**Pohled Vespery**

Toho dne, stejně jako každý předchozí den, se probouzím s křikem.

Srdce mi zběsile a prudce naráží do žeber a kůži mám smáčenou studeným potem. V hlavě mi stále rezonují ozvěny křiku mých rodičů a pláče mých bratrů a sester, drásají mou mysl jako neviditelné čepele. Jejich hlasy se proplétají – prosebné, vyděšené, umírající.

Doufám, i když bez většího přesvědčení, že mě nebudou pronásledovat až do mého posledního dechu.

Po tichém zaklepání na dveře potichu vstoupí mladá služebná. Pomáhá mi se připravit, mlčenlivá a pečlivá v tom, aby se nestřetla s mým pohledem. Ale nepotřebuje slova, abych pochopila, co cítí.

Lítost. Smutek. Možná dokonce strach.

Koutkem oka ji zahlédnu, její tvář je ztuhlá v masce nucené neutrality. Ale oči ji prozrazují.

Vidí, čím jsem se stala – stínem sebe samé.

Mé kdysi hedvábně bílé vlasy jsou nyní matné, bez života. Mé modré oči, v nichž se kdysi odráželo světlo, nejsou ničím víc než chladnými, prázdnými propastmi.

Jakmile jsem připravena, následuji ji hradními chodbami, myšlenkami jinde.

Po nekonečných dnech pláče už nemám žádné slzy, které bych mohla uronit. Můj žal ztvrdl v něco chladného. Mám plán. Cíl.

Pohlédnu skrz obrovská okna a ten kontrast mě zasáhne jako rána do břicha.

Slunce jasně září, jako by se opovažovalo předstírat, že je všechno v pořádku. V zahradách pobíhá služebnictvo, zvířata se klidně pasou.

Život jde dál – bezohledný, lhostejný k mé bolesti.

Ale já musím také.

Hruď se mi bolestivě sevře, když můj pohled zachytí známý kout zahrady.

Houpačka. Stůl z tepaného železa s jemně vyřezávanými židlemi.

Zavřu oči a bezděky uslyším smích svých sourozenců – tichý, bezstarostný, vznášející se ve vzduchu jako ozvěna minulosti.

Maminka tuto zahradu milovala. Trávila hodiny klečením v hlíně, ruce ušpiněné od zeminy, a s něžnou oddaností pečovala o své růže.

Ale to všechno už teď není víc než pouhá vzpomínka.

**Trůnní sál**

Když vstoupím do obrovského trůnního sálu, okamžitě povstane. Jeho pohled se zavrtá do mého – plný naděje, zbožňování… a šílenství.

Po páteři mi přeběhne mráz hnusu. Kdysi jsem ho považovala jen za člena dvora, vzdálenou postavu, která neměla jediný důvod, aby o mě vůbec zavadila pohledem.

V jakém okamžiku nabral můj život tento tragický směr?

Kdy jsem se stala kořistí tohoto muže?

„Vespero! Jsi krásnější než kdy jindy,“ říká s úsměvem.

Jeho pohled po mně přejede a studuje každý rys mé tváře. Odolávám nutkání ucuknout.

Vím, co dělá.

Každý den nařizuje, aby mi podávali malou dávku jedu – přesně tolik, aby mě udržel slabou a závislou.

Tváře mám příliš bledé, rty téměř bez krve a pod očima se mi hluboko propadají tmavé stíny. Moje bezesné noci pálí za mým suchým, bolavým pohledem.

Zavrtím hlavou a věnuji mu úsměv protkaný ironií a opovržením.

„Přejdi k věci, Kaelare,“ prohodím suše. „Pojďme si tímhle zbytečným rozhovorem projít ještě jednou.“

Výraz v jeho tváři se sotva změní, ale zachytím v jeho očích záblesk podráždění. Povzdechne si.

„Proč odmítáš naslouchat rozumu, Vespero?“

Nechám těžké ticho se protáhnout, než odpovím – hlasem ostrým jako čepel.

„Ach, nech mě přemýšlet... Možná proto, že jsi nechal popravit mé rodiče, mé bratry a mé sestry?“

Odbude mé obvinění mávnutím ruky – jako by jejich masakr nebyl ničím víc než bezvýznamným detailem. Jako by jejich smrt byla tak bez tíže, jako povzdech ve větru.

Zaplaví mě brutální vztek. Chci ho zabít. Přímo tady. Hned teď. Chci vidět, jak jeho výraz ztuhne šokem, jak mu pohasnou oči a jeho poslední dech se rozplyne v tichu.

