(Pohled Clary)

Seděla jsem na plotě farmy a dívala se k horizontu. Milovala jsem, jak se při západu oranžová a červená obloha setkává s horami a postupně temní. Moc lidí soumrak rádo nemá. Já ho prostě milovala.

Zítra mám osmnácté narozeniny. Den letního slunovratu a úplňku, kdy je měsíc na obloze nejníže. Zrovna jsem odmaturovala jako nejlepší studentka ročníku a přijali mě na univerzitu. Moje matka i otec jsou tak hrdí. Hlavně mamka. Neustále jste ji mohli slyšet, jak lidem vypráví, jak je na své děťátko pyšná.

Žijeme v malém městečku Chelan ve státě Washington. Těchto osmnáct úžasných let je tohle místo tím, čemu říkám domov. S rodinou bydlíme v červeném farmářském domě s bílými okenicemi. Je to dvoupodlažní dům plný všech těch šťastných vzpomínek na mé dětství. Pamatuju si na den, kdy jsem se naučila jezdit na kole. Dokázala jsem na něm jet úplně sama po cestě, která vede na tátovu jablečnou farmu. Udržela jsem se na svém růžovém kole celé dvě minuty, než jsem spadla na asfalt. Táta ke mně přiběhl, ve tváři vepsané obavy, když mě uviděl, jak si držím koleno, z něhož mi na bílé kalhoty vytékala krev. Vzhlédla jsem k němu a řekla: „Promiň, tati. Nevydržela jsem tam dlouho a škrábla jsem se.“ Začal se smát a řekl mi, že je na mě pyšný, že jsem se udržela tak dlouho. Vzal mě do náruče a odnesl do domu, aby mi ránu ošetřil. Tehdy si poprvé všiml mého zrychleného hojení ran. „No, Claro, ty jsi opravdu výjimečná,“ řekl.

Tady v Chelanu pěstuje můj otec ta nejsladší jablka odrůdy Red Delicious v celém Washingtonu. Cenu za ně vyhrál pětkrát po sobě. Táta říkal, že když mě „měli“, jablka najednou začala být z nějakého důvodu neuvěřitelně sladká a šťavnatá a taková zůstala celé ty roky. Navíc ty stromy plodí ovoce po celý rok. Další požehnání za to, že mě „mají“.

Nikdy mě neomrzí příběh o tom, jak jsem přišla ke svému jménu, CLARA. Máma říkala, že ve chvíli, kdy mě držela v náručí, se ta zuřící bouře všude kolem nás najednou uklidnila. Mraky se rozestoupily a ukázaly úplněk letního slunovratu, jehož světlo na mě dopadlo. Vypadala jsem jako třpytivý diamant... jako hvězda. Máma mě tehdy a tam na památku pojmenovala Clara. Dítě tak vzácné jako já je světlem v těch nejtemnějších časech.

Ano, vím, že jsem adoptovaná, ale za nic na světě bych své adoptivní rodiče nevyměnila. I když mě moji skuteční rodiče nechtěli, udělali mi obrovskou laskavost a dali mě těm nejlepším rodičům, jaké si kdo může přát. Moje maminka je drobná Filipínka. Pracuje jako učitelka na místní základní škole. Má obrovské srdce pro všechny své studenty a dokonce jim říká „její děti“. Miluju její vaření. Když k nám přijdou na návštěvu její přátelé, zavře se do kuchyně a vaří všechna filipínská jídla, která jen umí. Ještěže tak ráda běhám. Jinak bych z toho jejího vyvařování jenom kynula.

Můj otec, který má ty nejstarostlivější zelené oči, je ten nejlaskavější muž na téhle planetě. Nedokázal by ublížit ani mouše, i kdyby se snažil. Možná má sice ve skříni tu pušku, ale nikdy ji na nikoho nepoužil. Jen občas trénujeme střelbu na terč. Říká, že neuškodí umět se chránit. Chodím s ním rybařit, kempovat, vyrábíme nábytek, sakra, dokonce jsem se naučila opravovat auta. Jo, jsem tatínkova holčička.

Brzy odejdu z domova a nastoupím na univerzitu na přípravný obor pro studium medicíny. Máma chce, abych se stala lékařkou. Můj táta, ten by byl raději, kdybych mu pomáhala na farmě. Směju se při představě, jak se dohadují o tom, jestli bych měla odjet nebo ne, a pak mě to zasáhne. Ten smutek. Bolí mě opustit rodiče, ale máma říká, že o požehnání by se člověk měl dělit. Myslí si, že jsem předurčena k velkým věcem. Ne, škrtněte to. Nemyslí, ona to ví.

Na rozdíl od mámy jsem se svými 173 centimetry vysoká. Mám dlouhé nohy a dlouhé černé vlasy. Mám bledou pleť a oči barvy medu. Můj táta říká, že mu přijde zvláštní, že nám kluci nebuší na dveře, protože podle něj ze mě vyrostla krásná mladá žena. Nemám to srdce mu říct, že celou tu jejich partu vlastně děsím. Dokonce i ty svalovce zmítané hormony, kteří chtějí „skórovat“ s každou holkou. Se mnou ale ne. Potřebují mě, abych jim pomáhala s úkoly do školy. Pokud to zkazí se mnou, zkazí si i šanci na to, aby prolezli.

Dotknu se svého náhrdelníku. O mých biologických rodičích se neví vůbec nic. Mám po nich jako památku jen tenhle náhrdelník. Přívěsek má tvar měsíce při zatmění s hvězdou na cípu, v jejímž středu je zasazený diamant. Je na něm vyryté nějaké písmo, které neumím přečíst. Stejně jako ten přívěsek mám i na boku mateřské znaménko ve tvaru zatmění s hvězdou. Máma říkala, že časem možná zmizí, jako většina mateřských znamének. To moje se ale v průběhu let naopak zdá být výraznější. Někdy si představuji, že se třpytí.

Vítr náhle zesílí, zavíří kolem mě a já to ucítím. Tu vůni čerstvě posekané trávy a dřevěných hoblin. Dvě z mých nejoblíbenějších věcí.

„Cítíš to, mé dítě? Následuj to,“ ozve se ženský hlas.

Seděla jsem tam a uvažovala, že to neudělám. Když jsem poprvé slyšela hlasy a řekla to mámě, úplně šílela. Chtěla, abych navštívila psychiatra, protože slyšet hlasy není dobré znamení. Vysvětlila jsem jí, že mě ty hlasy navádějí, co mám dělat. Máma řekla: „Dobře, ale než uděláš to, co ti ty hlasy říkají, sedni si a přemýšlej, než začneš jednat. A pokud toho na tebe začne být moc, řekni mi to, abychom mohly vyhledat odborníka.“ Dosud mě to, co jsem slyšela, do žádných problémů nedostalo. Tak proč tu vůni nenásledovat? Když se vítr znovu zvedne, seskočím z plotu a jdu po té vůni.

Kam mě dovede, to nevím. Jen doufám, že mě přivede k něčemu opravdu dobrému.