„To je šílené!“ Lyra klusala lesem na území jejich smečky. Proměnila se ve vlčici, aby té nepříjemné situaci unikla.

Mira dělala hrozné scény, když zjistila, že Kaelen a její sestra jsou si souzeni. Mohla si oči vyplakat a nedovolila Lyře, aby se k ní nebo k alfovi jen přiblížila.

Přestože byla Lyra stejně šokovaná jako ti dva, Mira po ní hodila čajový šálek, který ji zasáhl do hlavy a způsobil jí zranění.

To bylo v tu chvíli, kdy vyběhla z domu a proměnila se ve vlčici.

Zranění se už sice zhojilo díky jejím léčivým schopnostem, ale bála se vrátit domů. Pokud bude Mira pořád tak nestabilní, mohla by se uchýlit k extrémům, a Lyra moc dobře věděla, že když je taková, neměla by se k ní vůbec přibližovat.

„To není možné!“ zaklela Lyra potichu, a když se jí unavily nohy a na srdci cítila nesmírnou tíhu, opřela se o strom a posadila se na tvrdou zem. „Jak je tohle vůbec možné? Znám ho víc než deset let, ale nebyly tam vůbec žádné náznaky.“

Lyra zavrtěla hlavou. Jistěže nebyly žádné náznaky. Teprve teď jí bylo osmnáct, a až v tomhle věku mohli druzi vycítit existenci toho druhého.

„To je šílenství...“ zopakovala stejná slova. „Co teď?“

Mira to jen tak nenechá. A Kaelen? Lyra si vůbec nebyla jistá, jestli by s ní vztah ukončil, když do ní byl tak beznadějně zamilovaný.

„Uch!“ zasténala Lyra bolestně a drsně si protřela obličej. Srdce jí stále zběsile bušilo a její zvíře kňučelo, hledajíc svého druha. Byla čím dál neklidnější, protože pouto mezi druhy se už začalo formovat a jediné, na co v tu chvíli dokázala myslet, byla Kaelenova tvář.

Ten výraz v jeho očích, když zjistil, že jeho družka nezemřela. Že jeho družka stále žije a navíc je to sestra jeho milenky.

Jelikož Kaelen oslavil pětadvacetiny a stále nenašel svou družku, všichni ve smečce předpokládali, že už zemřela. Proto k němu byli shovívaví, když začal chodit s Mirou, jelikož byli oba stejně staří a měli naprosto stejný osud.

„Ach, teď jsem mrtvá...“ Lyra se kousla do rtu, když jí myšlenky zabloudily k tomu, co viděla předchozí noci. Jeho polonahé tělo a ten způsob, jakým vyslovil její jméno, aby jí popřál všechno nejlepší. To všechno se jí znovu a znovu přehrávalo v hlavě.

=======================

„Jak tohle můžeš udělat své sestře?!“ zařval Osric, otec Miry a Lyry, v záchvatu vzteku, jakmile se o tom dozvěděl. Udeřil Lyru tak silně, až padla k zemi.

Mira mezitím plakala v matčině náruči. Oči měla oteklé a úplně rudé; plakala od rána až do večera, kdy se rodiče přihnali domů poté, co se doslechli, že jejich drahocenná dceruška je k neutišení.

„Jak by to mohla být moje vina?!“ Lyra cítila, jak jí udeřená tvář hoří. Hrozně to bolelo, ale otcovo obvinění bolelo mnohem víc než cokoliv jiného. „Já si svého druha nevybrala! Dobře víte, že si nemůžete vybrat, kdo bude vaším druhem!“

Lyra měla pocit, jako by se jí svírala hruď. Nebylo to poprvé, co se k ní chovali tak nespravedlivě.

Poté, co se vrátili, požádal Osric alfu, aby odešel, s tím, že tenhle problém nejdřív vyřeší v rodinném kruhu. A přesně tohle on nazýval „diskusí“.

„To teď chceš zničit štěstí své sestry?!“ Zdálo se, že Osric vůbec neslyšel, co Lyra před chvílí řekla, nebo to možná slyšel a rozhodl se to ignorovat, protože jeho milovaná holčička si zrovna vyplakávala srdce.

„Já vím, že se jí Kaelen líbí, líbí se jí už dlouho! Určitě je strašně šťastná, že je to její druh!“ odsekla Mira mezi vzlyky. „Určitě je štěstím bez sebe, protože se chce stát lunou smečky. Pořád na mě žárlí kvůli mému vztahu s Kaelenem a kvůli tomu, že já jednoho dne budu lunou! Ale teď je to všechno zničené!“

„Co to říkáš za nesmysly?!“ Lyra se zvedla z podlahy, pobouřená z tak bezdůvodného obvinění. „Mně se vůbec nelíbil, vždyť byl poslední dva roky s tebou!“

„Můžeš to říct i teď, když víš, že je to tvůj druh?!“ ohradila se Mira. Stále plakala na matčině rameni, zatímco jejich matka neřekla ani slovo. Pokaždé, když to dopadlo takhle, jen tiše mlčela. „Teď už nemůžeš říct, že se ti nelíbí!“

„Protože je to můj druh, ale to jsem si nevybrala!“

„Lhářko!“

„Tak mi řekni, jak si můžeš vybrat svého druha! I ten největší hlupák ví, že druha si prostě vybrat nemůžeš!“ Lyra byla rozzlobená, nenáviděla to nespravedlivé zacházení.

Na svá ostrá slova však dostala od otce jen další facku.

„Zítra alfu odmítneš a budeš se od nich držet dál!“

„Otče! Chceš, abych umřela?!“ Lyra byla hrůzou bez sebe, když z jeho úst slyšela tak krutá slova.

Jen hrstka lidí dokázala přežít odmítnutí. Vzhledem k tomu, že alfa byl nesmírně silný tvor, přežil by to, ale co Lyra?

Už jen představa, že by ji její druh odmítl, jí způsobovala nesnesitelnou bolest. Její vlčice v její mysli neklidně zakňučela.

„Běž do svého pokoje a promysli si, co alfovi řekneš!“

Lyra byla v šoku. Nepohnula se ani o píď a ticho se protahovalo, dokud znovu nepromluvila.

„Opravdu mě tak nenávidíš, otče? Co jsem udělala, že mě tak moc nenávidíš?“ Lyra zatnula zuby, když jí ta otázka vyklouzla ze rtů. „Jsem vůbec tvá dcera? Proč se ke mně vždycky všichni chovají tak nespravedlivě?“

Osric do Lyry zabodl pohled a jasně vyslovil každé slovo. „Ne, nejsi. Jsi plodem matčiny nevěry.“