Nedokážu skrýt svůj vražedný úmysl. On ho vidí.

A baví ho to. Na rtech mu pohrává samolibý úsměv. Myslí si, že vyhrál.

Neuvědomuje si... že nejsem oběť.

Jsem ta, která přežila.

„Chceš mě zabít, Vespero?“ Jeho úšklebek se rozšíří, hlas má plný zvráceného uspokojení. „Chceš, abych ti lhal a řekl ti, že toho lituji?“

Zabodnu do něj svůj zrak, pohled spalující nenávistí. Zahrává si se mnou jako predátor jistý si svým vítězstvím. Ale on nic neví.

„Proč mi kladeš otázky?“ Přimhouřím oči, abych skryla ledové mrazení, které mnou projíždí. „Odpovědi už znáš. Trávíš mě, protože se mě bojíš.“

Jeho úsměv se pobaveně protáhne.

„Bojím se tě?“

Vykročí vpřed, každý krok se rozléhá jako umíráček.

Instinkty na mě křičí, abych ustoupila. Ale donutím se stát na místě. Nesmím mu ukázat slabost. Proti jedu jsem bojovala právě kvůli tomuto okamžiku.

„Proč bych se měl bát ženy, kterou miluji?“ zašeptá až odporně.

Natáhne ruku, uchopí pramen mých vlasů a pomalu si ho zvedne ke rtům, přičemž z mých očí nespouští svůj temný pohled. Projede mnou otřes odporu a žaludek se mi znechucením sevře.

Moje sebeovládání se nebezpečně potácí.

„Svět, jaký jsi ho znala, je pryč, Vespero,“ pokračuje, jako by mě toto odhalení mělo ještě více zlomit. „Proč odmítáš přijmout ten můj?“

Pohladí mě prsty po tváři. Ztuhnu.

„Budeš mým sluncem a mým měsícem. Budeš pro mě vším.“

Nechám viset to těžké, dusivé ticho. Potom odpovím hlasem ostrým jako břitva.

„Chci tě jen vidět mrtvého.“

Odstrčím ho od sebe.

Zasměje se.

Ten samolibý, arogantní smích člověka, přesvědčeného, že jsem zlomená, poddajná, neschopná mu uniknout.

Mýlí se.

Plynulým pohybem se mi v ruce objeví dýka. Čepel černá jako propast, mihotající se mou bolestí a zuřivostí.

Kaelarovi odumře smích v hrdle. V jeho pohledu zableskne šok.

„To je opravdu to, co chceš?“ Hlas mu ztvrdne.

„Víš, že tě nechci zabít.“

Mírně ustoupí stranou, jako predátor odhadující svou kořist.

„Ale to mi nezabrání tě zlomit, Vespero.“

Pevněji sevřu dýku, až mi zbělají klouby.

„Nezajímají mě následky.“ Dech mám krátký, trhaný, ale mé odhodlání je neochvějné.

„Nikdy si tě nevezmu, Kaelare. Nenávidím tě. A na tom se nikdy nic nezmění.“

Vyrazím po něm.

Je rychlý – rychlejší než já. Jeho železné sevření se mi uzamkne kolem zápěstí ve snaze mě odzbrojit.

Ale to jsem očekávala.

Prudce se otočím a vrazím mu loket do obličeje. Zapotácí se, zavrčí a jeho stisk o něco povolí.

Vymaním si ruku a seknu dolů – říznu ho hluboko do ruky. Zařve bolestí.

Chopím se své šance. Znovu udeřím, mířím mu na srdce.

Ale na poslední chvíli uhne, a místo aby čepel probodla jeho hruď, zaboří se mu hluboko do boku.

Kaelar se zhroutí na zem, dech se mu zadrhne, dýku má zabodnutou v těle. Stojím nad ním a srdce mi tluče tak silně, až hrozí, že mi roztříští žebra.

„Moc ráda bych tě zabila, Kaelare. Opravdu ano.“

Mírně se k němu nakloním, můj hlas je stěží víc než šepot.

„Ale vím, že nemůžu... ještě ne. A zatím nejsem připravená zemřít.“

Jeho pohled mě propaluje, je to směs vzteku a nevěřícnosti.

„Doufám, že si užiješ svůj nový svět... beze mě.“

Narovnám se a odvrátím se. Tichem za mnou pronikne jeho zuřivý výkřik.

„ZASTAVTE JI!“

Ale nikdo se ani nepohne.

