Gideon vzal Rosie do náruče a zbytek rodiny utěšoval: "Netrapme se tím. Kdo ví? Třeba se Declan Croft u nás doma zničehonic ukáže a omluví se."

Jeho slova je jen popudila a vyvolala spoustu rozzlobených poznámek.

"Jak se vůbec opovažuješ něco takového říct!" vylila si na něm Martha všechen svůj vztek. "Copak nevíš, že je to všechno jen kvůli tobě? Kdybys nezbil pana Crofta a Fionu, Victor by k nám domů nepřišel a neudělal by z toho takové haló!"

Clara Gideonovi nemohla nic vyčítat, protože věděla, že to udělal kvůli ní.

"Musíš být naprosto šílený, Gideone, že něco takového vypustíš z pusy," povzdechla si frustrovaně. "Proč by se nám proboha pan Croft omlouval? Budu děkovat bohu, když nás nepožene k zodpovědnosti za to, že jsme ho zbili, a bude zázrak, když bude pokračovat v obchodním vztahu se společností Lumina."

"Jen se všichni uklidněte," pronesl Gideon s ledabylou nonšalancí. "Jsem si jistý, že se zítra objeví, aby se omluvil. Na to vezměte jed."

Clara a ostatní moc dobře věděli, že na jeho slova nemohou spoléhat. Omluvit se, když byl tak drtivým způsobem ponížen, bylo prostě v rozporu s drzou povahou Declana Crofta. To by dřív pršely trakaře, než by se něco takového stalo!

I kdyby v sobě našel svědomí a začal litovat, bylo prakticky nemožné, aby se objevil u nich doma a omluvil se, minimálně z čistě fyzického hlediska.

Declan Croft totiž stále ležel v nemocnici a kurýroval si zlomenou nohu, a to všechno jen díky Gideonovi.

Bylo by vůbec možné, aby pan Croft opustil nemocnici o berlích a doplazil se až sem, aby se omluvil? To bylo naprosto nemyslitelné.

Arthurovy rty se při Gideonově bláhovém žvanění zkroutily opovržením. "Tohle není chvíle na fantastické nápady," pronesl střízlivě. "Pojďme se raději věnovat reálným věcem a vymyslet, jak nabídnout omluvu, která by pana Crofta potěšila."

"Claro, zítra pojedeme do nemocnice, abychom pana Crofta navštívili a poprosili ho o odpuštění. Gideone, ty bys měl raději jet s námi."

Arthur doufal, že se jim těmito kroky podaří pana Crofta při zítřejší návštěvě v nemocnici uklidnit. Krátce nato se s Marthou uložili ke spánku.

Mezitím Clara vzala Rosie do koupelny, aby ji vykoupala. Gideon využil této příležitosti, vyšel ven na balkon a zavolal Dexteru Vaughnovi: "Dextere, chci, abys sehnal Garrisona Vanea a zajistil, že on..."

Té noci se Clara jen těžko smiřovala s tím, že Gideon spí v jejím pokoji s Rosie, i když spal jen na zemi.

Než šla spát, seznámila ho s některými domácími pravidly. "Slyšela jsem o těch nepěkných zvycích, které muži ve spánku mívají. Byla bych ráda, kdyby ses choval slušně a projevil nám alespoň základní ohleduplnost."

"Ach tak?" Gideon nevěděl, co na to říct. "Jasně!" odpověděl pobaveně.

Rosie se zvědavostí sledovala, jak Gideon na podlaze rozbaluje matraci. "Mami, proč táta nespí s tebou?"

Clara se při té otázce začervenala a snažila se to zamluvit předstíraným hněvem. "Co je to za hloupou otázku?" pokárala ji. "Jak jsi přišla na to, že máma a táta musí spát spolu?"

"Copak to tak v televizi nedělají vždycky?" zamrkala Rosie svýma nevinnýma očima.

"Tyhle pořady na tebe mají špatný vliv," napomenula ji Clara. "Dva dny bez televize."

Rosie našpulila rty, trucovala a přemýšlela, čím si to zasloužila.

...

Následujícího rána se rodina Hayesových probudila do nádherné vůně.

Když si dospělí všimli té báječné hostiny, kterou Gideon připravil, vyměnili si pohledy, zatímco Rosie překypovala radostí: "Páni! Mňam!"

Byla to snídaně plná živin. Stůl byl plný cereálií, vajec, mléka a ovoce.

Arthur si zachoval chladnou hlavu a nenápadně po Gideonovi pohlédl. "Pusťte se do toho, všichni." Odsunul židli a posadil se. "Čeká nás dlouhý den. Musíme odvézt Rosie do školky, koupit nějaké ovoce a květiny a pak navštívit pana Crofta v nemocnici." Zamumlal: "Modleme se, aby nám odpustil a celou záležitost už dál nerozmazával."

Sotva domumlal, někdo zaklepal na dveře. "Dobrý den, je někdo doma?" ozval se zvenčí zdvořilý hlas.

"Kdo by to mohl v tuhle hodinu být?" zamračila se Martha.

"Asi nějaký podomní prodejce, co nám chce prodat čističku vody? Já tam dojdu," nabídla se Clara a zamířila ke dveřím.

"J-jak by to mohlo být..." Claře málem vypadly oči z důlků, když dveře otevřela. "C-co tady děláte?" hlasitě a překvapeně vydechla.

"Co se děje, Claro? Kdo je u dveří?"

Arthur a Martha znejistěli, když zaslechli Clařino vydechnutí. Pospíchali ke dveřím a ve spěchu odložili misky. Nakonec u dveří strnuli s doširoka otevřenými ústy.

Ve dveřích stál plešatý muž středního věku v bílém pacientském županu. Opíral se o berle a levou nohu měl v sádře.

