||*BRIELLE*||

**

Je zázrak, že v téhle domácnosti ještě nikdo neohluchl. Někdy se prostě neubráním úvaze, jestli máma nepotřebuje připomenout, že všichni v tomhle domě jsou vlkodlaci. A přesto pokaždé ječí z plných plic.

Narodila jsem se do rodiny čistokrevných vlkodlaků a jsem rodinný andílek. Mám staršího bratra, Caleba. Můj táta je Beta smečky Obsidiánového hřbetu. Jo, a omlouvám se, jestli to zní namyšleně, ale musím dodat, že je taky Alfův nejlepší přítel.

Máma je Gama, třetí ve velení, a je přítelkyní Luny – vlastně jsou to spíš sestřenice. O celých těch rodinných vztazích toho vím pramálo. Pamatuji si, jak se mi máma jednou snažila vysvětlit, jak to celé funguje, ale já samozřejmě nedávala pozor.

Když jsem vyrůstala, zúčastnila jsem se několika obřadů proměny. Vím, jak úžasné to je. Ta pýcha a radost rodičů, kteří sledují, jak se jejich potomci poprvé proměňují, to vědomí celistvosti a síly, kterou to nositeli dává. Byla jsem toho svědkem i během Calebova obřadu proměny. Viděla jsem v jeho očích to štěstí, když se setkal se svým vlkem.

Po takovém dni jsem dlouho toužila, a dnes v noci se to stane! Dnes mi bylo třináct, což je v naší smečce oficiální věk pro první proměnu. Je to tradice oslavující tento výjimečný den v našich životech, protože znamená významnou cestu k tomu, kým a čím skutečně jsme.

Nevím, jak bude moje vlčice vypadat, a proto jsem teď uzlíček nervů. Ale doufám, že bude krásná a načechraná; vždycky jsem milovala chlupaté a načechrané věci. Jasně, kdo by je nemiloval?

Vytrhla jsem se ze zamyšlení a spěchala z koupelny do svého pokoje. Popadla jsem růžové květinové šaty, které ležely rozložené na posteli. Byl to dárek od mámy právě pro tuto příležitost. Oblékla jsem si je, stáhla vlasy do culíku a vyrazila ze schodů dolů za mámou, o které jsem si byla jistá, že každou chvíli vybuchne.

Cestou do obývacího pokoje jsem ji zezadu objala, abych ji uklidnila, než dostane další ze svých záchvatů křiku. Mám ráda své ušní bubínky neporušené; nechci, aby mi ze stresu krvácely, alespoň ne dnes, a navíc nemám v plánu ohluchnout z jejího křiku ještě předtím, než si najdu svého osudového druha.

Sakra, nemám v plánu ohluchnout ani poté, co svého drahého druha najdu. Při pomyšlení na setkání s ním se mi vždycky zatočí hlava a neustále přemýšlím, jak asi bude vypadat. Jsem si jistá, že mi vyrazí dech.

Měsíční bohyně by nedopustila, abych skončila s nějakým ošklivcem. A i kdyby ano, budu ho milovat stůj co stůj, ať už bude krasavec, nebo ne. Ale asi jsem zatím moc mladá na to, abych se tím teď trápila.

Už potřetí jsem mámu políbila na tvář.

„Ahoj mami,“ řekla jsem a kousek poodstoupila. „Podívej se na mě. Jak vypadám?“

zeptala jsem se a zatočila se, zatímco se mé květinové šaty v pohybu rozprostřely.

„Vypadáš naprosto úchvatně, můj andílku,“ odpověděla a na tváři se jí objevil vřelý úsměv.

Vzrušeně jsem poskočila a začala v obýváku skákat nahoru a dolů jako pětiletá.

„Uklidni se, mladá dámo! Musíš přestat skákat, jestli si nechceš zničit šaty, a navíc máme zpoždění. Přece teď nechceme naštvat velkého zlého Alfu naší nedochvilností, že ne?“ pokárala mě.

„Ne, mami, to bychom se neodvážily.“

Zasmála jsem se a chytila ji za ruku. Vyvedla mě z domu a zamířily jsme dolů k sídlu smečky. Táta s Calebem už tam byli.

Sídlo smečky je místo, kde žije Alfa se svou rodinou a dalšími členy. Rodinám, které vyžadují více soukromí, poskytují kousek pozemku z rozsáhlého lesoparku, aby si na něm mohly postavit dům.

Sídlo se nachází přímo uprostřed a je to ten největší dům – vlastně spíš sídlo či zámek. Je dostatečně velké, aby pojalo nejméně tisíc lidí, zatímco domy ostatních členů smečky jsou rozesety všude kolem.

