Pohled Roxanne

Pípání budíku na telefonu mě donutilo se posadit a rozhlédnout se. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde vlastně jsem. Pokoj měl jen malý závěs, který stěží bránil průniku světla. Hned za mým oknem stála pouliční lampa. Dovedla jsem si živě představit, že si brzy pořídím lepší zatemňovací závěsy. I když to bylo otravné, nepatřilo to mezi moje hlavní priority, jak z tohohle místa udělat opravdový domov.

Sprcha byla obstojná a měla příjemný tlak. Pokračovala jsem ve své ranní rutině a teprve pak mi došlo, jak hloupé bylo budit se tak brzy, když teď bydlím přímo nad svým pracovištěm; nemusela jsem sem přece jezdit. Po snídani a úklidu kuchyně mi do začátku práce zbývala ještě půlhodina.

Do svého bytu jsem se mohla dostat dvěma způsoby: jedním bylo zadní schodiště a druhým průchod přes dílnu. Znala jsem kód na vypnutí alarmu a rozhodla se sejít dolů a začít pracovat dřív. Bylo to lepší než se zabývat přesouváním krabic; to můžu udělat později. Musela jsem do dnešního odpoledne dokončit jednu motorku. Zákazník tu měl být ve dvě.

Vypnula jsem alarm, zapnula kávovar a rádio a vyrazila ke svému pracovnímu stolu, kde na mě čekal Fat Boy, abych ho dokončila. Posadila jsem se na stoličku s kolečky a dala se do práce. Při instalaci nových zapalovacích svíček a kontrole oleje jsem nahlas zpívala do tvrdé rockové písničky z rádia. Byla to jednoduchá, naprosto nenáročná údržba. Jakmile jsem měla hotovo, nastartovala jsem motorku, nechala ji běžet na volnoběh, zatímco jsem si vařila kávu, a pak jsem se vrátila, abych ji párkrát vytočila. Znělo to nepravidelně, jako by se motor převaloval naprosto dokonale; byla to rajská hudba pro moje uši. Miluju ten hrdelní, hluboký, bublavý zvuk. Cítíte, jak vám vibruje v hrudi. Tím „bublavým“ myslím, že to znělo, jako by měl motor každou chvíli zhasnout, a pak s hlubokým zaduněním naskočil a zaburácel k životu, aby ukázal, že on jen tak pro někoho nezhasne.

„To je zvuk, který hrozně rád slyším, když přijdu do práce,“ řekl můj šéf Dave ve chvíli, kdy jsem motorku vypínala.

„Je připravená, ledaže bys ji chtěl vzít na zkušební jízdu. Chceš kafe? Je čerstvý,“ nabídla jsem, zatímco jsem házela špinavý hadr do koše.

„Jasně, vezmu ji na projížďku a ty mi zatím můžeš udělat to kafe.“ Ušklíbl se a popadl motorku. Otevřela jsem garážová vrata a Dave vyrazil. Usmála jsem se, jak mizel dole v ulici, a otočila se, abych nám oběma připravila kávu. Kdybyste to ještě neuhodli, pila jsem opravdu hodně kávy. Nejsem fanynka limonád ani čaje; pro mě to byla káva nebo voda. Jediný čaj, který jsem si vařila, byl, když jsem byla nemocná, aby se mi zklidnil žaludek.

S koštětem v ruce jsem začala uklízet dílnu. Bývám tu na place málokdy, ale snažím se zametat podlahu aspoň jednou týdně; mají tu ještě jednoho učně z druhého ročníku, který má na starosti většinu úklidu, ale ten v sobotu nikdy nechodí.

Zvuk vracející se motorky mě přiměl vzít dva šálky kávy a zamířit zpátky do dílny. Dave měl při parkování na tváři obrovský úsměv.

„Skvělá práce, jsi náš nejlepší mechanik. Ale nikomu to neříkej, nebo to budu muset zapřít,“ vtipkoval, za chůze si ode mě bral kávu a nepochybně šel zákazníkovi v předstihu oznámit, že motorka je připravená.

Přesunula jsem se k další motorce, což byla kompletní přestavba; motorka měla lehkou nehodu, a zatímco se kontroloval rám, já pracovala na motoru a převodovce. V tu chvíli to byla jediná práce na mém seznamu. Majitel motorky nikam nespěchal; měl zlomenou nohu, což mi dávalo několik týdnů na to, abych se mohla věnovat jak jeho stroji, tak i jakýmkoli urgentním zakázkách, které by do dílny případně přišly.

Předešlý zákazník dorazil, s radostí si převzal svůj stroj a s odvedenou prací byl velmi spokojen.