Kaelar se moci ještě plně nezmocnil. Vládne nad popelem – nemá korunu, nemá podporu.

Nikdo tady jeho převrat nechtěl. Nikdo nechtěl smrt mého otce. Takže ho nikdo neposlouchá. Nikdo mě nezastaví.

Protlačím se dveřmi hradu a utíkám, aniž bych se ohlédla.

Mrazivý vzduch mě pálí v hrdle, jak mi plní plíce, ale je mi to jedno. Musím uniknout. Musím přežít. Chvíli mi trvá, než se zorientuji.

Les stínů.

To je má jediná šance.

Pádím krajinou a zvuky hradu za mnou slábnou.

Pak – výkřiky. Ztuhnu. Podařilo se mu shromáždit nějaké muže.

Ale nezastavuji se.

Tělem mi zmítá bolest. Dechy se mění v krátká, trhaná lapání po vzduchu. Jed mě s každým krokem připravuje o sílu. V pohybu mě udržuje jen má síla vůle. Ponořím se do lesa, proplétám se mezi stromy a tlukot srdce mi hřmí v uších.

Tady nepadnu.

Dnes nezemřu.

Les je zrádný – studený, dusivý.

Dokonce i za denního světla jeho temnota pohlcuje světlo a propouští skrze husté listí jen pár váhavých paprsků.

Žádný ptačí zpěv, žádné šustění větru. Ticho připomíná hrob.

Měkká země hrozí, že mě při každém kroku zradí.

Prohnané kořeny se zvedají, aby mi chytily nohy do pasti. Nízko visící větve mě šlehají do kůže a vynořují se ze stínů až na poslední chvíli.

Můj dech je mělký. Zrak se mi rozostřuje, vyčerpání a jed zpomalují mé údy. Ale já postupuji dál.

Pak – po něčem, co připadá jako věčnost – to vidím.

Mýtinu.

Je přede mnou – ostrov světla v samém srdci temnoty.

V jejím středu se ve vzduchu třpytí portál, lehce se komíhá, jako duhová mlha vířící mezi dvěma světy. Moje jediná cesta ven.

Skrz něj opustím toto prokleté království.

Zmizím.

Nemohu si vybrat, kde skončím, ale kdekoli je to lepší než tady. Tím jsem si jistá.

Tak… proč se nemůžu pohnout?

Nohy mi zamrznou. Srdce mi bolestivě buší v hrudi, lapené mezi strachem a něčím hlubším, něčím ještě těžším.

Toto království je mým domovem.

Tady jsem se narodila. Tady jsem vyrostla.

Tady jsem se smála. Tady jsem si hrála. Tady jsem milovala.

Tady jsem plakala.

A teď… musím odejít.

Projede mnou chvění. Pak – teplo, něžné a uklidňující, jako neviditelné objetí.

„Protože musíš žít, lásko moje.“

„Protože musíš být šťastná.“

„Ať už půjdeš kamkoli, vždycky budeme s tebou.“

Ty hlasy mě obklopují, nesené větrem... nebo možná samotným lesem.

Moji rodiče. Moji bratři. Moje sestry. Jejich šepot je všude. Všude a zároveň nikde. Jako by byli součástí tohoto místa – těchto stromů, této země.

Na rtech se mi roztáhne rozechvělý úsměv. Mají pravdu. Kamkoli půjdu, budou se mnou.

Křik za mnou se blíží a roztříští ten krátký okamžik klidu.

„VESPERO!“

Vzduch rozčísne Kaelarův řev – syrový vztekem a touhou vlastnit. Moje tělo zareaguje dřív než mysl.

Vrhnu se k portálu a svou magií aktivuji kouzlo. Vzduch zapraská, vír se probere k životu.

Ale nemohu riskovat. Ruce se mi třesou, když měním strukturu kouzla a přerušuji jeho kotvu. Nikdo mě nebude moci následovat.

„VESPERO!“

Bez dechu se otočím.

Je tam.

Stojí na okraji mýtiny, krev mu barví jeho bohatě vyšívané oblečení. Jeho tvář je bouří emocí – střetává se v ní zuřivost s obavami, protiklady, které se ani nesnaží skrýt.

Setkám se s jeho pohledem a tentokrát… jsem to já, kdo se usmívá. Triumfální úsměv. Úsměv, který pečetí jeho porážku.

„NE!“

Jeho řev – zuřivý, zoufalý – je to poslední, co slyším, než se vrhnu do víru.

A zmizím.