„Ne, nejsi. Jsi plodem matčiny nevěry.“

Osricova slova stačila k tomu, aby Mira na okamžik přestala plakat. Místo ní se rozplakala jejich matka, svezla se na podlahu a usedavě vzlykala do dlaní.

„Matko...?“ oslovila ji Mira a snažila se celou situaci nějak pochopit. „Matko, to není pravda, že ne?“

Selin pláč však jen zesílil, což jako odpověď bohatě stačilo.

„Proto mě tak strašně nenávidíš?“ zeptala se Lyra tak nějak do prázdna, ale pak znovu upřela pohled na svého otce, nebo přinejmenším na muže, o kterém si ještě před chvílí myslela, že je jejím otcem. „Ale pořád nechápu, v čem je to má chyba?“

Osricovy oči zaplály hněvem, když ta slova uslyšel. Kdyby pohledy mohly zabíjet, Lyra by zemřela bídnou smrtí.

„Je snad moje vina, že tě matka podvedla?“ zeptala se Lyra. Setřela si slzy, tváře ji šíleně pálily, ale ona tu bolest ignorovala a podívala se otci přímo do očí. „Jsem snad ta, kdo jí poradil, ať je ti nevěrná? Nebo aby ti ublížila?“

„LYRO, UŽ DOST!“ vyštěkla Mira. „Nech toho!“

Lyra to ale nevnímala, jen hlasitě zavrčela na svého otce. „PROSILA JSEM SE O TO, ABYCH SE NARODILA?!“

Na tvář jí přistála další drsná facka, ale ustála to. Trochu zavrávorala, nepadla však. Místo toho zvedla hlavu a podívala se Osricovi přímo do očí.

Její hlas byl prodchnutý bolestí a smutkem. „To není moje vina.“

A po těch slovech spěchala do své ložnice a zabouchla za sebou dveře.

========================

Následujícího rána se Lyra probudila a tváře ji bolely, zatímco na srdci měla nesmírnou tíhu. Rozhlédla se kolem a obloha byla tak jasná. Přimhouřila oči a znovu se stočila do klubíčka.

To, co se stalo včera, ji naprosto vyčerpalo. Neměla sílu ani na to, aby vylezla z postele a nalila si sklenici vody na vyprahlé hrdlo. Minulou noc přespříliš plakala a křičela.

„Tedy to jsou oslnivé osmnáctiny...“ Ale teď, když se nad tím zamyslela, všechno začalo dávat smysl. Zjistila, proč se k ní chovali tak odlišně. „Věděl o tom otec od úplného začátku?“

Lyra si ale stále pamatovala, jak ji Osric v dětství zahrnoval láskou.

Hlavou se jí honilo tolik otázek, ale ani na jednu z nich nedokázala najít odpověď.

Nakonec znovu usnula, příliš vyčerpaná na to, aby čelila realitě, a dovolila tmě, aby ji přikryla.

Probudila se, až když uslyšela Miřin drsný hlas, který ji vytrhl z hlubokého spánku.

„Hned vstávej!“ sykla Mira jízlivě na Lyru a rozsvítila světlo.

Lyra se přetočila a oknem pohlédla na oblohu, která se mezitím ponořila do temnoty. Prospala celou noc a celý den a pravděpodobně by prospala i další noc, kdyby ji Mira nevyrušila.

„Hned vstávej, Kaelen je dole,“ procedila Mira skrz zatnuté zuby. Opravdu to nenáviděla. „Udělej, co jsi slíbila otci.“

Po těchto slovech Mira odešla z pokoje, jako by s ní nechtěla strávit ani minutu navíc, jako by ji ponižovalo být ve stejné místnosti s plodem matčina milostného poměru.

Předtím, než ale z pokoje zmizela nadobro, zastavila se ve dveřích a ostře se na Lyru podívala přes rameno.

„Naprav to, nebuď jako naše matka.“

A pak dveře s hlasitým prásknutím zabouchla.

Lyra zavrtěla hlavou a měla chuť se jejím slovům zasmát. „Jako naše matka? Nejsi to náhodou ty, kdo se vetřel mezi osudové druhy?“

Vylezla z postele, pohlédla na svou tvář v zrcadle a ušklíbla se nad tím, jak příšerně vypadá. Vzápětí to však hodila za hlavu, byla příliš vyčerpaná na to, aby se tím vůbec zaobírala.

A když vešla do obývacího pokoje, byl tam – Kaelen seděl na pohovce a Mira mu visela kolem krku, jako by byla jeho druhou kůží.

„Prosím, miluju tě, jsme spolu tak dlouho. Byl jsi můj první, nezapomeň na to, dobře?“ Mira znovu vzlykla. „Dala jsem ti všechno, dala jsem ti sama sebe.“

Kaelenův výraz se dal jen stěží rozluštit. Uvědomil si Lyřinu přítomnost a zatímco poslouchal Miru, upřeně na dívku zíral.

„Miluju tě.“ Impulzivně natáhla krk a hrubě ho políbila, přestože moc dobře věděla, že tam Lyra je.

Kaelen jí však polibek neopětoval. Odtáhl se od ní a hbitě ji posadil na pohovku.

„Musím si s Lyrou promluvit, ano?“ Vtiskl jí polibek na čelo a vstal. „Pojď se mnou,“ vyzval Lyru. Nezvyšoval hlas, ale zároveň se na ni ani nepodíval.

Bylo těžké poznat, co se mu v tu chvíli honí hlavou.

Lyra ho přesto následovala. Šli na zadní dvorek za domem a Miru nechali naříkat na pohovce přesně tam, kde ji Kaelen nechal.

„Lyro,“ oslovil ji Kaelen tak hlubokým hlasem, až se z toho otřásla. Srdce jí prudce bušilo, jak její vlčice ožila při zvuku hlasu svého druha. „Stále nedokážu uvěřit, že jsi moje družka.“

Lyra si zhluboka povzdechla. „Já taky ne.“

Stáli pod velkým stromem kousek od domu, aby jejich rozhovor nikdo neslyšel.

„Co chceš teď dělat?“ zeptala se ho, protože ticho, které se mezi nimi rozprostřelo, bylo velmi nepříjemné.

Kaelen si ji na okamžik prohlížel, neřekl ale jediné slovo a znovu nastalo ticho.

Najednou však alfa překonal vzdálenost mezi nimi, strhl si Lyru do náruče a divoce ji políbil. Naprosto ji tím zaskočil.

Tohle opravdu nečekala.