Za plešatým mužem stálo několik mužů v oblecích. Zjevně to byli jeho osobní strážci.

Ve tvářích Arthura a Marthy se zračil naprostý zmatek, protože stále nedokázali pochopit, co se to děje.

"Dobrý den, jsem Declan Croft, prezident korporace Crest." Plešatý muž se představil se širokým, až kýčovitým úsměvem na tváři. "Hluboce se omlouvám za to, že jsem včera urazil pana Thornea a slečnu Hayesovou. Přepadly mě tak strašné výčitky svědomí, že jsem sotva mohl spát nebo jíst. Proto jsem dnes ráno tady, abych vám nabídl svou nejupřímnější omluvu."

Cože?

Po jeho slovech na něj Hayesovi zírali nevěřícíma očima. Jako by se jim zablokoval mozek a v hrdle jim uvízl úžas, stěží věděli, co říct.

S trhnutím si vzpomněli na to, co jim Gideon řekl včera večer. Jeho slova se naplnila – Declan Croft se u nich doma skutečně ukázal, aby se omluvil.

Všichni tři současně otočili hlavy a pohlédli na Gideona, který seděl u stolu a krmil Rosie cereáliemi z její misky. V hlavách jim vyvstala stejná otázka – mohl to snad zařídit on?

Clara spolkla svůj šok a snažila se vzpamatovat. Podezřívavě se obrátila na Declana Crofta: "To myslíte vážně, pane Crofte?"

Declan Croft sebou strachem trhl, když mu Clara tu otázku položila.

"Samozřejmě, že to myslím vážně," odpověděl nervózně. "Jsem tu dnes proto, abych vyjádřil hlubokou lítost nad tím, že jsem vám a vaší rodině způsobil tolik trápení."

"Abych dokázal svou upřímnost, odmítl jsem před chvílí jejich pomoc, když jsem stoupal do schodů. Stálo mě to každou špetku mých sil a odhodlání, abych o berlích dělal krok za krokem, dokud jsem konečně nedorazil k vašim dveřím."

Jeho slova způsobila, že se Hayesovi cítili, jako by jim do hlavy bušila lavina šokových vln.

A přesto jim bylo naprosto jasné, že Declan Croft mluví čistou pravdu, soudě podle jeho zarudlé tváře, propoceného županu a těžkého oddechování.

Jak to jen mohlo být možné?

Peklo by muselo zamrznout, aby někdo tak arogantní jako Declan Croft, který se choval, jako by nosil svatozář nadřazenosti, vyšlapal o berlích šest pater, jen aby se osobně omluvil.

To bylo v podstatě stejné, jako chtít po slunci, aby vyšlo na západě!

Clařina němá reakce jen prohloubila úzkost a strach Declana Crofta. Zoufale potřeboval, aby mu odpustila.

Se zaťatými pěstmi se uchýlil ke svému nejpřesvědčivějšímu přístupu. "Zdá se, že slečna Hayesová stále není přesvědčena o mé upřímnosti," pronesl skrz zaťaté zuby.

"Vůbec bych vám to nezazlíval, slečno Hayesová," vysvětloval pokorně. "Díky mé aroganci a snobství pochybujete o mé opravdovosti. Prosím, věřte mi, slečno Hayesová. Nyní padám na kolena a prosím vás."

Jako by byl Declan Croft odhodlán svá slova dotáhnout do konce, odhodil berle a pokusil se padnout na kolena, nedbaje těžké sádry na levé noze.

Jeho čin uvrhl Claru a její rodinu do stavu naprostého a hlubokého šoku.

"Prosím, nenuťte se do toho, šéfe," přistoupili k němu jeho bodyguardi a prosili ho. "Když si kleknete na zlomenou nohu, uděláte ze sebe mrzáka."

Declan Croft jejich prosby v návalu vzteku odmítl: "Jděte ode mě pryč, vy hlupáci! Copak nechápete, že budu mrtvý muž, když mi slečna Hayesová neodpustí?"

Declan Croft byl téměř hysterický, když setřásl pomocné ruce svých osobních strážců a trval na tom, že si klekne.

Mezitím Gideon s Rosie v náručí ležérně přistoupil ke dveřím. "Zdá se, že pan Croft svých činů skutečně upřímně lituje, zlato," navrhl Claře. "Proč mu tedy prostě nedáme šanci?"

Jeho návrh ji zasáhl jako blesk z čistého nebe a okamžitě jí zbystřil mysl. "Ano, odpouštím vám, pane Crofte." Gesty mu naznačila: "Prosím, neklekejte si a neubližujte si, to by mě jen přivedlo do větších problémů."

"Je to pravda, slečno Hayesová?" zeptal se Declan Croft roztřeseným hlasem. "Znamená to, že mou omluvu přijímáte?"

"Ano, přijala jsem vaši omluvu."

Clara se ve skutečnosti dusila strachem, že by si mohl ublížit a přivést ji do ještě větších problémů. Byla víc než šťastná, že mohla jeho omluvu přijmout.

"Sláva! Dokázal jsem to! Slečna Hayesová přijala mou omluvu!" Declan Croft byl v naprosté euforii a tleskal rukama, jako by právě vyhrál tu největší loterii ve městě.

Chichotal se a smál se s extatickým potěšením, zvedl své berle a otočil se k odchodu.

Jeho muži k němu zběsile přiběhli, snesli ho ze schodů a rychle ho odnesli z dohledu Clary a její rodiny.

"Myslíte, že se zbláznil?" podivila se Clara.

"Nemyslím si," usmál se Gideon záhadně. "Je prostě jen šťastný."

Clara a její rodina si vyměnili tázavé pohledy. Připadalo jim to jako záhada, kterou nikdy nedokážou rozluštit.