Pohled Vespery

Kutálím se po měkké zemi, a to mi vyrazí dech. Nedokážu se hned postavit. Ale když otevřu oči, uvědomím si, že je noc a že jsem i tady v lese. Že bych... Že bych selhala?

V tu chvíli zaslechnu houkání sovy a zaplaví mě nesmírná úleva. Les stínů neposkytuje útočiště žádným zvířatům. To musí znamenat, že jsem uspěla. Podaří se mi posadit a dotáhnout se ke stromu, o který se s povzdechem opřu. Dobře. A co teď?

Svůj útěk jsem nijak víc nepromyslela, jedinou jistotou bylo použití portálu. Potřebuji zjistit, kde jsem. A potřebuji dostat střechu nad hlavou. A... Mé myšlenky se zastaví, když zaslechnu blížící se kroky.

„Říkám ti, že se pleteš, drahoušku.“

„Naznačuješ snad, že jsem blázen?“

„Ne, to ne, ale...“

„Vím, co jsem viděla! Viděla jsem světlo a chci vědět, co to je!“

Zní to jako hádající se pár. Viděli světlo? Je to světlo z víru? Mám teď utéct? Dokážu se vůbec pohnout?

Náhle mi do zorného pole vstoupí dva lidé. Pár. Zdá se, že už mají svůj věk, ale jen stěží rozeznávám jejich rysy. Opatrně se ke mně přibližují.

„Nepřibližujte se ke mně...“

Můj hlas je slabý a plný obav. Zastaví se a vymění si pohled.

„Nechceme ti ublížit, dítě. Já jsem Martha. A on, to je můj manžel Arthur. Jak se jmenuješ?“

„Vespera.“

Nejsem si jistá, jestli je to moudré, ale cítím, že jim chci věřit.

„Vypadáš zraněně, Vespero,“ promluví Martha téměř mateřským hlasem.

„Jsem jen unavená.“

Chci ji uklidnit. Nevím proč.

„Můžeme ti pomoct dostat se domů.“

„Moje rodina... Já už... nemám rodinu.“

Dvojice si vymění pohled. Jsem si jistá, že v jejich očích se zračí lítost. Arthur si přede mě dřepne a nabídne mi ruku.

„Tak pojď s námi,“ řekne pevně.

„Má pravdu, nemůžeme tě tu nechat. V této roční době je ještě zima. A vlhko. Brzy vyjde slunce. Budu ti moci připravit dobrou snídani!“

„Co na to říkáš?“

Podívám se na Arthura, který mi právě položil tuto otázku, a pak na Marthu. Stisknu mužovu ruku tak pevně, jak jen dokážu. Není na škodu přijmout trochu pomoci. Stejně s nimi nezůstanu dlouho.

Poté, co mi Arthur pomůže na nohy, mi položí ruku kolem ramen a Martha si stoupne na druhou stranu, aby mě také podepřela. Jejich teplo mě uklidňuje. Martha cestou téměř nezavře pusu. Arthur ji nakonec okřikne s tím, že mě to její zbytečné štěbetání musí otravovat. A to mě rozesměje. Můj první smích od té tragédie. Bolí to stejně tak moc, jako to tiší bolest.

Arthur a Martha žijí v hezkém malém domku s velmi dobře udržovanou zahradou v zadní části. Jejich domov je útulný a ve světle lamp vidím, že už skutečně mají svůj věk, ačkoli se škorpí jako puberťáci. Vyciťuji, že nejsou lidé. Znám lidi, jejich vůně je nezaměnitelná. Ale tu jejich nedokážu zařadit, i když mi něco připomíná.

„Můžu se vás na něco zeptat?“ pronesu váhavě.

„Samozřejmě!“ zvolá Martha nadšeně a šedé oči se jí rozzáří.

„Kde to jsem?“

Moje otázka je překvapí. Na jejich místě bych byla také. Žena nalezená v lese, která tvrdí, že už nemá rodinu, a neví, kde je. Možná teď litují, že mi pomohli?

