Je tu další den ve smečce Obsidiánového hřbetu. Tedy, pořádně rušný den, nebo bych spíš měla říct velký den, kdy se stanou významné věci.

||*BRIELLE*||

„Brielle! Brielle!! Brielle!!! Okamžitě sem koukej naklusat, nebo odcházím bez tebe!“

zařvala máma z plných plic.

„Ano, mami! Za deset minut jsem dole!“

zakřičela jsem nazpátek.

„Dávám ti pět minut, mladá dámo.“

„Osm minut, mami! Prosím, počkej osm minut a budu hotová.“

„Zbývají ti tři minuty, andílku, nebo si na tenhle den počkáš dalších 365 dní. A možná by ses musela rovnou narodit znovu, abys to dohnala.“

Máma mi hubuje a já si jen povzdechnu. Někdy je s ní kříž, ale stejně ji miluju a nemám jediný důvod milovat ji méně. Někdy si říkám, jak je možné, že z toho neustálého křiku a ječení, co po domě předvádí, ještě neoněměla.

Je vlastně zázrak, že v tomhle domě ještě nikdo neohluchl.

Proboha živého, potřebuje snad připomínat, že všichni v téhle domácnosti jsou vlkodlaci a máme super sluch? Tedy, já ještě nejsem tak úplně vlkodlak... zatím.

Nicméně i tak mám tenhle sluch i některé další vlkodlačí schopnosti, ale dobrou zprávou je, že dnes v noci se poprvé proměním.