**Valerio**

„Ach, zlato, ten prsten je prostě nádherný!“ Zatnul jsem zuby při tom strašném, pronikavém hlase. Pokaždé, když ta žena otevřela pusu, měl jsem pocit, jako by mi do uší bodaly desítky nožů bez přestání. Byl jsem přesvědčený, že Vincenzo musí být napůl hluchý. Nebylo možné, aby ten hlas slyšel a rozhodl se si ji vzít.

„Děkuji, Luciano.“ Elysia se křečovitě usmála a já věděl, že ji stojí