Máme tu hřiště a obchůdky, stánky a hostince, které spravuje Alfova rodina a několik dalších významných rodin, díky čemuž padá jakýkoli důvod jezdit pro potraviny do města; město potřebujeme jen tehdy, když sháníme něco, co obchody ve smečce nenabízejí.

Kráčely jsme po cestě vedoucí k sídlu smečky a zdravily členy, které jsme cestou potkaly. Bylo už pár minut před devátou. Oslava začíná v deset a samotný obřad proměny se koná přesně o půlnoci. Alfa pronese svá požehnání pár minut před dvanáctou a poté se proměníme ve skutečné vlky.

Na tento den jsem se neustále těšila. Mým prvním krokem k tomu, abych se stala plnohodnotným vlkodlakem, bude okamžik, kdy se dokážu proměnit podle své vůle. Vždycky jsem snila o tom, že se stanu jednou z válečníků smečky, a táta mi vždycky kladl na srdce, abych počkala, až dospěji, což se stane už za pár hodin. Znamená to, že se zítra budu moci k válečníkům smečky připojit na tréninku.

Máma se vždycky stavěla proti tomu, abych se přidala k válečníkům, a opakovala, že jsem dívka, její jediná dcera, její princezna. Myslí si, že jsem na válečnici příliš křehká. No, a koho zajímá, jestli jsem kluk nebo holka? Je jasné, že mámu to zajímá, ale mě ne, takže je to v pohodě, ne?

Kromě toho jsem na cvičišti viděla bojovnice; nejsou to žádné třasořitky. Když budu trénovat, abych zesílila a naučila se bránit, nijak mi to neublíží. Možná si z tréninku odnesu pár zranění, ale budu v pořádku.

Když jsme dorazily k sídlu, oslava už pár minut běžela. Rychle jsem se od mámy odpojila, abych našla své přátele, a slyšela jsem, jak za mnou volá.

„Buď opatrná! A opovaž se vrátit s umazanými šaty, andílku!“

„Rozumím, mami, budu dávat pozor.“

„Dobře, zlatíčko, hezky se bav.“

„Jasně, mami,“

zavolala jsem nazpátek. Konečně křik ustal a já mohla v klidu hledat své přátele.

Rozhlédla jsem se a přimhouřila oči, dokud jsem nezahlédla Declana, jak na mě z dálky mává. Nadšeně jsem k němu vyrazila a snažila se cestou všem vyhnout. S radostí jsem mu skočila do náruče a on se jen rozesmál.

„Ahoj, Declane!“

„Ahoj Brie, vypadáš úchvatně,“ složil mi poklonu.

Cítila jsem, jak mi tváře zlehka zčervenaly.

„Díky, tobě to taky sluší.“

„Díky, máš krásné šaty.“

Ach bože, myslím, že z toho červenání asi vybuchnu.

„Díky. Neviděl jsi Daphne?“

„Jo, přišli jsme spolu. Šla za Blakem.“

„Dobře, a proč tu stojíš tak sám? Kde jsou ostatní?“

zeptala jsem se ve snaze rozproudit konverzaci.

„Ehm, neviděl jsem je, určitě budou uvnitř, s Ryderem.“

„Ach, tak jo.“

Do Rydera jsem byla zamilovaná už od svých deseti let a někdy jsem se modlila, aby to nakonec byl můj druh, protože vím, že to cítí stejně.

„Možná bychom měli jít dovnitř a poohlédnout se po ostatních. Je to trochu zvláštní, takhle tu stát úplně sami,“ navrhl Declan.

„Jo, jasně, dobrý nápad.“

Vešli jsme dovnitř. Členové smečky byli úplně všude – jedli, povídali si, pili a klábosili.

Uprostřed davu na druhém konci sálu jsem zahlédla tátu, jak si povídá s Alfou. Zatahala jsem Declana za bundu a táhla ho s sebou, abychom šli tátu a Alfu pozdravit.

„Táto!“

zavolala jsem nadšeně; povětšinou je zaneprázdněný plněním svých povinností Bety smečky a my ho doma občas vůbec nevidíme.

„Ahoj andílku, vypadáš skvěle.“

Začala jsem si nervózně hrát s nehty a zčervenala.

„Díky, tati. Tobě to taky vůbec nesluší špatně. Neviděl jsi mámu? Přišly jsme spolu,“ zeptala jsem se.

„Ne, neviděl, ale hned jak domluvím s Alfou, poohlédnu se po ní.“

Úplně bych zapomněla, že Alfa stojí hned vedle mého táty, kdyby do mě Declan nešťouchl. Obrátila jsem se k němu, abych mu projevila úctu.