„Jsi v hlavním městě Lykanského království, ve Vulfgradu.“

Nedokážu skrýt překvapení. Lykanské království? Moji zachránci jsou lykani? Tak proto mi jejich vůně matně něco připomínala. Vidím, jak se Arthur podbochupe Marthiným nesouhlasným pohledem drbe na zátylku.

„Musíme se jí zeptat, miláčku,“ brání se.

„Dej jí čas,“ řekne podrážděně.

„Děje se něco?“

„No... Rád bych věděl, jak ses ocitla uprostřed noci sama tady v tom lese,“ odpoví váhavě.

Martha dloubne svého manžela loktem a on předstírá, že ucítil záchvěv bolesti. Připadají mi rozkošní. Tolik mi připomínají moje rodiče. Srdce mě zabolí.

„Moje rodina... Všichni byli zabiti a já... Já uprchla... A tak jsem tady...“

„Ach, bohyně,“ vyhrkne Martha s vyděšeným výrazem. „Má drahá!“

Obejde středový pult své kuchyně, aby mě objala, a já po chvilkovém váhání konečně uvolním napětí a její objetí jí oplatím.

Trocha tepla a něhy, to je to, co mi už týden chybělo. Právě když jsem si myslela, že už nikdy nebudu schopná plakat, oči mě začnou pálit a hrnou se mi z nich slzy, zatímco ženu objímám o něco pevněji. Martha vrhne na svého manžela rozzuřený pohled a jemu klesnou ramena.

„Vespero, je mi to tak líto! Nechtěl jsem...“

„To je v pořádku. Dříve nebo později jsem to musela říct,“ ujišťuji ho.

Martha ode mě neochotně odstoupí.

„Tak pojďte, připravím nám pořádnou snídani! Všichni potřebujeme načerpat síly.“

„Můžeš zůstat u nás,“ navrhne Arthur a vymění si se svou ženou vědoucí pohled. „Žijeme sami. Nebude nám to vadit. Ledaže bys měla kam jinam jít?“

Se zatažením popotáhnu a zakroutím hlavou na znamení nesouhlasu.

„Tak je to ujednáno,“ uzavře to Martha.

Lykanka se s obnoveným nadšením pustí zpět do přípravy jídla a během tichého povídání jíme. Nechávám se unést jejich dobrou náladou a prostotou. Chci zůstat, protože vím, že mi mohou pomoci obrátit list. Znovu najít chuť do života. Jen doufám, že jim budu moci oplatit to, co se zdají být připraveni mi dát.

Následující týden jsem strávila převážně v posteli. Jsem stále oslabená vlivem jedu. Musím být trpělivá a počkat, až se ho mé tělo úplně zbaví. Rychle zjišťuji, že Arthur není na rozdíl od Marthy zrovna hovorný.

„Jak se dnes cítíš?“ zeptá se mě.

„Potřebuji jít ven! Jinak se zblázním!“

„Tak na co čekáme?“ vykřikne nadšeně.

Jsem jim tak vděčná za to, že mi nekladou další otázky, co s nimi žiju. Dnes je nádherné počasí a ona mě vezme do nedalekého parku. Je plný života. Kolem nás běhají děti a smějí se.

Martha mi vypráví o svém životě, když dělala vychovatelku na hradě. Arthur naopak pracoval jako strážný. Vím – protože mi to sami řekli – že jsou vážně nemocní a medicína jim už nedokáže pomoci. Proto byli s královým souhlasem propuštěni ze zámku, aby mohli v klidu dožít své zbývající dny. Jednou v noci jsem se v utajení svého pokoje pokusila použít léčivou magii, ale mé kouzlo selhalo. Vím, že to je znamení, že jejich osud je zpečetěn a že už se s tím nedá nic dělat. A mně nezbývá než to přijmout.