Corazon a Tom

Byla to bouřlivá noc. Nad hlavou bylo slyšet hlasité hřmění a přívaly deště bubnující do střechy domu. Temnou oblohu opakovaně ozařovalo neustálé kmitání blesků. Zvláštní. Meteorologové hlásili, že tenhle týden bude hezky. Cítila jsem, jak se dům při zadunění hromu otřásl. Ještě před chvílí svítil úplněk a tak nádherně se třpytil. Pak se ale zčistajasna objevily temné mraky, zakryly měsíc a spustily zuřivý příval deště.

Myla jsem nádobí, zatímco můj manžel Tom procházel dům a kontroloval, jestli jsou všechna okna pevně zavřená. Venku kvílel vítr. Ještěže byla všechna zvířata v bezpečí ve stodole.

S Tomem jsme svoji už docela dlouho. Snažili jsme se o dítě, ale nikdy se to nepodařilo. Před několika lety jsem se rozhodla zajít k místní doktorce na vyšetření plodnosti. Když přišly výsledky té řady testů, doktorka si mě zavolala do ordinace. Seděla jsem uprostřed její pracovny, jako bych byla terč na šipky. První šipka... „Paní Vanceová, diagnostikovali jsme vám syndrom polycystických vaječníků neboli PCOS.“ Druhá šipka... „Mohu vám prozatím nasadit léky na podporu plodnosti, abychom vyvolali ovulaci a uvidíme, zda se vám podaří otěhotnět.“ Třetí šipka... „Pokud vše selže, můžeme zkusit umělé oplodnění.“ Léky na plodnost jsem zkoušela rok. Nezabraly. Probrala jsem postup umělého oplodnění s Tomem a on mi řekl: „Pokud je to Boží vůle, dá nám dítě. Prozatím, Corazon, buďme zkrátka šťastní a spokojení s tím, co máme.“ Sklopila jsem zrak na své ploché břicho. Tolik žen tam venku otěhotní, aniž by se o to byť jen snažily, opouštějí své děti nebo si je nechají vzít, a já jsem tady, ochotná obětovat svůj život jiné lidské bytosti, ale nikdy nedostanu příležitost k tomuto daru života. Malé ironie života.

Při pohledu z okna jsem si povzdechla. V dálce jsem zahlédla dvojici světel auta. Zdálo se, že auto zaparkovalo přímo před naší zahradou. Světla auta se náhle zhasla.

„Tome,“ zavolala jsem. „Zlato, před naší zahradou parkuje auto.“

„Jsi si jistá?“ zeptal se mě, zatímco se díval z okna. „Venku nevidím vůbec nic.“

„Ano. Zrovna jsem viděla, jak zhasla světla. Možná jsou to sousedi. Třeba potřebují pomoct.“

Tom jde ke skříni a vytahuje pušku. „Půjdu to zkontrolovat. Slyším štěkat psy. Kdyby to byl Sam, takhle by nevrčeli. Slyšel jsem ve zprávách, že došlo k několika vloupáním. Jistota je jistota.“ Tom pohlédne do hlavně, aby se ujistil, že je nabitá, a míří k domovním dveřím.

Slyším, jak otevírá dveře a křičí: „Hej, vy tam!“

Zčistajasna uslyším, jak auto s kvílením pneumatik odjíždí, aniž by vůbec rozsvítilo světla. Horečnatě si utírám ruce a mířím ke dveřím, když na mě Tom zavolá. „Corazon, pojď sem, rychle. Je to dítě.“

Se zmateným výrazem vykouknu zpoza jeho zad a na našem prahu uvidím košík.

_________

Cizinci v kápích

Pršelo, jako by řádil hurikán páté kategorie. Měsíční bohyně se hněvala a dávala svůj vztek najevo prostřednictvím živlů. A měla proč. Její oblíbenou kněžku a jejího alfa druha právě zavraždil Pán tuláků. Bohyně, smiluj se nad námi všemi.

Snažila jsem se dostat ke své sestře, ale bylo už příliš pozdě. Pán tuláků jí utrhl hlavu od těla; její zlaté oči zůstaly otevřené, zatímco se hlava odkutálela pryč. Pak jsem ho uslyšela... Vlče mé sestry! Šla jsem do vedlejšího pokoje, zvedla ji a běžela pryč tak rychle, jak jsem jen dokázala. Všimla jsem si medailonku na komodě u předsíně a popadla ho. Zakryla jsem mládě, rozeběhla se a vyskočila z okna. Spojila jsem se v mysli se svým druhem a sdělila mu, že mám neteř i medailonek. Telepaticky mi odpověděl, abychom se sešli u našeho auta. Měsíc sledoval každý můj krok a osvětloval mi cestu, dokud jsem k autu nedorazila. V tu chvíli začala bouře.

Sklopila jsem zrak na mládě, které mi spalo v náručí. Ještě to nevěděla, ale je předurčena k velkým věcem. Popotáhla jsem a zadržela slzy. Nemohla jsem si ji nechat. Chtěla jsem. Bylo by to to, co by si moje sestra přála. Ale v patách nám byla smečka vraždících vlků a já vím, že kdyby nás dohonili, tenhle malý andílek by byl mrtvý lusknutím prstu.

„Myslím, že to nejbezpečnější, co můžeme udělat, je nechat ji u lidí,“ řekl můj druh, jehož tvář zůstávala skrytá pod kápí. „Kdybychom si ji nechali, bylo by to jako podepsat jí rozsudek smrti.“

„Kdo si ji vezme? Nemůžu ji jen tak nechat na něčím prahu.“

„Vím o jednom milém páru. Párkrát jsem s nimi obchodoval, když jsem navštěvoval města ve snaze získat informace. Nikdo neví, že je znám. Nemají děti a vím, že ta žena se modlí, aby otěhotněla. Vím, že ji budou milovat a chránit jako vlastní dceru. Neboj se. Jsou to dobří lidé. Právě teď mířím k jejich domu.“

Po třiceti minutách náhle zaparkuje auto a ukáže na farmářský dům na naší straně. Skrz okno jsem viděla ženu, jak myje nádobí. „Tady, dej to vlče do košíku, aby nezmoklo, a nech ji u nich na verandě.“

Poté, co jsem se ujistila, že je mláděti v košíku pohodlně, pověsila jsem jí na krk medailonek její matky a zašeptala zaříkávadlo, aby ji chránilo až do dosažení plnoletosti. Naposledy jsem ji políbila, upravila si kapuci kabátu přes hlavu a ujistila se, že mi zakrývá obličej. Vylétla jsem z auta a běžela co nejrychleji k průčelí domu. Psi mě vycítili a začali štěkat a vrčet. Pospíchala jsem a položila košík na verandu. Otočila jsem se a běžela zpátky k autu, když jsem uslyšela mužský křik: „Hej, vy tam!“ Skočila jsem do auta a řekla: „Jeď!“ S kvílením pneumatik jsme se řítili temnotou, aniž bychom se jedinkrát ohlédli.