„Dobrý večer, Alfo. Omlouvám se za své nezdvořilé způsoby a za to, že přerušuji váš rozhovor,“

řekla jsem a submisivně sklonila hlavu.

„Ach, to je v pořádku. Jsem rád, že tě tu dnes večer vidím. Vypadáš okouzlujícně,“ odpověděl.

„Děkuji za poklonu, Alfo, a děkuji, že jste pro nás uspořádal tak nádhernou oslavu.“

řekla jsem a znovu s úctou sklonila hlavu. Dotkl se mé tváře a já se usmála.

„Jsi tak roztomilá; někdy si přeji, abys byla má vlastní dcera. Ale vím, že mít tě za snachu by bylo úplně stejně skvělé.“

řekl Alfa a srdce mi při pomyšlení, že by mě chtěl za snachu, poskočilo radostí. Zdálo se, že mi všechno hraje do karet.

„Bude mi velkou ctí, Alfo. Tedy, pokud s tím bude Ryder souhlasit,“ odpověděla jsem nesměle.

„Jsem si jistý, že to cítí stejně. Neustále o tobě mluví. Běž za ním, měl by být nahoře.“

„Děkuji, Alfo!“

Poskočila jsem radostí, popadla Declana za zápěstí a táhla ho nahoru do Ryderova pokoje.

Declan se na mě podíval, rozesmál se a zavrtěl hlavou.

„Co je k smíchu?“ zeptala jsem se a nakrčila obočí.

„Prostě jsi zábavná a roztomilá,“ odpověděl se smíchem.

„Přestaň si mě dobírat, jasný? Ty taky ztratíš hlavu a jsi jako klíště, když jde o Chloe,“

vrátila jsem mu úder. Při zmínce o Chloeině jménu můj drahý přítel zrudl všemi odstíny červené a odvrátil ode mě zrak. Zasmála jsem se.

„Ty se teď stydíš? Ale prosím tě, nemáš proč. Všichni víme, že Chloe skončí jako tvoje družka. Já jen doufám, že mým druhem bude nakonec Ryder. Myslíš, že mě má tak rád?“ zeptala jsem se ze zvědavosti.

S Ryderem jsme sice byli přátelé, ale moc jsme se spolu nebavili. V jeho přítomnosti se vždycky začnu stydět.

„Copak nevidíš, jak se na tebe dívá? Jako bys byla to nejcennější na celém jeho světě. Myslím, že tě miluje...“

Ach, Bohyně, Ryder mě miluje! Je to jako splněný sen, i když jsme ještě mladí.

Vyšli jsme nahoru a uslyšeli zbytek naší party ve vzrušené konverzaci. S bouchnutím jsme rozrazili dveře a všichni k nám stočili pozornost.

Ryderova tvář se rozzářila hned, jak mě uviděl, a na rtech mu pohrával úsměv. Zamířil k nám a jemně si mě přitáhl do objetí.

„Moc ti to sluší,“ zašeptal mi Ryder do ucha.

„D-děkuju, tobě to teď taky sluší mnohem víc,“ vypravila jsem ze sebe a na tvářích mi vyrazil ruměnec.

Declanova sestra-dvojče se zavěsila do Blakea a smála se Bohyně ví čemu. Posadila jsem se vedle Rydera na volné místo na posteli a probírali jsme různé náhodné věci, které bychom měli zítra podniknout.

Brzy jsme uslyšeli Lunu, jak na nás volá, abychom šli dolů na oslavu. Všichni jsme se zvedli a vyrazili dolů, přičemž Ryder propletl své prsty s mými.

Každý jsme se někde usadili a povídali si mezi sebou, zatímco jsme čekali, až k nám promluví Alfa, a dospělí si povídali o všem a o ničem. Noc probíhala skvěle.

*Cink, cink, cink*

Alfa zaťukal lžičkou o pohár, který držel v ruce, aby upoutal pozornost všech přítomných. V tu ránu štěbetání ustalo a veškerá pozornost se upřela na Alfu. Než začal, odkašlal si.

„Věřím, že všichni víme, proč jsme se tu dnes sešli?“ zeptal se přítomných členů.

„Ano, Alfo,“ odpověděli jsme všichni sborově.

„Je skoro půlnoc a není žádným tajemstvím, že se naše vlčata, která dnes slaví, poprvé promění, takže už nebudeme ztrácet čas. Žádám dnešní oslavence, aby předstoupili na pódium k přijetí požehnání, zatímco Starší vykonají rituál.“

Všichni jsme se postavili a zamířili k pódiu. Většina z nás jsou přátelé, ale jsou tu i další mláďata z jiných rodin smečky, která sdílejí stejné datum narození jako my.

