Pohled Roxanne

Ta kůlna bude naprosto dokonalá.

Můžu si nechat zapojit všechny dědovy stroje a zase budou k užitku, přesně jak by si to přál. Táta nikdy nechtěl mít s věcmi v té kůlně nic společného, a když získal dům, vyhrožoval, že to všechno vyhází na skládku, i když mi to bylo odkázáno. Jen díky právníkovi, který byl jedinou mou záchranou, jsem mu zabránila udělat nějakou hloupost, a to, že jsem si pronajala sklad, bylo prozatímní řešení. Teď se to vybavení zase začne využívat, jak má. V té kůlně by to jen chátralo.

„Zůstaň, je pozdě, a jestli trváš na tom, že pojedeš domů, budu muset jet za tebou, abych se ujistil, že se v pořádku dostaneš domů, a vážně se mi v tuhle noční hodinu nechce sedat na motorku,“ řekl Rocco tiše.

Jako by to, že nechtěl, abych odjela, bylo opravdu kvůli mojí bezpečnosti?

Vsadím se, že už určitě jeli na motorkách zlití pod obraz i uprostřed noci, a o svou bezpečnost vůbec nepřemýšleli. Já sama jsem jezdila na motorce v brzkých ranních hodinách, přetažená, takže jízda rozhodně nebyla bezpečná, ale potřebovala jsem vítr ve vlasech a prostor pro přemýšlení.

„Souhlasím, Rocco měl pár piv a není to bezpečné, zůstaň,“ dodal Prez a plácl Rocca po zádech, když procházel kolem nás a přidal do debaty na důraznosti dřív, než jsme stačili vejít do budovy.

Ne že bych se chtěla hádat, byla to spíš vnitřní rozepře.

Svýmu příteli jsem se zdráhala oddat, protože jsem se na to ještě necítila připravená a on netlačil. A když už jsem na to byla připravená, bylo pozdě. Tak na co vlastně čekám?

Že by ten chlap, který si tě vezme poprvé, o kterém si myslíš, že mu na tobě skutečně záleží, stejně jako jsem si to myslela o svém bývalém, ačkoli to nakonec možná byl někdo, kdo si myslel, že to bude spíš něco, čím se bude moct chlubit?

Holky mě tlačily do toho, abych do toho s Roccem šla, a on mě dokázal přesvědčit, abych se s ním cítila příjemně, jako bych už k němu patřila, a zacházel se mnou ohleduplně. Věnoval mi za jedinou noc víc pozornosti než můj vlastní bývalý přítel za celé věky. Přitom jsme se oficiálně poznali teprve před chvílí. Dokonce i Prez byl rád, že jsem s Roccem. Nejsem zrovna z těch, co by okamžitě hupsli do postele k někomu cizímu, ale proč jsem se vlastně tak dlouho zdráhala? Podle ostatních holek na tom není co dál držet, nebo alespoň ne tak, jak jsem si vždycky myslela.

Když jsem vycházela z koupelny a šla chodbou, ne tou pro návštěvy, ale tou, kterou používají členové s nášivkou, slyšela jsem, jak Roccovi říká, ať to nepodělá a chová se ke mně slušně; kdyby o mě přišli, ranilo by to celý klub. Že si mě má zabrat dřív, než se o to pokusí někdo jiný. V takové chvíli už víš, že je čas hodit minulost za hlavu.

Proč na Rocca tak moc tlačili?

Co v minulosti udělal takového, že se začal stranit žen?

To mě opravdu zaujalo — teď jsem chtěla vědět: bylo to snad tak, jako u mě — nevěrná přítelkyně? Nebo něco jiného, ale co?

„Prosím, zůstaň, neudělám nic, co bys nechtěla. Byl bych mnohem klidnější, kdybych tě měl dneska večer v náručí.“ Zkusil to o trochu rázněji. Jakmile jsme vešli do budovy, držel mě za ruku a jak jsme byli uvnitř, zastavil pod schody s nadějí v očích a čekal na moji odpověď.

„Tak dobře,“ zašeptala jsem, čas udělat věci jinak — představa romantického večera, kde bych si to poprvé užila s mužem, kterého miluju — byla nenávratně pryč. Ten úsměv, který se mu rozlil po tváři, byl k nezaplacení; řekli byste, že jsem mu právě darovala zbrusu novou motorku.

Vyvedl mě do posledního patra do dlouhé prázdné chodby. Na každém jejím konci se nacházelo okno, a před každými dveřmi v úrovni země svítila slabá noční světla. Zastavil u jedněch ze dveří a přiložil ruku k čtverečku na zdi. Rozsvítil se zeleně a zámek s cvaknutím povolil.

Otevřel dveře, poodstoupil a nechal mě vejít dovnitř.

Takový džentlmen. Tohle jsem u svýho ex zažívala málokdy, i když jsme spolu začínali chodit.

Sakra, snad ho s mým ex nebudu porovnávat donekonečna, to je tak vysilující a zbytečné. Děda by mi vrazil pohlavek, kdyby mě slyšel takhle mluvit sama se sebou.

Jeho pokoj, jak tomu říkal, byl větší než můj byt nad dílnou.

