Lyra měla chuť vtrhnout do sestřiny ložnice a říct jí, ať se ztiší, protože se potřebovala vyspat.

Zvuky jejich slastného sténání a vzdychání však pronikaly skrz tenké stěny.

Zítra měla osmnácté narozeniny, ale rodiče odjeli a nechali ji samotnou jen s Mirou, a Kaelen za ní, stejně jako jiné noci, přišel na návštěvu.

Lyra už to dál nemohla vydržet. Zamračila se, vstala z postele a šla si promluvit se sestrou, jejíž ložnice byla hned vedle.

„Miro, můžete být trochu tišeji? Snažím se spát.“ Lyra zaklepala na dveře její ložnice.

Zevnitř pokoje se ozvalo šustění, než někdo otevřel dveře. Nebyla to však její starší sestra, nýbrž alfa, Kaelen Vorn. Měl na sobě jen boxerky a z pokoje se tak silně linul pach sexu, až nad tím Lyra ohrnula nos.

„Omlouvám se za ten hluk, zkusíme být tišeji,“ pronesl Kaelen hlubokým hlasem. Jeho modré oči při tom nejevily vůbec žádné emoce.

S Kaelenem se Lyra neviděla poprvé, jelikož s ním Mira chodila už víc než dva roky, ale skutečnost, že si nejsou souzenými druhy, se ne každému ve smečce zamlouvala. Jelikož ale šlo o alfu, nikdo se neodvážil vznést námitku.

„Ještě něco?“ Kaelen si projel prsty rozcuchané, kudrnaté černé vlasy.

„Ne, děkuju,“ zamumlala Lyra a o krok ucouvla.

„Lyro,“ zavolal na ni Kaelen ještě předtím, než vešla do svého pokoje.

„Hm?“ Lyra naklonila hlavu. Ti dva spolu nikdy moc nemluvili a udržovali jen nanejvýš zdvořilý vztah. Kaelen byl o sedm let starší a ona ho znala už od malička, protože s Mirou byli nejlepší přátelé už předtím, než se z nich stali milenci, čímž zavrhli vlkodlačí tradici čekání na předurčeného druha.

„Všechno nejlepší k narozeninám,“ řekl Kaelen vážným hlasem.

„Ještě není po půlnoci,“ odpověděla Lyra a pak se okamžitě zavřela ve své ložnici. Mira by dělala povyk, kdyby se s ním bavila byť jen o chvíli déle.

Poté už byl po zbytek noci celkem klid, ačkoliv stále slyšela Miřino sténání a jak na Kaelena mluví necudně.

Stávalo se to příležitostně, hlavně když rodiče odjeli pryč.

„Dobré ráno,“ řekla Mira. Zívla a položila něco na stůl. Protáhla si paže a pak dloubla Lyru do ramene. „Všechno nejlepší.“

„Děkuju.“ Nebylo na tom nic zvláštního, žádné objetí, žádný polibek. Její narozeniny byly jako každý jiný den.

„Tady, dárek ode mě a od Kaelena.“ Mira kývla k malé krabičce na stole zabalené v modrém balicím papíru.

Lyra se otočila. Zrovna myla nádobí, a tak se na dárek nemohla hned podívat. „Jsem si jistá, že ten dárek je od alfy, ne od tebe.“ Snadno to uhodla, protože její sestra nedávala dárky zrovna ráda, s výjimkou alfy.

Mira mlaskla. „Měla bys předstírat, že z toho dárku máš radost. Sama víš, že dávání dárků zrovna nemiluju.“

Lyra nic neřekla, taková hádka by stejně nebrala konce.

„Dneska půjdu ven s Kaelenem, máš v plánu někam jít?“ zeptala se jí Mira mimoděk, zatímco připravovala dva šálky kávy pro sebe a pro něj.

„Ne,“ odpověděla Lyra, utřela si ruce do ručníku a šla se podívat na malý dárek na stole.

Posledních pět let to byl vždycky Kaelen, kdo jí dával dárky, zatímco rodiče jí dávali jen peníze, jelikož to pro ně bylo snazší než hledat něco sentimentálního, a Mira jí blahopřála jen takovým tím odbytým „všechno nejlepší“.

Lyra nevěděla, kdy se k ní takhle jako k cizí začali chovat poprvé.

„Jsi tak dychtivá vidět Kaelenův dárek,“ zkritizovala ji Mira, když sledovala, jak Lyra opatrně rozbaluje to překvapení.

„Tohle je jediný dárek, který dostanu,“ řekla Lyra naprosto věcně, z čehož se Mira zamračila.

„Nemusíš být hned takhle zlá, víš? Řekni mi, co chceš, a já ti to koupím.“

Lyra obrátila oči v sloup, ale neřekla nic a pokračovala v rozbalování dárku.

Pak se ale její pohyb zastavil, srdce se jí rozbušilo a hlava se jí mírně zatočila. Všechno se to seběhlo tak náhle.

Z hrdla se jí vydralo tiché zavrčení, její zvířecí podstata začala být neklidná a ona byla najednou plná napětí.

„Co je? Co se s tebou děje?“ Mira se zamračila nad Lyřinou reakcí. „Pokud se ti ten dárek nelíbí, nemusíš takhle vrčet. Jsi strašně nevděčná.“

Pak si ale všimla, že Lyra ten dárek ještě ani neviděla. Zůstal stále zabalený a ona ztuhla v pohybu.

„Hej, co je to s tebou? Děsíš mě.“ Mira pak uslyšela hlasité kroky a do kuchyně vešel Kaelen. „Kaelene, nechoď k ní, chová se trochu divně.“

Kaelen ji však neposlouchal, veškerou svou pozornost upíral na dívku před sebou, jako by se celý jeho vesmír točil jen kolem ní. Na ničem jiném nezáleželo a on sebou dokonce trhl, když se ho Mira pokusila dotknout.

„Co je to...?“ Mira pohlédla z Lyry na Kaelena a zase zpátky, zatímco ti dva na sebe jen nevěřícně zírali.

Výrazy v jejich tvářích, touha v jejich očích... a to uvědomění ji tvrdě zasáhlo.

„Ne! To ne!“ zpanikařila Mira, když oba ve stejnou chvíli zamumlali stejné slovo.

„Můj druh.“

Lyra a Kaelen v tu chvíli nedokázali uvěřit, že jsou si osudem spojenými druhy. Tohle nikdo nečekal a nikdo na to nebyl připravený.

„NE! TO NENÍ MOŽNÉ!“ Mira zavrtěla hlavou a vrhla na sestru pohled ostrý jako dýka, jako by ji snad chtěla na místě zabít.