Vystoupali jsme na oltář a poklekli před Alfou. Zatímco někteří ze Starších v radě zahájili obřadní rituály, všichni jsme se sklopenými hlavami a zavřenýma očima submisivně vyčkávali na rituál přijetí. Všichni mlčeli; bylo to naprosto nezbytné. Po rituálu Starší ustoupili o krok zpět.

Alfa nám pokynul, abychom zvedli hlavy k jeho požehnání, a tak jsme to udělali. Pak jsme všichni znovu sklonili hlavy a tahle chvíle mi připadala jako nejdelší v mém životě. Ale co jsem mohla dělat? Zbývalo už jen pár vteřin.

Nástěnné hodiny odbily půlnoc a začalo to. Myslím, že první byl Ryder, protože byl hned vedle mě. Pustil mé ruce a já slyšela, jak mu praskají a lámou se kosti. Pak Declan, Daphne, Blake, Chloe.

Praskání a lámání kostí zesílilo a já poslouchala, jak křičí bolestí, zatímco se jejich těla postupně měnila do své čisté podoby. Ve snaze nepodlehnout okolnímu dění jsem zůstávala ve své pozici, očekávala, že na mě přijde řada, a čekala jsem – vyděšená, ale zároveň plná očekávání. Přesto se se mnou nic nedělo, vůbec nic.

Trvalo to třicet dlouhých minut dalšího praskání a lámání kostí, než to všechno utichlo a vynechalo mě to.

Místnost naplnilo vytí, které otřásalo stěnami. Otevřela jsem oči a uviděla své přátele v jejich vlčí podobě, zatímco já stále klečela a zmateně a nevěřícně zírala na svou lidskou podobu.

Tak docela jsem nechápala, co se to se mnou děje, a tak jsem se otočila ke svým rodičům, ale nedokázala jsem z jejich tváří vyčíst vůbec nic. Obrátila jsem se na Starší pro odpovědi, ale jejich výrazy mi říkaly, že jsou stejně zmatení jako já.

Na tento den jsem čekala od chvíle, kdy mi o něm máma poprvé řekla. A teď nic. Připadala jsem si naprosto k ničemu, když jsem pohlédla na Alfu.

Měl ve tváři výraz naprostého zklamání. Ryderův vlk přišel blíž a očichával mě, aby zjistil, co je špatně. Uši mi nastražila šeptanda ostatních členů smečky – jejich smích a posměšky.

„Proč se nemění?“ ptali se jeden druhého.

„Je člověk? Ne, to není možné. Možná její vlk zemřel,“ zamumlal další hlas.

„To je nemožné; tohle se v naší smečce ještě nikdy nestalo! Je to ostuda.“

„Je to zklamání!“ uslyšela jsem další hlas a na místě jsem zamrzla.

Alfa si odkašlal a všichni ztichli.

„Brielle, máš nějaké vysvětlení, proč ses neproměnila?“

Zavrtěla jsem hlavou na znamení nesouhlasu, protože jsem nedokázala ze sebe vydat hlásku.

„Něco takového se v této smečce ještě nikdy nestalo a vývoj událostí mě velmi nemile překvapil. Je to hanba, uvážíme-li, že pocházíš z pokrevní linie druhé nejsilnější rodiny této smečky. Jejich potomek se nedokázal proměnit ve vlka, což jen dokazuje, že její tělo je příliš slabé na to, aby mohlo ukrývat vlka. Nevyženu tě z území této smečky, jak velí tradice, a to jen proto, že tvůj otec byl této smečce po celou dobu loajálním Betou. Od této chvíle jsi degradována do hodnosti Omegy.“

Cítila jsem, jak se mi celý svět hroutí pod nohama. Omega? Můžou mě vůbec takhle nazývat? Jsem přinejmenším jen naprosté tabu, naprostá spodina. Tohle se mi přece nemůže dít, zamumlala jsem si pod fousy a cítila, jak mi po tvářích stékají slzy.

Tato smečka nezachází s Omegami spravedlivě ani s náležitou péčí, a teď vím, že jsem jednou z nich. Byla jsem na tom ale ještě hůř než Omegy a věděla jsem, že členové smečky nebudou váhat mi to neustále připomínat.

Máma vystoupala na pódium a pomohla mi dolů, tvář zmáčenou slzami; také plakala. Nedokázala jsem ale říct, jestli pláče kvůli zklamání, které jsem jí způsobila, nebo ze soucitu nad tím, čím jsem se stala.

Pořád jsem nedokázala pobrat ten fakt, jak obrovským zklamáním pro celou svou rodinu musím být. Možná jsem v minulém životě provedla něco hrozného a teď za to dostávám svůj trest.