„Slyšel jsem, že jsi byla pozvaná na dnešní klubovou párty,“ prohodil Dave, zatímco markoval prodej na pokladně.

„Jop,“ odvětila jsem s důrazným mlasknutím.

„Už můžeš jít, žádné další zákazníky neočekáváme. Dneska dobrá práce.“ Blížila se jedna hodina, tedy doba, kdy bych to už i tak zabalila.

„Díky, šéfe.“ Zasalutovala jsem a uháněla nahoru dřív, než by si to mohl rozmyslet. Celou cestu jsem se hihňala. Zaslechla jsem ho, jak se uchechtl, když za mnou dole zamykal dveře.

Rozhodla jsem se pro rychlou sprchu; nechtěla jsem jít na párty a smrdět po oleji. Oblékla jsem si černé úzké džíny, černou košili na knoflíky s červenými plameny na zádech a na kapsách, černé boty s řetězy kolem kotníků, a vlasy stáhla do ohonu. Stejně se mi na nich udělá ten takzvaný účes z helmy, takže byla ztráta času se s nimi teď nějak složitěji dělat. Použila jsem řasenku a jahodový lesk, abych si hydratovala rty, které se mi při jízdě na motorce často vysušovaly, a to bylo všechno. Poslední věc, po které jsem před odchodem sáhla, byla bunda. Podívala jsem se na sebe do malého zrcadla a přikývla; bylo to naprosto dostačující.

Moje máma si dřív stěžovala, že nejsem jako moje sestra a že bych měla svému vzhledu věnovat větší úsilí, ale já jsem měla ráda to, kým jsem, a nerada jsem nosila nánosy make-upu; byla to moje volba. Navíc jsem se necítila jako nějaká navoněná princeznička s volánky, a být nebo vypadat jako moje sestra bylo to poslední, co bych chtěla. S mámou to byl absolutní kámen úrazu. Strojila moji sestru, zatímco mě nechávala v péči dědečka, a to až do chvíle, kdy mi v mých sedmnácti letech umřel.

Když opustil tenhle svět, úplně mě to zlomilo. Byl to jediný člověk, který mi rozuměl. Moje babička tu nebyla od mých dvanácti let a já jsem tu díru v jeho srdci zaplnila svou láskou k motorkám a rybaření. Odkázal mi své peníze a motorky. Táta dostal jeho dům a firmu. Máma nenáviděla fakt, že jsem všechny ty peníze získala já. Když zemřela babička, odkázala mi své šperky a děda se postaral o to, aby většinu z nich bezpečně uschoval, dokud nebudu dost stará na to, abych je mohla dostat. Něco jsem snědla a uložila si do skříněk ještě nějaké další věci, než mi pípl telefon a dal mi vědět, že moje kamarádky jsou na cestě na párty.

Vyvezla jsem motorku z malé garáže a nastartovala. Obkročila jsem ji a vyrazila směrem k pozemku. Klubovna byla půl hodiny jízdy za městem a nacházela se na rozlehlém pozemku kousek dál od silnice.

O deset minut později jsem dojela holky a zavěsila se za ně. Kamarádka na mě mávla, ať jedu první. Pokrčila jsem rameny a předjela ji. Dojeli jsme k odbočce a já spokojeně stoupala po dlouhé příjezdové cestě lemované stromy. Objevila se otevřená, velká ocelová brána a já byla ráda, že je ještě dost světla, abych viděla jasně.

U vchodu stáli muži a sledovali náš příjezd.

„Nazdar,“ pozdravila jsem toho největšího chlapa, jakého jsem kdy viděla.

„Kdo vás sem pozval?“ zeptal se muž drsně a hlubokým ochraptělým hlasem, bez jakéhokoli přivítání. No trochu drzost, ne?

„Grip,“ odpověděla jsem pevným, jasným hlasem a doufala, že skutečnost, jak moc mě ten chlap děsil, na mně nebude znát.

Vytáhl telefon a zavolal – jak jsem předpokládala – Gripovi.

„Rox?“ zeptal se a tázavě se na mě podíval a já přikývla. Řekl ještě něco a zavěsil.

„Pojďte dál, to auto za tebou, to jsou tvoje holky?“ Podíval se na auto za mnou, ve kterém jasně seděla žena.

„Jo,“ odpověděla jsem a vůbec se mi nelíbilo, jak mě svým chováním zastrašoval.

Možná, že takhle zkrátka vítali cizince.

Jeden pohled a slabší povahy rovnou berou do zaječích.

Já ale nejsem slabá a utíkat rozhodně nebudu, pomyslela jsem si pevně. Toho už jsem si užila dost.