta vůbec nejsilnější zbraň, jaká existuje.

To mě jako vážně nechtěl vidět?

Zamračila jsem se na něj zpátky, ale pak jsem si všimla, jak zbytek hostů nechal toho, co zrovna dělal, a všichni se otočili, aby na nás mohli zírat. No není to prostě do prdele rozkošný? Tristanova napjatá postava se posunula vpřed a stoupla si mírně za mého otce do pozice bodyguarda.

Ucítila jsem, jak mě někdo chytil za pas a přitáhl mě k sobě. Z té nenadálé akce jsem překvapeně vyjekla, a když jsem se trochu otočila, viděla jsem, že to byl Valerio, kdo mě tak pevně držel.

„Vincenzo, to je ale překrásný klenot, co tu celou dobu skrýváš.“ Řekl to italsky. Můj otec zaťal pěst a probodával Valeria pohledem. Ten však jako odpověď jen mírně naklonil hlavu ke straně.

„Tristane, odveď odtud Elysii pryč.“ Nařídil přísně můj otec. Než se Tristan mohl vůbec byť jen o kousek pohnout, vyjekla jsem nad předmětem, který se objevil ve Valeriově ruce.

„Do prdele!“ Vykřikla jsem, když Valerio vytáhl zbraň a namířil ji na Tristana. Srdce mi začalo prudce bušit do hrudi, až se mi zrychlil dech. Snažila jsem se vytrhnout, ale on mě držel příliš pevně.

„Ani na to nemysli.“ Přimáčkl mě na svou stranu. Kdyby mě tak pevně nedržel, už bych se podlomila v kolenou. Tristan se mě znovu pokusil chytit, ale dřív, než stihl vůbec udělat krok, vzduchem se rozlehl zvuk výstřelu, což mě přimělo vykřiknout a zakrýt si uši.

„Jestli se ještě jednou pohneš, tak tu tvou zasranou hlavu neminu.“ Prohlásil Valerio smrtelně hlubokým tónem.

Srdce se mi zbláznilo, div mi nevyskočilo z hrudi, a já s každou ubíhající vteřinou cítila, jak mi slábnou kolena. Oči vykulené doširoka, podívala jsem se na Tristana, který už zíral na mě a měl pevně sevřenou čelist. Podívala jsem se na svého otce a vypadalo to, jako by uvnitř své hlavy sváděl nějakou bitvu.

Měla jsem tehdy na to zasraný pití prostě kývnout.