Byl útulný, měl v sobě veškeré myslitelné vymoženosti moderní doby, v podstatě výhradně mužský interiér: tmavé závěsy, povlečení s motivem motorky a k němu sladěné polštáře. Na podlaze před tou ohromnou manželskou postelí se vyjímal kobereček s motivem Ghost Ridera, který zpopularizoval nějaký film, jméno už si nevybavuju, rozhodně bych něco takového ale nečekala. Blesklo mi hlavou, že by to mohl být dárek od bývalé přítelkyně, protože to byl přesně ten druh věcí, o kterých by si dívka mohla myslet, že by z něj chlap byl nadšený, ovšem nakonec ho chlapi odmítnou. Třeba zrovna tohle se některým chlapům líbí. Mě to sice úplně neoslovilo, ale přiznám se, že jsem maličko zaskočená, když jsem nabyla dojmu, že muži na postelích oceňují jednoduché věci, ale co já o tom taky můžu vědět, vlastně jsem jaktěživa v mnoha pánských pokojích nebyla, konec konců mě k sobě domů nepustil ani můj ex.

Přešla jsem k oknu, odhrnula závěs a vyhlédla ven. Dalo se vidět na parkoviště, a v dálce za ním hlavní brána, a u ní postával strážný.

Dveře cvakly a odstřihly to basové dunění muziky z večírku, který dole probíhal. Říkali mi, že to pojede až do rána. Měli tu na přespání členy z jiného klubu, ačkoliv já těm moc pozornosti nevěnovala; u stolu ke mně byli velice zdvořilí. K Prezově dámě by si beztak nikdo nic nedovolil.

Otočila jsem se a zadívala se na Rocca. Přemístil se, posadil se na postel a začal si zouvat boty. Zkoumala jsem tu ohromnou postel a naklonila hlavu. Nebylo těžké to vstřebat, byla vyráběná na zakázku, a proto si k ní zřejmě potřeboval dopřát to horní patro a obrovskou ložnici, potřeboval ten pokoj hlavně kvůli ní, byla aspoň o dobrou stopu delší než obyčejné postele, to aby mohla pojmout těch jeho zhruba metr osmdesát až možná dokonce metr devadesát centimetrů čisté mužnosti. V tu chvíli si vysvlékl košili a donutil tak mé oči upřít zrak na to jeho dokonale zpevněné tělo, byl samý sval a taky se nebylo čemu divit, když s takovou lehkostí uzvedl motor jednoho z mých motorek, a to s ním pak ani trochu nelomcovalo, to byla teprve krása.

Nemohla jsem z jeho hrudi spustit zrak a to obzvlášť ve chvíli, když vstal a svlékl ze sebe džíny. V krku mi vyprahlo při pohledu na tu neuvěřitelnou pastvu pro oči.

Vytrhlo mě z toho až jeho zasmání.

„Otři si bradu, slintáš.“

Zaregistrovala jsem, jak jsem si dlaní přejela obličej, i když jsem vůbec neslyšela, co mi právě povídal, a teprve až v ten okamžik jsem začala červenat, protože on se mé reakci rozesmál naplno. Dala jsem ruce v bok s tím, že mu od plic něco řeknu, avšak jediný zvuk, co mi z hrdla nakonec vyšel, bylo:

„A divíš se mi snad?“ To sotva znělo jako rázný hlas, který jsem chtěla původně nasadit. Můj tón mě opět překvapil a já zněla až moc zadýchaně.

Rocco vzdychl a rukou si prohrábl vlasy.

„Ty chceš spát v džínách?“ Shrnuje z postele deku, vmáčkl se tam a s očekáváním vyčkával.

„Pojď, místa je tu spousta.“ Poklepal na místo hned vedle něj, a já jsem jasně cítila, jak se opět začínám červenat.

Nejdřív jsem bundu pohodila přes opěradlo nedaleké židle, sundala si boty i ponožky a pěkně pomalu s tím vyčkávala. Zády otočená směrem k němu jsem si začala se značnou nervozitou stahovat džíny dolů, v pozadí jsem znovu postřehla zakašlání i zamručení, a já raději hned pohlédla za sebe a moje oči se tak střetly s těmi jeho. Pozoroval totiž můj zadek v tangách.

„Otři si bradu,“ oplatila jsem mu svá slova z dřívějška, a stejně jako jsem to předtím udělala já, si otřel obličej o hřbet ruky.

Propukla jsem v neovladatelný smích; byla to naprosto dokonalá úleva od napětí ukrytého ve mně samotné, úleva od veškeré nervozity. Naštěstí on doopravdy nebyl nikdo, koho by bylo zapotřebí se jakkoli obávat.

Podíval se na mě, potom na hřbet ruky, jakmile mu svitlo, o čem to vlastně mluvím.

„Ty malá drzovko.“ Zašklebil se na mě s pobavenými jiskřičkami v očích.

Jelikož jsem na něj teď hleděla zpříma, získala jsem trochu více odvahy. Pomaličku jsem začala stahovat svou košili a neochotně přes hlavu— já hloupá, spíš jsem s tímhle měla začít; ne že by mě napadlo stáhnout si prvně kalhoty — přišla jsem si tady před ním tak nechráněná.

Však je to jako být v bikinách, je to jako být v bikinách. V duchu se mi to pořád ozývalo dokola v momentě, jakmile jsem se stydlivě odhodlala ke vstupu do postele. Opět musím podotknout, že ta matrace se zdála posazená o mnoho výš než u běžné postele— přesně jako to tu celkově vystihovalo každou vlastnost tohoto týpka: větší, vyšší, naprosto k nakousnutí.

Ve chvíli, co jsem se pohodlně rozložila do peřin, přesunul se ihned do pozice hned vedle mě, vtáhl mě pevně do náruče a překulil mě zpátky na záda, abychom měli k sobě přitisklé zadky a obejmul mě ze zadu. Tohle byla absolutní premiéra, poprvé v jedné posteli sdílet peřinu se samcem; když jsem někoho měla u sebe, tak to vždycky představovaly moje holky a to se pak k sobě tedy určitě moc nemačkáme.